The Fault In Our Stars - Fan Fiction [Augustus Waters] ~ CZ

The Fault In Our Stars [cz]

Jak se člověk může kontrolovat, když o tuhle moc přichází? Jak můžu kontrolovat své zdraví, když pomalu umírá na nemoc, která nejde vyléčit? Miliony otázek mi vířily hlavou a já na ně nenacházel odpověď. Byl jsem ztracený ve svém malém světe, kde byly jen pípavé přístroje a nekonečná bolest, která mě zevnitř svírala. Pomalu jsem ztrácel dech, každý úder mého srdce se mnou otřásl. Cítil jsem, jak se blíží můj konec, ale nikomu jsem to nehodlal sdělit.

Ležel jsem na nemocničním lůžku jedné zpropadené nemocnice a sledoval pohledy sestřiček, které se na mě lítostivě dívaly. Nenáviděl jsem jejich pohledy, jejich milá slova, nenáviděl jsem pocit, že za pár dní tu nebudu. Ano, celou dobu, co jsem bojoval se svou nemocí jsem si přál, abych nakonec boj vyhrál, už kvůli Hazel. Mé sladké malé Hazel, která trpěla stejně jako já, ne-li více. Ale stále tu měla tu naději, stále bojovala na rozdíl ode mě. Já se už nechal unášet přítomností, která mě obklopovala. Někdo zaklepal na dveře. Pootočil jsem hlavu, jen abych měl lepší výhled na příchozí osobu, ale bolest, která tenhle čin doprovázela zapříčinila jen to, že sestra musela vejít do pokoje a píchnout mi nějakou zpropadenou chemii do mých žil.

„Izáku, ahoj kamaráde,“ pozdravil jsem příchozího člověka. Z vesela se usmál a pomocí své matky se usadil na židli, která stála vedle mé postele. Chudák Izák kolem sebe máchal rukama, protože netušil, kde co leží. Matka mu vše slovy popsala a pak nás nechala osamotě.

„Jakpak se daří?“ zeptal jsem se ho zdvořile. Hned jsem věděl, že mi odpoví nějakou sarkastickou odpovědí, která mě možná i rozesměje.

„To víš, stále vše při starém. Ale pocítil jsem, jak se mi zlepšily chuťové buňky,“ zasmál se.

„Jak jsi na to přišel?“

„Když jsem jedl bagetu, pocítil jsem takovou zvláštní chuť. Poté mi máma vysvětlila, že to byly nějaké zrníčka, které se tam vždy přidávají,“ zasmál se.

„Páni, tak to ti závidím. Možná z tebe nakonec bude i kuchař. Nebo labužník, když cítíš takovou maličkost.“

„Nevidím, ale cítím, že?“

„Moje řeč. Taky bych to bral všemi deseti. Nějaké skvělé jídlo od mámy a ne hnusnou tekutou stravu, kterou stejně hned vyzvracím. Chtěl bych vrátit čas.“

Poprvé za celou dobu, co jsem zde ležel jsem začal litovat. Předtím jsem vše bral s nadhledem, vtipkoval. Ale jak se blížil můj konec, začal jsem si přát, abych toho ve světe dokázal mnohem více. Možná i ten baseball bych hrál, jen kdybych mohl. Potěšil bych tím tátu. Ne, plácám hlouposti! Tu pitomou hru bych nehrál ani kdybych byl zdravý a mohl pobíhat po hřišti.

„Byla tu dnes Hazel?“ zeptal se po chvíli Izák.

„Ne. Nebylo ji nejlíp, tak zůstala doma. Prý ji nasadili nějaké nové léky, ale ani ty nezabírají. Myslíš, že ji uvidím v nebi?“ zeptal jsem se nejistě. Izák se tvářil neutrálně, takže jsem netušil, co mi nakonec poví a když se po chvíli usmál a zdělil mi, že my dva se tam znovu shledáme, zasmál jsem se, jen aby slyšel tu radost a úlevu, kterou mi těmito slovy dal.

Poté odešel a já zůstal na pokoji úplně sám. Jen pípací přístroje mi ničily můj klid a mír, který jsem si dopřával. Ze stolečku, který stál vedle mé postele, jsem si vzal balíček cigaret a jednu si vložil do úst. Jen jsem ji měl vloženou mezi zuby a přemýšlel, proč. Udělal jsem ve svém životě něco, za co jsem musel pykat? Nebo něco, co člověk nesmí dopustit? Ale také jsem přemýšlel o tom, až zemřu. Jestli posmrtný život vážně existuje a já se pak v nebi budu procházet kolem jiných lidí, kteří zemřeli stejně jak já. Je-li možné stát na obláčku, jíst posmrtné sušenky, vidět Hazel, až jednou příjde za mnou.

Tohle bylo poslední, co jsem si z toho dne pamatoval. Netuším, jestli tohle je už posmrtný život nebo je to jen nějaký přechod mezi životem a smrtí, nebem a zemí. Ale byl tu klid a já konečně pocítil tu volnost, kterou jsem necítil dlouhé měsíce. Konečně jsem se dokázal postavit na své zdravé nohy a mohl se rozeběhnout do ráje, který byl přede mnou.

Ano, mnohým tohle může přijít, že tohle je můj konec, taky že je, ale já to vnímal jako nový začátek. Začátek jiného dobrodružství, které bude tak moc rozdílné. Naposled jsem si vzpomněl na mou krásnou Hazel, která dnes bude plakat, až zjistí, co se stalo, ale věděl jsem, že se pokusí dále bojovat nad nemocí, která mě bohužel obehrála. Nu, co k tomu dodat. Možná jen to, že nám hvězdy nepřály.