Povodeň v ložnici

Povodeň v ložnici

Probouzím se každou noc ve 3:30. Na věži hodin nedalekého kostela odbije půl, já vstanu a jdu na záchod. Z ulice proniká do bytu tolik světla, že do koupelny dojdu bez lampičky nebo baterky. Ale dnes je tma. Za skly se něco třpytí. Vypadá to, jako by ulice byly plné vody a změnily se v benátské kanály. Venku slyším zvuk, jako by někdo venku splachoval obří záchod. Jenže to spláchnutí trvá podezřele dlouho. Únava je ale silnější a tak myšlenky na tuto záhadu pomalu odplouvají. Když v tom mě něco zastudí. Matrace vlhne a pod peřinu se dostává studená a smradlavá voda

Rychle běžím do komory, kde mám baterku. Když si posvítím ven, je mi to jasné. Přišla potopa. I když jsem daleko od řeky, naše ulice se až do úrovně čtvrtého patra zalila vodou. Ta je nejspíš kontaminovaná a tak musím rychle pryč. Jenže kde tady v tomhle jezeře rychle napumpovat svůj pečlivě sbalený gumový člun?

Dočetl zkušený kriminalista major Novák do posledního řádku zápis v pomačkaném sešitě. Podíval se na kolegu, který je vodák a zeptal se ho: „Teče ve Vršovicích vůbec nějaká sjízdná řeka?" Kolega se znuděně podíval a s pohledem, který jasně říkal, že hloupější otázku nešlo položit, na půl pusy odpověděl: „Botič. Ale to je taková žumpa. I když nějaký recesisti to sjížděj. Ale rozhodně to není řeka nebo on je to spíš potok, kterej by dosáhnul tak vysoko, že by zaplavil baráky až někde po čtvrtý patro." Major Novák zalovil v šuplíku a vytáhl mapu Prahy. Začal hledat, kudy vlastně teče Botič. Pořád mu to nejde do hlavy. Poklepal prsty na stůl a zvedl se.

Za půl hodiny už jeho služební oktávka parkovala na sídlišti kousek od hospody u metra na Hájích. Věděl, že tady najde svého spolužáka, se kterým seděl na gymnáziu v jedné lavici. Přisedl k němu, objednal si kolu a po pozdravu to hned vybalil: „Hele, já jsem jen blbej policajt. Ale je na Botiči nějaká přehrada, která by se mohla protrhnout a zaplavit Vršovice? Neřeš, proč se tak divně ptám. Děláš na Povodí, rozumíš vodě, studoval's to a já potřebuju mít v tomhle jasno."

Jeho kamarád Vráťa, který při studiu hydrologie navštívil snad každou přehradu ve střední Evropě a z každé měl většinou vzpomínku i na nějaký románek, zavrtěl hlavou: „Hele, jestli si ze mě chceš utahovat, že se kvůli mně nějaká utopila a její mrtvola doplavala do Prahy, tak to prrr. Na Botiči nic není." Majoru Novákovi blesklo hlavou, že asi hledá špatně. Že přeci není normální se zabývat tím, jestli může být ve Vršovicích povodeň. Jenže čeho jiného se při vyšetřování tady toho divného případu chytit? Jediná stopa je ten sešit s poznámkami o povodni.

Proč si tohle někdo zapisuje? Na řadě je teď obíhání všech psychiatrů a psychoterapeutů. Možná to byl člověk, co měl nějaké psychické problémy a ten sešit jsou zápisy jeho děsů a bludů. Možná, že ho někdo pozná. A pomůže objasnit, co se to včera nad ránem v Holandské ulici číslo popisné 48 v Praze 10 Vršovicích stalo. Identitu záhadného muže a pravděpodobného pisatele podivných zápisů by mohl objasnit majitel bytu, který mu ho pronajal. Jenže ten prý žije někde v zahraničí, takže možná bude problém ho sehnat. V bytě ale nebyl žádný doklad, průkazka, vizitka, telefon, nic, z čeho by se dalo zjistit, kdo ho obývá.

Z přemítání vytrhl majora Nováka telefon z nemocnice: „Dobrý den. Tak ten neznámý muž, co vypadl z okna v těch Vršovicích, právě zemřel. Dělali jsme, co jsme mohli, ale jeho zranění byla neslučitelná se životem," oznámil mu suše hlas v sluchátku. Naděje, že tedy snad zraněný sám řekne, kdo je a hlavně, co se u něj doma včera stalo, jestli ho někdo napadl nebo měl jiný problém, umřela spolu s pacientem.

Všechno to začalo už včera po čtvrté ráno. Pod okny jednoho z domů ve Vršovicích se našlo tělo. Muž, přibližně 25 let. Měl na sobě pláštěnku, i když nepršelo a podle prvotního ohledání vypadl z okna. Dopadl kousek od kontejnerů na odpad. I když byl celý zkrvavený a nehýbal se, žil a sanitka ho odvezla do nemocnice. Major Novák se vydal do bytu, kde bylo rozbité okno. Bylo to ve čtvrtém patře. Ve spoře zařízeném bytě byly zpřeházené věci a rozbité okno. Vypadalo to na rvačku s následným pádem napadeného z okna. Celkem jasná věc. Už jen zjistit, proč někdo do bytu vnikl, co chtěl ukrást a jestli poškozeného strčil tak, že vypadl z okna. Jenže pak se objevil ten sešit. Možná to byly jen nějaké nesmysly nebo pokus o napsání slohové práce. Ale majoru Novákovi jeho policejní nos napovídal, že ten sešit je stopa. Ono jinou stopu totiž ani neměl.

Vydal se ještě jednou na místo činu. Opřel se o zeď a zapálil si cigaretu. Jeho oči pomalu přejížděli po zemi hned vedle kontejnerů. Zastavily se na něčem, co mu před tím uniklo. Jemu i kolegům. Než se stihl zamyslet, musel začít po kapsách lovit zvoníci mobil. Na displeji svítilo: Vráťa volá. Sotva pozdravil a hned spustil s nadšením v hlase: „Četl jsi o tom, jak se odtajnili plány ze studené války. Američani měli v plánu poslat rakety na Vltavskou kaskádu. Odpálit přehrady a zaplavit tak celou Prahu. Jeden student, co jsem ho učil na ČVUT, se dal do počítání toho, jak vysoko by byl zaplavený jeho dům a prej mu to vyšlo na metr vody ve čtvrtým patře. Kluk si to spočítal, měl nějaký psychický problémy a prej večer volal kamarádům, že shání člun, aby až to přijde, byl připravenej. Mám jeho jméno ..." dál už major Novák neposlouchal. Jeho zrak zůstal upřený na nafukovacím člunu trčícím z popelnice vedle místa dopadu.