Slečna Komplikovaná (chystá se)

03 | Stačí jen jedna odchylka a všechno je jinak

Chystala se jít do kuchyně, aby si dala kávu a zobla něco malého před obědem, když na komodě v chodbě dole spatřila svůj hrnek mramorového vzoru s citátem, který byl plný studené kávy. Přesně té kávy, kterou si byla včera večer před spaním uvařit.

Její představy o obyčejném snění se rázem rozplynuly. Krev v žilách ztuhla. Pomalými kroky se přesunula až k obývacímu pokoji, přesněji mezi dveře, tam kde stála i o půlnoci. Hleděla do té prázdné místnosti a snažila si vybavit tvář toho muže, se kterým se střela, ale bylo to pryč. V hlavě totiž měla jen ten jeho hlas, který už nejednou slyšela. Nemohla pochopit, proč jí byl ten hlas tak povědomí a navíc jí vytáčelo, že stále k tomu hlasu nedokázala přiřadit i obličej. Byla to záhada, kterou chtěla rozlousknout, i když už teď věděla, že se jí to stejně nepodaří. Došla až ke krbu, kde se zastavila a zadívala se na ten obraz, o který nejspíše tu noc šlo. 

           Nemohla toho muže jen tak dostat z hlavy, a to ani když už seděla u velikého stolu v hlavní jídelně a snažila se užívat společný čas se svým přítelem. Ona seděla na jednom konci a on, muž střední postavy s hnědými vlasy kroutící se v prstýnky, zase seděl až na tom druhém. Bylo mezi nimi poměrně ticho. Isabella měla v hlavě jen ten hlas a snažila se na něj vyloženě nesoustředit, což se jí nedařilo. Sir Blake Holland, měl hlavu skoro vraženou do novin, které si sebou přinesl a přikusoval k tomu maso, které měl před sebou na talíři. Obyčejné modré oči mu jezdily po řádcích textu a vůbec nic jiného nevnímal. Jako by tam snad spolu ani neseděli.

Isabella už také začala přemýšlet, jestli mu má říct o incidentu, který se jí včera večer nakonec skutečně stal. Vlastně přemýšlela, jestli to vůbec někomu má říci. Kdo ví, co by pak všechno následovalo, kdyby se dozvěděli, že se do vily bez problémů dostal jakýsi zloděj, kterého navíc Isabella jen tak nechala utéct. Zrovna se tedy nadechla a už to ze sebe málem i dostala, kdyby Blakovi nezačal zvonit jeho služební telefon. Byl v tomhle zcela stejný jako Edward. Neustále zavalený tou svou veledůležitou prací prestižního právníka.

Už nebyl až tak dokonalý jako poprvé když ho Isabella potkala v té otcově staré pracovně. Možná že to také bylo tím, že ho vůbec neznala a mohla si o něm vymyslet prakticky cokoliv. Ovšem po pěti měsících už poznala, že se jedná o galantního muže se šlechtickým rodem za zády a prací, kterou považoval snad za své životní poslání. Nemohla mu to vyčítat, ona se takhle chovala pokud šlo o to její rádoby slavné psaní, takže v tomhle ohledu jí přišlo, že jsou vlastně dokonce stejní.

Když se Blake po deseti minutách hovoření do telefonu opět konečně vrátil k ní do jídelny, tak už se ke stolu neusadil. Zůstal stát před místem, kde předtím seděl a hleděl chvilku na Isabellu, která si ho ještě nevšimla. Zajímala se totiž o svůj oběd, který měla skoro dojedený.

Najednou z ničeho nic se do toho jejich ticha ozvalo odkašlání, Isabella tedy odstrčila talíř stranou a konečně se s jistým falešným úsměvem podívala na Blaka, který náhle zdánlivě zvážněl. Musela se falešně usmát, protože jinak by se tvářila zaraženě a kysele. Její nálada byla na bodu mrazu, a to i když s ním teď trávila čas, nebylo to takové jako si to ze vzkazu představovala. Zase ta její představa, ta jí jednou dostane do pěkného průšvihu.

Blake už nestál tam na místě, teď pomalými kroky kráčel až k ní. Koukala na něj a přemýšlela, co se mu asi teď honí hlavou. Pak jí naprosto zaskočil, protože z ničeho nic před ní poklekl na zem a zahleděl se jí přímo hluboko do jejích očí. To už bylo po čtvrté v jeden a ten samý den, co byla doslova zaskočena.

„Co to děláš? Vstávej," pípla potichu rozhozeně Isabella a rozhlédla se po místnosti, jestli tu s nimi náhodou ještě není někdo jiný. Ovšem v blízkém okolí rázem nebyla ani jedna jediná služebná. Kde sakra všichni byli, když je tak nutně potřebovala na odvedení pozornosti.

„Isabello McNeilová tímto tě chci požádat o tvou ruku. Takže vezmeš si mě?" zeptal se jí opravdu velmi vážně a stále na ní s jistým malým nevinným úsměvem upřeně hleděl. Isabella na něj zírala a chvilku to snad i vypadalo, jako by ho možná ani neslyšela. Ovšem ona ho slyšela, a to až moc dobře. Civěla na něj, protože čekala až vytáhne nějaký okouzlující prstýnek, který se při takové žádosti obvykle také objevoval, ale nic takového se zatím nestalo.

„Ano?" neřekla příliš pevně nakonec a svraštila obočí, když Blake vstal ze země a nadšeně se na ní usmál. Ještě se k ní naklonil a vlepil jí jeden takový rychlejší polibek na čelo a pak se vydal zpět na druhou stranu stolu ke svému místo. Dále pokračoval ve svém obědvání a čtení novin, jako by se právě nic nestalo a jí tam jen tak nechal. Nechal jí tam naprosto vykolejenou, zmatenou, zaraženou, a hlavně nejspíše tedy i zasnoubenou, i když jí to tak vůbec nepřišlo.

„To jsme se právě jako zasnoubili? Opravdu? Tohle se jako vážně stalo?" zeptala se ho ještě radši, aby si ověřila že to, co se před malou chvilkou stalo, pochopila naprosto správně. Otočila se na Blaka, který zvedl hlavu od novin a s nepatrným úsměvem přikývnul na souhlas. Více jí k tomu prostě neřekl, takže Isabella pokračovala dále: „A nemá se při zásnubách dávat, co já vím třeba nějaký prsten? Ne že bych na něm trvala, já jsem si to jen myslela nebo možná jsem si to tak představovala."

Isabella si tedy nebyla úplně jistá, jak taková pravá, skutečná žádost o ruku vůbec probíhá a jestli je k tomu opravdu zapotřebí prsten, ovšem ve všech romantických filmech, které viděla, a že jich viděla poměrně hodně, když muž žádal ženu o ruku, tak nejdříve vytáhl ohromný nádherný prsten a pak pronesl tu romantickou větu, která vždycky zákonitě každou ženu dostala do kolen a rozbrečela jí. Isabelle se ani nepodlomily kolena a ani z toho nebyla tak nadšená, jak nejspíše měla být. Vlastně to s ní vůbec nic neudělalo, jen z toho byla poměrně zmatená.

Bylo to naprosto něco jiného než si, kdy vůbec dokázala představit. Čekala motýly v břiše, slzy v očích a nepopsatelný pocit, při kterém by se štěstím ani pořádně nedokázala nadechnout.

„Dává, ale tohle je jen takové neoficiální zasnoubení. Chtěl jsem tě aspoň takhle požádat, abys pak nebyla překvapená až tě budu žádat i před ostatními. Víš, je lepší, když to uděláme nejdříve takové soukromé neofiko zasnoubení. Je to lepší, pak na tebe nemůže vybafnou nějaké nečekané překvapení. Můj bratranec takhle svou bývalou požádal o ruku na rodinné oslavě a ona ho odmítla. Děsivý! Bývalka se mu vysmála a on byl za hlupáka ještě po zbytek celého roku před celou rodinou," usmál se na ní Blake, kývnul spokojeně hlavou a dále se soustředil jen na jídlo a čtení v novinách.

Isabella najednou úplně ztratila slova a nebylo to z nadšeného ohromení.