Rytmus krve

5. Velitel odboje

"Má pravdu, Mar," přitakal Sirius. "Je načase zvrátit strany v náš prospěch," nejspíše citoval jakéhosi válečného průvodce pro začátečníky, protože přesně tohle byla ta slova plná naděje a optimismu, jež nemohl nikdo zasažený válkou říct.

"Máme štěstí, Moody má hlídku jen pár bloků odsud," vyhlédl z okna Marlenin bratr. "Mimochodem jsem Mitchell McKinnon," dodal jen tak zběžně.

"Constance Flintová," představila mě Marlene, protože jsem se k tomu sama neměla. Musela jsem vypadat zoufale, příšerně zoufale. Ale já taková byla, po dnešní noci jsem byla zoufalá, klidně bych tím zoufalstvím naplnila celou místnost, jen aby všichni pochopili, co mi to provedli. Co mě donutili si prožít.

Náhle se mi obrátil žaludek jako už třikrát předtím. Prudce jsem se zvedla z pohovky a jen tak tak to stihla do koupelny. Před očima jsem viděla mrtvý pohled Carrola, na stehně cítila jeho ruku a v duchu slyšela ticho a prázdno mrtvé jámy. Kdyby byl den, slyšela bych krkavce, kteří by vyklovávali oči mým známým přímo před mým pohledem.

Nedokázala jsem to. Rukou jsem se ztěžka opřela o umyvadlo a zhluboka oddechovala. Pusu jsem si vypláchla vodou i kouzly, ale stejně jsem se na kůži cítila nečistá.

"V pořádku?" ozvalo se ode dveří tiše. Připomněl mi svého bratra, ten se také vždycky zajímal potichu a nenápadně. Pohlédla jsem do zrcadla a střetla se tam s pohledem Siriuse.

"Vypadám na to?" zachraptěla jsem.

"Popravdě vypadáš jako troska chvíli po bombardování," elegantně se odstrčil od futra a přešel mi přímo za záda. Očividně už jsem mu nepřipomínala hrozbu.

"Taky se tak cítím," vydechla jsem bolestně.

"Co se za ten den změnilo? Promiň, že ti nevěřím, ale nemám v povaze věřit smrtijedům," začal. Všechno to byla jen výzvědná taktika.

"Já zase nemám v povaze svěřovat své zážitky klukům, jako jsi ty," odsekla jsem mu.

"Konec hry," naštval se. "Nevěřím ti, nikdo ti nevěří, takže mi prostě řekni, co se změnilo, nebo tě nikam nezavedu."

Otočila jsem se k němu čelem. Naštvalo mě to. Neskutečně mě naštval. "Myslíš," sykla jsem jako pravá zmije, "že mě těší, když mám být závislá nebo vděčná někomu jako vám? Tomu vašemu spolku?"

Zíral na mě a nejspíše očekával, že něco řeknu. Že budu pokračovat. A já skutečně mluvila dál. "Včera večer jsem měla úkol, který jste mi překazili. Nesplnila jsem a dostala trest. Hodili mě do jámy," zašeptala jsem.

Viděla jsem, jak sebou trhl. V očích se mu rozlilo pochopení nad vším, co jsem dělala. Nedíval se soucitně, to bych rozhodně nechtěla, ale naopak jsem viděla, že chápal. Bolestně jsem zavřela oči, když jsem je znovu otevřela, stál trochu dál a už nevypadal jako drsňák, co mě přišel prověřit.

"Omlouvám se, to jsem nevěděl," pronesl, načež zmizel zase za skupinkou venku.

Já osaměla. Zírala jsem do zrcadla na mé propadlé kruhy pod očima, temné jako noc a s fialovým nádechem, na vlasy bez lesku, které byly jen tak zacuchané do sebe. I na bezkrevné tváře a bledé rty. Tohle se mnou udělalo smrtijedství. Vzpomínala jsem si, že jsem bývala hezká holka. Jenže pak jsem přijala znamení zla.

"Jdeme, Moody prý čeká," zavolal na mě Sirius. Byl čas jít. Byl čas změnit svou budoucnost, byl čas postavit se tváří v tvář vedoucímu odboje známému jako Pošuk.

***

Stalo se to v temné uličce někde na předměstí. Ze stínů se náhle vyloupla postava, která se kulhavým krokem rozešla k nám. Byl sám, Alastor Moody očividně nepotřeboval ochranu nebo jištění zad.

"Co jsem vám říkal? Nevěřit každému všechno!" štěkl po Siriusovi s Marlene. Pak probodl pohledem Mitche. "A ty ji v tom ještě podporuješ."

"Alastore, lepší, když s ní budu, než abych..." promluvil Mitch, ale byl přerušen Alastorovou rukou.

Z nějakého důvodu mi to přesně připomnělo mé slyšení u Voldemorta. Bylo to úplně stejné, jediný rozdíl byl v trestech, jež Moody později rozdá. Rozesmála bych se nad tou podobností, že temná strana jedná se svými bojovníky stejně jako ta světlá, ale vyšlo z toho jen pobavené odfrknutí.

Moodyho podivné oko se zaměřilo na mě. Znala jsem ho. Už z dávna.

"Malá Flintová," prohlédl si mě. "Podkopáváš nohy vlastní straně, zatímco tvůj bratr dnes na ministerstvu odbavil prvního mudlorozeného?" vyštěkl na mě.

Zalapala jsem po dechu nad tou přímostí útoku. "Za svého bratra ani v nejmenším neručím. Všechny jsem je viděla naposledy na Marcusovy narozeniny, což už je pár měsíců zpátky," sykla jsem.

"Jak mám vědět, že nezradíš nás, když zradíš bez váhání je?" otázal se ještě.

"Nikoho nezradím, jen chci konec války, nic víc. Chci, aby všichni mohli žít beze strachu a bez ohledu na původ nebo krev, jejíž rytmus máme všichni stejný," má filozofie se v posledních třech měsících měnila, až dospěla do tohoto bodu. A u něj už jsem se rozhodla zůstat.

Moody pozvedl obočí, stále si mě přeměřoval. Pak zabodl pohled do tří lidí za mnou." Věříte jí?"

"Já ano, měla aspoň desetkrát možnost mě zabít a neudělala to," prohlásila Marlene. Otočila jsem se na ni, abych viděla, jak se kousla do rtu. "Tedy omylem, samozřejmě, já se nebezpečí nevystavila sama," dodávala okamžitě.

Čekala jsem, co Moody udělá. Kdyby byl skutečně jako On, Voldemort, přišel by teď trest v jakékoliv formě. Pak bych aspoň věděla, že světlá strana je úplně stejná jako ta temná. Jenže Moody váhal. S každou další vteřinou jsem začínala více a více doufat, že není jako On.

"Dobrá, Marlene, příště buď opatrnější," vytkl jí docela mile.

Zírala jsem na to neschopna slova. Neudělil jí trest, ona neplakala, nebála se. Vlastně se na svého velitele usmívala. Přikývla. Ztěžka jsem polkla. Tohle nebylo jako v Manoru, tady nevládla přísnost a strach, tohle byla starostlivost a touha ochránit své ovečky. Moody nebyl jako Voldemort.

"Máš ji na starost, Marlene. Zaručila ses za ni, je tvoje zodpovědnost. Když nás podrazí bude to na tebe," s posledními slovy se ale podíval na mne. Tohle nebylo určeno Marlene.

Moody mi tím říkal, že jestli se je chystám zradit, vina padne na Marlene. Na tu, které jsem jako jediné nechtěla nic udělat. Použil na mě tu největší lidskou páku. Alastor Moody možná nebyl jako Voldemort, byl totiž daleko horší.