Spravedlivá válka - SNARRY ✔

6. kapitola

Nečekaně ho to zaskočilo. Jejich setkání po tolika letech ho mučilo v nočních můrách a představoval si, jak si ho Snape vychutná hned, jakmile se vyskytnou ve stejné místnosti. Ale ten chlap neměl sebemenší ponětí. Byl jednoduše naštvaný, že mu ředitelka nesdělila tu informaci dřív.

Načež se jejich oči střetly a poznání si našlo i Severuse Snapea. A držení jeho těla se naráz změnilo. Ztuhl v ramenou a svěsil ruce podél těla. Přičemž i z jeho obličeje se vytratil ten naštvaný dojem. Zkoumal ho, jako by nevěřil tomu, co vidí. Snad pořád ještě vstřebával, jestli je to vůbec možné. Zorničkami putoval po jeho těle a zpátky k obličeji, a když se znovu zadíval do těch sytě zelených očí, semkl pevně rty, až to vypadalo, že si ukousnul jazyk. Ale nic neřekl a nechal si své podezření pro sebe. Nic jiného od něj Harry Potter ani nečekal. Snape nebyl v postavení, aby se vůbec ozvat mohl.

Potter mezitím přijímal nabízené gratulace k přijetí od svých kolegů, zatímco se mu představovali. Potřásl si se všemi dlaní a na jednoho po druhém se přívětivě usmál.

„Pomona Prýtová, bylinkářství."

„Sibylla Trelawneyová, jasnovidectví."

Někteří z kolegů, které neznal, na škole učili jen krátce, někteří už dekádu. Bylo zvláštní nemít přehled o místě, který pro něj kdysi znamenalo tolik, ale vrátil se ten starý dobrý pocit, který se ho zmocňoval kdykoliv se do Bradavicích po letních prázdninách vrátil. Někam zase patřil a byl doma. A najednou si uvědomil, že strach, který ho živil, mu tenhle správný pocit odpíral. A zjištění, že to hluboké pouto tady stále bylo i navzdory špatné zkušenosti, předčilo jeho očekávání.

Možná, že se konečně po těch letech dočkal fáze přijetí a smíření.

Už nebyl Harry Potter, slabý a naivní kluk, který ztratil ve válce nejlepší přátele a který zabil Voldemorta, protože mu to předurčil osud. Teď byl Harry Potter, respektovaný profesor obrany proti černé magii, který určoval svůj osud sám a který se už odmítal snadno poddávat cizí síle. Harry Potter, který tehdy opustil školu zhrzený a nasycený bolestí, ten už neexistoval. Teď tady stál pevně na nohách nový Harry Potter. Pevně odhodlaný a jistý si sám sebou.

„Horácio Křiklan, přeměňování."

Harry se zarazil, když si podávali dlaně. „Přeměňování? Vždyť jste učil lektvary, profesore."

Zavalitý mužík natočil zlehka tvář bokem a usmál se: „Učil jsem vás, mladíku?"

Přikývl.

„Jistěže. Většina z vás mě učila," podotknul překvapeně. To ho opravdu ho nikdo nepoznal?

Minerva McGonagallová za stolem s pobavením sledovala celou situaci. Harry si byl už naprosto jistý, že si to celé užívá a čeká, jak se situace vyvrbí. Nejspíš bylo zvykem mít za ředitele osobu, která ráda tahá za nitky a baví se plejádou zmatených výrazů. Brumbál by na ni byl rozhodně pyšný. Vlastně Harryho překvapilo, že když se ohlédl k obrazům bývalých ředitelů, nenašel mezi nimi ten Brumbálův. A pokud tam přece jen někde byl, tak na něm starý muž nebyl. Jak si mohl takovou příležitost nechat uniknout? Musel přece mít svůj obraz. Nebo ne?

Podíval se na bývalou hlavu nebelvírské koleje a zvesela se na ni zazubil. Nenechala se tím vůbec ovlivnit a jen složila dlaně na stůl do stříšky. V podstatě ho nechala, ať si poradí sám.

„Takže paní ředitelka vám zřejmě nic k mému nástupu neřekla. To bylo od ní ovšem velmi zákeřné," odfrknul si. „Zdá se, že se toho od svého předchůdce dost naučila."