Léto lepších zítřků

-51-

"Nechci tu vyvolávat rozbroje mezi námi, říct to ale musím. Ta Španělština je fakt sexy," poví zničehonic David. Petr se tomu zasměje. Jemně sice zakroutí hlavou, tuší ale vnitřně, že by se mnou David neměl.

"Eres asqueroso," rýpnu si ve španělštině. V překladu to znamená, že je nechutný.

"Ty kvůli mně mluvíš španělsky? Ty si zlatíčko," usměje se do zpětného zrcátku, to však neví, co jsem mu řekla.

"Kámo, vsadím se, že neřekla nic hezkého," pronese Petr.

"Nebyla jsem zas tak zlá. Jenom jsem řekla, že je nechutnej," uvedu na pravou míru to, co jsem mu s takovým milým úsměvem sdělila.

"Nechutný, aspoň mluv česky a ne jako buran," našpulí pusu. Zasměji se, je totiž vážně komik. V další okamžik ucítím vinu. Nemám právo být šťastná, ne potom, co stalo. A tak moji radost zase hodně hluboko pohřbím. A radši už se konverzce neúčastním. Prostě jenom tupě zírám do dálky, snažící se nemyslet na fakt, že už svoji mamku nikdy neuvidím. Je hrozné, jak člověk bere spoustu věcí jako samozřejmost, i když nejsou.

David nás vyhodí v areálu nemocnice, konkrétně před klinikou, kde léčí popáleniny. Nechci dovnitř. Jenže musím. Není to o tom co chci a nechci. Je to o tom, co musím udělat. A já musím pomoct Matteovi.

Ruku v ruce jdeme dovnitř, hledat mého mladšího bráchu. Ani jeden z nás do toho pokoje nechce, jenže jak už jsem říkala. Dnešek a další měsíce nejsou o nás. Ale o někom, kdo si prošel peklem a to doslova.

"Pojďte se mnou, je na pokoji dvanáct," zavede nás sestra k pokoji. Dřív než vejdeme dovnitř, musíme se obléct do tuny ochranných vrstev. Petr mě vezme za ruku a sestra nás pustí dovnitř. "Ošetřující lékařka si pak s vámi chce promluvit, tak nám neutečte," zašeptá než zavře.

Otočím se ke svému bratrovi. Vypadá hrozně. Respektive to, co je vidět. Celý je pokrytý obrazy, až na hlavu. Tam popálený není. Aspoň že tak. Sedám si k němu na židli. Chci ho chytit za ruku. Bohužel nemůžu. Nesmím se ho dotknout vůbec, abych ho neohrozila infekcí. Je v umělém spánku takže se mu ani nemůžu omluvit.

"Možná kdybych neodjela,....." nedokončím větu. Slzy mi stékají po tvářích,. Nebrečím. Na to jsem moc otupělá léky. Cítím se tak hrozně, když ho vidím takhle bezvládného. Už nikdy nebude ten veselý kluk. Už na vždycky bude poznamenaný.

"Tohle není tvoje chyba. Kdybys tam byla, mohla si uhořet taky. Nemůžeš za to, nezapálila si to tam," hladí mě na ramenou. Přála bych si to vidět stejně objektivně, jako Petr. Místo toho to vidím opačně. Měla jsem na ně dávat pozor. Neměla jsem utéct. Jsem zbabělec.

Vzhledem k tomu, že jsem zbabělec stále, se zvednu a prostě odejdu. Nemůžu tam jen tak sedět a nic nedělat. Musím si promluvit s lékařkou a něco s ní vymyslet. Nějak pomoc jak jemu, tak sobě. Teoreticky by ho mohli převést do Brna, kde by byl u mě.

Petra nechám u Mattea. Vím, že se neproudí a neví o tom, že u něj někdo je. Petr to tak dělá pro můj lepší pocit.

Lékařku hledat dlouho nemusím, sestra ji zavolala a čeká na sesterně. Představím se, ona mně také a odjedeme stranou. Nevím, jestli mám tu sílu zvládnout to, co mi řekne.

"Abych vás uklidnila, váš bratr by to měl zvládnout. Je to bojovník a z nejhoršího je venku. Je tu spíš problém kvalita života s kterou bude žít. Je popálený hlavně na spodní části těla, což mu značně omezí možnost pohybu," začne. Můžu utéct? Nemůžu. Samozřejmě, že nemůžu, i když bych ráda. "Až se dostane z nejhoršího, bude muset podstoupit rehabilitace, na to tu máme velmi šikovné lidi, takže toho se bát nemusíte. Říkám to proto, abyste se připravila, že další měsíce bude v nemocnici. Děti to nerada  slyší, takže mu to budete muset vysvětlit," opře se o zeď. Je milá, vidím jí v očích, že mě lituje. Ne, že by to pomohlo, ale aspoň na mě není nepříjemná.

"Jinak já momentálně bydlím v Brně, nebylo by možné tam Mattea převést?" zkusím něco, nad čím přemýšlím od rána. Přála bych si, aby byl s námi.

"Možné to je. Na druhou stranu nedostane lepší péči než tady. V Brně zdaleka nemají tak specializované oddělení, jako tady. A taky bych vám měla oznámit, že jsme kontaktovali odborníky ze soukromé kliniky  ve Velké Británii, kteří s námi spolupracují dlouhodobě a nabídli, že by rádi pomohli, samozřejmě s vaším souhlasem," dodá. Jsem ráda za tu možnost, kterou můj bratr dostal. Značně to však komplikuje všechno, co bylo v plánu. Nemůžu každou chvíli jezdit tam a zpět, nebude to fungovat.

"Samozřejmě, že ano. Jsem ráda, že dostal takovou možnost. Budu jedině ráda, když mu pomůžou odborníci, včetně vás tady. Budu se muset přestěhovat já. Teď je důležité, aby se vyléčil on," ustoupím. Je odborník, ví co říká.

"Dobře, v tom případě jim dám vědět. Pokud se to povede, váš bratr by měl chodit a pohybovat se sám. To, jak bude vypadat jeho pokožka vám říct nemůžu. Popáleniny jsou hluboké, druhý až třetí stupeň. Jizvy mít určitě bude. Hlavní je pro nás momentálně , aby byl schopný žít a nebyl omezen. Estetiku nacháme na kolezích ze zahraničí," vysvětlí. Kývám hlavou. Souhlasím.

Ještě chvíli mi vysvětluje nějaké věci, pak se rozloučí a utíká na příjem. Vracím se za Petrem. Musím mu všechno vysvětlit. Můj plán zhatí telefon mého táty, který volá, že je zde. Jdu mu naproti.

Ráda ho vidím. Myslím, že on mě také. Vedu ho do nemocnice, za Matteem. Ještě předtím ho seznamují s Petrem. Není to nějaké pompézní. Podají si ruce, představí se a tím to končí. Petr jde se mnou na chodbu plnou barev, přičemž si vzpomenu na plán, že vymaluji náš byt. Narozdíl od našeho bytu tu však nechutně smrdí dezinfekce.

"Jak ti je?" optá se Petr opatrně.

"Hrozně. Na druhou stranu se ozvala nějaká soukromá klinika, která nabídla pomoc. Snad dají Mattea dohromady," nadějně oznámím. I tak to Matteovi nevrátí mámu. Nejhorší je, že mu to budu muset sdělit já. Bude mu hrozně, až se to dozví. "Což mě přivádí k faktu, že budeme muset vyřešit naši situaci," rozvedu debatu o tom, jak to bude. Musíme to vyřešit.

"Co myslíš naší situací?" Nechytá se.

"Matteo musí zůstat v Praze, nemůžu ho nechat převést do Brna. Byt v Praze se nevyřeší sám, tak jako mámy pohřeb. Budu teď na delší dobu v Praze," vysvětlím.

"Odjedu s tebou do Prahy a budeme to řešit spolu," oznámí bez jakéhokoli zaváhání.

"Za týden ti začíná škola, navíc tohle zvládnu sama. Prostě se teď jenom méně uvidíme. Matteo mě bude potřebovat," oponují mu. Nemůže nechat školy. Nemá maturitu, a bude ji potřebovat. Odejít ze školy není něco, co by měl obětovat.

"Já ale taky," zalesknou se mu oči.

"Petře já ti neuteču. Až se to všechno vyřeší vrátím se za tebou domů. Z Brna zkrátka jezdím tam a zpět nemůžu," snažím se ho uklidnit. Vidím, jak je z toho špatný.

"Co tvoje vysoká?" vzpomene si na to, že jsem se zapsala ke studiu na vysoké škole.

"Pokusím se to nějak vyřešit. V nejhorším půjdu do práce. Bez vysoké školy se dá fungovat," mávnu rukou nad tím, že zahazuji svůj velký sen. Bolí to. Moje utrpení ve srovnání s tím, kterým si projde Matteo je však nesrovnatelné.

"Lucio, můžeš na chvíli?" ozve se hlas mého otce. Kývnu hlavou, dám Petrovi pusu na tvář a rozejdu se k němu, zatímco si sundavá modrý plášť. "Slyšel jsem o vašem bytě. A abys neřekla, že tu pro vás nejsem, dohodl jsem vám u mého známého, co mi hodně dluží,  pronájem. Budu ho platit dokud budete potřebovat. Chci se podílet na pomoci, když tu teď, když tu není vaše máma," pohladí mě rameni. Nebudu lhát, okamžitě se mi uleví. Mám o jeden problém méně. A to že tohle byl jeden z největších problémů.