Půlnoční plamen

Kapitola 15. - Naše svědomí

„Tyhle lesy jsou nebezpečné pro každého, neciť se tak výjimečně, princezno." Odseknul mi.

Nechápala jsem ho, jak se jeho chování mohlo tak z ničeho nic změnit? Přistoupila jsem k němu blíž a stáhla jeho paži tak, aby měl obličej na stejné úrovni s mým.

„Unesl si tuhle princeznu, takže se výjimečná cítím." Nadzvedla jsem obočí.

„Fajn, ať si tam venku běhá, co chce, ale jak je možný, že se to dostalo za hradby pevnosti?" Zeptala jsem se a hlas mi trochu poskočil, když jsem si vzpomněla na tu hrůzu. Thomas se instinktivně podíval na šrám po drápu na mé tváři a semknul rty.

„Hradby nás neochrání před všemi bytostmi." Odpověděl a nespouštěl ze mě oči, jako kdyby mi chtěl říct ještě něco víc, ale nechtěl to vyslovit nahlas.

„Tak jak tu potom máme být v bezpečí?" Nechápala jsem.

„Nikdy jsem ti netvrdil, že jsi tu v bezpečí, princezno." Vyčítavě se na mě podíval, až jsem se od něho trochu oddálila. Díval se mi do očí a já v nich hledala nějakou odpověď. Na jakou otázku jsem však nevěděla jistě.

Chtěla jsem, aby řekl, že jsem tu v bezpečí? Věděla jsem, že v místech, kde je královna Annara, proti které bojují všechny království, v bezpečí nejsem a přesto jsem cítila, že toužím slyšet přesně tyhle slova.

Že jsem v bezpečí. S ním.

Thomas se mi zadíval na rty a povzdechnul si, jako kdyby vycítil moje myšlenky a bylo mu líto, že mi tento slib dát nemůže. Pravda mě kopla jako příval neviditelné moci, kterou na mě poslal ten Masker.

„Proč tu jsem, Thomasi? Proč si mě sem přivedl?" Šeptla jsem. V očích jsem měla takové zoufalství, že se zrcadlilo i na jeho tváři. Přistoupil ke mně ještě blíž, až nás nedělil ani centimetr a pravou rukou se lehce dotkl mé tváře. Jako kdyby si ji chtěl zapamatovat.

Ale neodpověděl.

„Jak mám přežít, když ani nevím, proti čemu bojuji?" Řekla jsem hořce a cítila jsem, jak sebou Thomas trhnul. Mohla to být narážka na bytosti z Černého lesa, ale také na jeho matku. Dokonce i na něho samotného.

„Lauren, kterou znám létala na drakovi a vrhala se do jednoho šílenství za druhým, nepochybuji o tom, že by se o sebe nedokázala postarat." Usmál se, ale mně do smíchu nebylo. Rána na tváři mi praskla a opět začala krvácet. Thomas vytékající krev setřel prstem, ale já jeho ruku odstrčila.

„Lauren, kterou znáš zemřela v den, kdy si ji otrávil." Řekla jsem pevným hlasem. Byla jsem tak unavená z jeho nic neříkajících odpovědí, tajemstvích a rádoby hru na bezpečný domov, za který jsem měla pevnost v Černém lese považovat. Copak si neuvědomoval, že jsem tu byla vězněm? Že jsem sem nepřijela dobrovolně? Že nemám absolutní tušení, co tu dělám, proč se musím cvičit s Mudrcem a od dnešního dne i dávat pozor na bytosti ze stínů, pro které nepředstavují hradby žádnou překážku? A které mě chtějí očividně vidět mrtvou?

Ani jsem si neuvědomila, že ho stále držím za paži. Pustila jsem ho a obešla. Nezastavil mě. Ale přeci jen jsem se ještě po pár krocích zastavila a otočila se k němu.

„Kde je Temná koruna?" Zeptala jsem se. Thomas se bleskově otočil a překvapeně se na mě podíval.

„Jak víš o Temné koruně?" Podezřívavě si mě změřil. Pokrčila jsem rameny.

„Každý máme svá tajemství."

„Hraješ nebezpečnou hru, Lauren..."

„Já že hraju nebezpečnou hru? Nebyla jsem to já, kdo mě sakra otrávil a unesl, dotáhnul mě ke svojí mrtvý matce!" Naštvaně jsem k němu došla a zaťala ruce v pěst. Probudil se ve mně oheň. Cítila jsem známé teplo, které se mi rozlévalo do paží a chtělo si potykat s osobou přede mnou. Vítr kolem nás se opět rozbouřil. Obloha byla stejně zamračená a mlhavá jako předtím a chlad mi prostupoval pod košili. Ale ve mně se vařila krev.

„Neměl jsem sakra na výběr! Nečekám, že to pochopíš, nechci od tebe odpuštění..."

„Odpusť mi to, lásko, prosím." Řekla jsem mu pevně a Thoma se zarazil. Díval se na mě a má slova mu pomalu docházela.

„Tehdy si stál o mé odpuštění? Co se stalo, že jsi změnil názor?" Zasmála jsem se pohrdavě. Thomas na mě hleděl.

„Buď si ten nejhorší lhář, nebo největší kretén."

„Neměl jsem na výběr, o tom už jsme se bavili. Nevíš, proti čemu stojíš, proti čemu stojíme všichni, občas si prostě nemůžeš vybírat, jaké činy uděláš nebo ne, občas prostě jen plníš, co se ti řekne. A ano, přiznávám, že předtím jsem o tvoje odpuštění stál, protože jsem si plně uvědomoval, co jsem udělal a moje svědomí to nesneslo, ale teď...teď o tvé odpuštění nestojím, protože ty nestojíš o moji omluvu, takže co by to změnilo? Bylo by to jen ubohé slovíčkaření a pocit, že jsme dostatečně očistili svoje svědomí." Thomas na mě shlížel a zabodával do mě pohled.

„Pokud máš pocit, že tvoje činy jsou vůbec ospravedlnitelné, tak je tvé svědomí zvrácenější než cokoliv, co jsem kdy viděla."

„No, musíš prostě žít s tím, co máš." Pokrčil rameny a ušklíbl se na mě. Nechápavě jsem se zasmála.

„Lituješ toho vůbec aspoň trochu? Toho únosu, otrávení..." Nechápavě jsem kroutila hlavou a hledala v jeho samolibém úšklebku aspoň zrníčko studu.

Thomas ke mně přistoupil ještě blíž a naklonil se ke mně. Žár, který mi z těla pomalu vyprchával se opět probudil, ne však ten zuřivý, který chtěl ničit. Jiný, vzrušující. Horkost se mi nahrnula do tváře, když mi prstem zvednul bradu k němu a opět se ušklíbnul. Úplně jsem zapomněla na debatu, kterou jsme tu nyní vedli.

„Ani trochu. Protože kdybych to neudělal, nestála bys teď přede mnou a já se na tebe nemohl každý den dívat a poslouchat tvé ohnivé výbuchy, když se ti něco nelíbí." Zazubil se a prstem na bradě mě pohladil.

„Ty vážně nevíš, co chceš." Odsekla jsem mu klidně a odstoupila od něho.

„Omyl, princezno, vím moc dobře, co chci, problém je v tom, že to nemůžu mít." Odpověděl. Znovu jsem k němu vzhlédla. Tmavé vlasy měl pocuchané, jako kdyby právě vstal, pronikavé oči a plná ústa se smála až to ve mně vzbuzovalo zvláštní pocity.

„Budu hádat, rozkazy, kvůli kterým nemáš na výběr." Zvedla jsem obočí a jeho ústa se ještě víc roztáhla v úsměvu.

„Jsi krásná, když ti to myslí." Kdyby na obličeji neměl tak rošťácký úsměv snad bych i věřila, že to myslí vážně.

„A ty se kráskami přímo obklopuješ." Vypadlo ze mě ještě dřív, než jsem si to stačila promyslet. Jeho úsměv trochu povolil, když mu došlo, jak to myslím. Ano, mysela jsem na tu krásnou blondýnku Vivien, která si na Thomase dělala znatelný nárok. A on se jí nijak nebránil.

Přešel ke mně. Zvedla jsem hlavu myslící si, že se zastaví.

„To ty máš na prstě zásnubní prsten, princezno." Řekl, když mě obešel. Překvapeně jsem se na něj dívala, jak odcházel a ani jednou se neotočil.

A nevědomky otáčela zásnubním prstenem na levé ruce připomínající slib, který budu muset dodržet, až mě odsud jednoho dne vysvobodí. A ten den měl brzy nastat.

Protože mě hledali. 

__________________________

Dvě nové kapitolky na světě, pomalu se blížíme k jádru zápletky druhého dílu a já se nemůžu dočkat, až si přečtete následující kapitolky <33 

Malý dotaz na závěr -> Ukazují se Vám obrázky u kapitol? Vybírám je záměrně, aby zobrazovaly děj kapitoly nebo postavy, které se v příběhu vyskytují, zároveň to tvoří hrozně hezký souhrn prostředí, ve kterém se Království Elements odehrává, a právě jsem si všimla, že občas se obrázek ukáže, a občas ne. Jak to máte Vy? <3 

Dejte mi vědět, jak se Vám kapitoly líbily a stay focus, odteď už to bude jízda :D