Chci znovu žít...

Kapitola 3

„Chceš pomoct?"

Nadskočím, protože mě Trenton vylekal. Vůbec jsem ho neslyšela vejít. Můžou za to kyvné dveře spojující kuchyň s halou.

„Vlastně jo. Co z toho všeho si můžu vzít?"

Přijde blíž a přes rameno nakukuje do lednice se mnou. „Na co máš chuť?"
Nedělá mu to žádnou potíž, protože je nejmíň o půl hlavy vyšší než já.

Pokrčím rameny. „Dneska jsem moc nejedla. Nepohrdnu ničím."

Už nepřiznám, že jsem vlastně do pusy nedala nic pořádného ode dne, kdy mi máma sdělila tu úžasnou novinu, že musím odjet. Teď ze mě ale částečný stres opadl, proto se začíná ozývat prázdný žaludek.

„Udělám ti sendvič. Chceš?" nabídne se.

„Nechci tě otravovat. Jen mi ukaž, co můžu použít a já si ho připravím."

„Co bych to byl za hostitele, kdybych ti neudělal ani podělaný sendvič." Odstrčí mě od lednice a vezme z ní šunku, sýr a majonézu.

Přikývnu, nic jiného mi ani nezbývá a jdu si sednout ke stolu tak, abych na Trentona viděla.

„Ehm...takže...na stupnici od jedné do deseti, jak moc mě tady nechcete?" odvážím se zeptat.

„Deset," ozve se jednohlasně ode dveří, ve kterých se ve stejnou chvíli objeví Finn s Casonem.

Protočím oči, když vidím, jak se ostražitě usadí na opačný konec stolu.

„Když už jsi tak užitečný, udělej mi taky jeden," řekne bratrovi Cason.

Trenton pokrčí rameny a vytáhne další chleba.

Jelikož mám jejich plnou pozornost, zeptám se: „Proč?"

Cason s Trentonem se podívají na Finna, jako by byl jejich mluvčí a ten nakloní hlavu na stranu. „Vyžírky nemá nikdo rád."

„Nevím, co ti tvoje máma o mě řekla, ale rozhodně jsem se k vám dobrovolně nevetřela," odseknu.

Chvíli přemýšlí, jestli mi má uvěřit, než zavrtí hlavou. „Tak proč jsi tady?"

„Zařídila to moje máma. Nemohla jsem do toho co mluvit."

Sepnu před sebou na stole ruce, aby si nevšimli, že se mi nepatrně třesou. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to zimou, ale abych byla upřímná, hlodá ve mně strach. Obava z toho, že tento rok bude učiněné peklo a že za to budu vděčit těmhle klukům.

Cason si odfrkne. „Tvoje máma, jo? Prý je v blázinci."

To zabolelo. Hodně. Usuzuju, že paní Crainová jim nejspíš řekla pravdu nebo alespoň její podstatnou část.

„Není blázen," bráním ji chabě.

Nemůžu se ale zbavit pocitu, že mají možná pravdu. Dost! Okřiknu se v duchu. Takhle o své mámě nepřemýšlej. Ona je to poslední, co ti ještě na tomhle podělaném světě zůstalo.

„Ale že je ve cvokárně, nepopíráš. Takže máme pravdu?" zjišťuje Cason.

Zamračím se. „Myslela jsem, že vám vaše máma řekla..."

„Jen jsem něco zaslechl, když to probírala asi před týdnem s tátou," ozve se nervózně Trenton z místa, kde připravuje sendviče.

Aha. Všechno jsou to jen jejich domněnky. Nejspíš ani neví, proč musí být v ústavu. Uklidním se.