Inconceivable / Vkook

•77•

Oba dva jsme stále seděli na pohovce a já jsem stále ve svých rukách svíral tu jeho. Prsty jsem mu přejížděl po hřebů jeho ruky a přemýšlel jsem, co říct. „Nemá smysl se Leem zase trápit," řekl jsem nakonec, jelikož trápení kvůli němu bylo už dost. „Já vím," povzdychl si. „Tak se tím netrapme!" pousmál jsem se na něj a rukou, kterou jsem přestal hladit jeho hřbet ruky jsem vjel do jeho jemných vlásků, abych si ho pak následně mohl přitáhnout blíž k sobě a políbit ho na jeho rty. „Ano?" otázal jsem se ho, zda svými předchozími slovy souhlasí. „Ano," přikývl, a i on se pousmál. „Zítra nás už čeká škola, tak se musíme připravit a hlavně ty, jinak tě do dalšího semestru nepustí," řekl jsem, abych ho trochu poškádlil. Tae totiž ještě neměl uzavřené všechny předměty, a tak na něho čekalo mnohem víc učení než na mě, jelikož já jsem měl zápočty už za sebou. „No, jo," protočil nad poznámku o škole očima nad čímž jsem se musel zasmát. Pak jsme se společně vrhli na učení, s kterým jsem se rozhod, že Taemu pomůžu.

Tae-Hyung

Brzké vstávání na první přednášku bylo vcelku dost kruté, ale bohužel se nedalo nic dělat. Popravdě jsem si dost odvykl na brzké stavení, a tak to nebylo vůbec příjemné, ale i tak se mi společně s Kookiem podařilo vyhrabat a dorazit na naší první přednášku v tomto roce. První dvě přednášky jsem měl s Kookiem společně, ale následující přednášku jsem strávil ve společnosti Ho-Seoka. Naštěstí dopolední přednášky utekly rychle a byl čas pauzy, ale především oběda, na který jsem se celou poslední přednášku těšil. Měl jsem docela dost velký hlad, a tak nebylo divu, že jsem směrem k bufetu vystřelil jako střela. Popravdě jsem se také těšil až opět uvidím Jung-Kookieho, kterého jsem sice před hodinou a půl viděl, ale i tak jsem se nemohl dočkat až si dáme společný oběd. U oběda jsme se nakonec sešli i s našimi kamarády tedy s Ho-Seokem a Nam-Joonem, jen Yoon-Gi tu chyběl...

„A Yoon-Gi nepřijde?" pohlédl jsem tázavě na své dva kamarády, když od konce přednášky uplynulo už asi patnáct minut. „Nevím, myslel jsem že jo," zamumlal s plnou pusou Ho-Seok a napil se pár doušků sycené limonády. Nam-Joon mi na mou otázku nic neodpověděl, neboť vypadal jakoby jí vlastně ani nepostřehl. Obličejem byl přilepený k displeji mobilu, do kterého svými prsty něco datloval a jeho oběd ležel vedle něho úplně nedotčený. „Třeba přijde," nadhodil Kookie, jež celou dobu seděl vedle mě. „Hmm..." zamručel jsem a pohlédl směrem ke vchodu, zda ho tam třeba nezahlednu. „Nevím, co mu pořád je. Ale chová se pořád stejně divně, že jo?" zkonstatoval Ho-Seok, když dokousal sousto a drkl vedle do Nam-Joona. „Joo..." zamručel stále obličejem přilepený k displeji mobilu. Popravdě jsem dost pochyboval, že ví, s čím souhlasí.

„Myslel jsem si, že ho to přejde během Vánoc, ale včera se zas choval dost mrzutě a zvláště," dodal můj kamarád, hned poté co se napil. Já jsem jen zamručel a zamyšleně jsem se zahleděl na svůj oběd. Štvalo mě, že Yoon-Gi nepřišel a že je Bůh ví kde! Napadlo mě, že se nám dvěma asi vyhýbá nebo nevím.... Byla sice pravda, že jsem mu před Vánoci řekl, ať mi už nechodí na oči, jenže teď už vše bylo jinak a já jsem si přál náš spor mezi námi vyřešit, a nejen mezi mnou a ním ale také i mezi Kookiem a Yoon-Gim. Opravdu jsem o žádné spory mezi námi nestál, a tak jsem chtěl jen jediné... vyřešit to, jenomže když se Yoon-Gi rozhodl mezi nás nechodit, to jde pak něco řešit jen ztěžka. Ale možná jsou to zbytečně jen ukvapené závěry... „Jez, budeš to mít studené!" drcl do mě Kookie, který už měl svůj oběd dávno snědený, a tak jsem si nad Yoon-Gim jen povzdechl a pustil se do svého oběda, jelikož jsem toho do teď moc nesnědl.

„Nebudu jediný, kdo to bude mít studené," pokynul jsem směrem k Nam-Joonovi. „Jez!" šťouchl do něj Ho-Seok na což mu jen souhlasně zamručel, jenomže Ho-Seok mu pak vytrhl mobil z ruky na což se po místo rozlehl Nam-Joongův křik. „Vrať mi ho!" křikl na křenícího se Ho-Seoka, který mobil schovával za svými zády. „Tak do toho pořád nečum!" křikl tentokrát on na něj a jeho mobil mu nakonec vrátil. Já s Kookiem jsme se jen smáli a pozorovali uraženého Nam-Joona, který přeci jen svůj mobil odložil na stůl. „A s tímhle tvorem a s tím druhým mám být já nepokoji," povzdychl si s úsměvem na tváři. „Co máš jako za problém?" ohradil se jeho starší spolubydlící, který už do sebe ládoval svůj oběd. „Žádný, jen papej," zazubil se na něj. „Auu!" vykřikl, když do jeho paže Nam-Joon šťouchl hůlkou. „Co, děláš debile!" ohradil se a vytáhl na něj svoji hůlku. Kookie se vedle mě smál, a i já s plnou pusou nemohl jinak. Telata!

Zrovna jsem dojídal poslední sousto, když jsem si za kluky úplně vzadu u vchodových dveří všiml Yoon-Giho. Jen tak tam stál a koukal naším směrem. Když si pak všiml, že se na něj dívám otočil se na patě a vydal se pryč. „Jdu na záchod," oznámil jsem jim, ale oni stejně moc nevnímali, neboť mezi sebou pořádali bitvu s hůlkami. Zvedl jsem se a vydal jsem se rychlou chůzí za Yoon-Gim, který však už stihl zmizet někam na chodbu. Podařilo se mi ho zahlédnou na konci chodby, jak zalezl na záchody, a tak jsem se rozeběhl jeho směrem. Když jsem doběhl až k záchodům, popadl jsem kliku od dveří a vešel dovnitř. Nikdo tu nebyl, jen Yoon-Gi se opíral o zeď a hleděl přímo na mě. Neřekl však ani slovo a dál na mě mlčky zíral. „Proč se nám vyhýbáš?" otázal jsem se ho a popošel blíž k němu. „Tobě to snad vadí? Viděl jsem, že se dobře bavíte," odsekl naštvaně, stálé se však tvářit že mu na ničem nesejde.

„Proč se takhle chováš? To, co říkáš není pravda!" namítl jsem na jeho slova, protože mě vadilo, že tam s námi není. „Nevím, jak se mám cítit Tae, když jsi mě vyškrtnul ze svého života." „Nevyškrtnul!" vyhrkl jsem, protože to pravda rozhodně není. „Když jsem ti volal, tak jsi mě poslal ho háje a ani na mé zprávy, které jsem ti po čas prázdnin psal, jsi mi neodepsal... Úplně jsi se na mě vykašlal! Takže ano, vyškrtl!" vpálil mi hned několik argumentů přímo do ksichtu. „Tuhle jsi mě ani nenechal doříct, co jsem ti ohledně Joonga chtěl říct a prostě jsi se na mě naštval a utekl pryč! A pak ti celé Vánoce byla má existence úplně jedno!" pokračoval dál a já jen mlčky stál a poslouchal, neboť jsem netušil, co mu na to říct, jelikož zrovna v tohle měl pravdu. „Za to jsi se určitě zase tahal s tím vrahem!" „Není to vrah, tak to neříkej!" okřikl jsem ho, neboť se mi nelíbilo, jak Kookieho nazval. „Najednou," uchechtl se jako by to bylo snad něco vtipného.

„Svěřil se ti vůbec, co mi provedl? Hmm?!" zamručel tázavě. „Kvůli němu jsem mám na hlavě několik stehů!" otočil se ke mně zády, aby mi ve vlasech mohl ukázat jeho zranění. „Můžeš si za to sám! Pořád ho jen akorát provokuješ svými přihlouplými kecy!" vytkl jsem mu. „Nebyl to on, tak už to pochop!" dodal jsem, jelikož mi nepřišlo, že by má slova chápal. „Já, jsem tam byl a viděl jsem to!" „Ne, Yoon-Gi! Viděl jsi jen část z toho celého! Přijel jsi až když bylo po všem. To jeden z Joongových mužů ho zabili! To i kvůli nim se vybourali!" vychrlil jsem na něj ve zkratce, jak mi to tehdy popsal Kookie. „Tak tohle, že ti nakacal?" uchechtl se nad mými slovy, kterým očividně nechtěl věřit ani z poloviny. „Už s tím přestaň! Nic mi nenakecal je to prostě pravda!" křikl jsem na něj, jelikož mi už s jeho tvrdohlavostí začaly pomalu docházet nervy. „Ne, není!" křikl zpět na mě, tak nahlas až se jeho hlas rozezněl po celé místnosti.

Už mě unavovalo na sebe jen bezvýznamně křičet. Chtěl jsem si to s Yoon-Gim všechno normálně vyříkat, jenže když on jednal takto, šlo to jen ztěžka. „Jo je! Jen ty nedokážeš přiznat, že jsi se mýlil a všechno jen shazuješ na Kookieho, který ti mimochodem už několikrát pomohl zachránit prdel," vpálil jsem mu do ksichtu, když už mi opravdu začaly pomalu docházet nervy s ním mluvit normálně, neboť tak se nechoval ani on vůči mně. „Jo, jasný, a proto mám teď tři stehy na hlavě!" rozmáchl rukama. „Yoon-Gi přestaň se takhle už chovat!" snažil jsem se ho okřiknout a dát tak našemu rozhovoru ještě druhou šanci, kdy bychom si to mohli vše říct mnohem klidněji. „Jsme kamarádi, tak si promluvme normálně!" dodal jsem s nadějí, že bychom si mohli normálně promluvit. Na má slova nic neřekl, za to udělal několik kroků blíž ke mně a ukázal prstem přímo na mě. „My dva, kamarádi už dávno nejsme! Kdyby jo, odepsal bys mi, zavolal a... aspoň z poloviny mi věřil!" řekl a pak prostě odešel pryč.

„Yoon-Gi, ale..." nedořekl jsem a jen jsem hleděl, jak se za ním zavřeli dveře. „Proč jsi jen tak tvrdohlavý..." povzdychl jsem si a následně jsem naštvaně kopl do dveří od záchodové kabinky tak, že se po záchodcích rozezněla hlasitá rána. Byl jsem tak naštvaný, protože takhle jsem si rozhodně rozhovor s Yoon-Gi nepředstavoval! Chtěl jsem to s ním v klidu probrat, a ne na sebe křičet výčitky... Tohle jsem podělal! „Tae?" polekaně jsem pohlédl směrem ke dveřím, kde stál Jung-Kook. „Co se tu stalo?" otázal se starostlivě a vešel dovnitř. „Viděl jsem odtud vycházet naštvaného Yoon-Giho. Chrlil na mě o tobě nějaký nesmysly," dodal, když ke mně přišel blíž. „Pohádali jsme se..." vydechl jsem smutně, ale zároveň i naštvaně. „Chtěl jsem si s ním normálně promluvit, jenž s ním to prostě nejde a bezmezně si stojím za svým," vysvětlil jsem mu. „Co dělám špatně, Kookie?" pohlédl jsem na něj bezradně a zabořil jsem obličej do jeho náruče. Ach jo...