Tajemství domu Tomlinson

Ve tmě něco je

 V půli chodby za sebou zaslechnu hluk, který mi znovu rozproudí krev. Pomalu se otočím a zadívám se na dveře od pokoje naproti ložnici rodičů. Dveře se pomalu otevírají. Mám v krku knedlík a na hrudníku cítím nepříjemnou zátěž. Čekám kdo zpoza dveří vyjde, nikdo tam ale není. Pomalu se vracím ke dveřím a nahlédnu do pokoje. Stojí mě to obrovské sebezapření, nejraději bych utekl k sobě a zabarikádoval se tam. Jenže co když tu někdo je? 

Vše je při starém, kostky jsou rozházené po zemi, postel ustlaná. Pro jistotu vejdu ještě do pokoje. Nikdo tu není. Že by taky průvan? Zkontroluju okno, ale ani jím neprofukuje, nehledě na to, že větve stromů za oknem se hýbou jen velmi pomalu. Zvláštní. Raději bych se měl rychle vrátit do své postele. Dveře od pokoje za mými zády se s bouchnutím zavřou a na boku ucítím ledový vzduch až se oklepu. Zůstávám strnule stát, oči křečovitě zavírám. Nechci se dívat z okna, ani do jeho odrazu. Bojím se co bych za sebou viděl. V zádech cítím ostrý pocit, narovnávám se jako by se mě měl každou chvíli dotknout. Zajíknu se, když mi po zádech přejede ledová dlaň. S dalším závanem ledového vzduchu uslyším dětský smích. Je to ten nejstrašidelnější zvuk co jsem kdy slyšel, žádné malé dítě nemáme!  Prudce se otočím do pokoje, nikde nikdo není. Dokud mi nesjede pohled na postel. Přikrývka na ni je nadzvednutá, jako by pod ní někdo seděl. Někdo velmi malý. Někdo jako dítě. Couvnu, na zádech cítím ledové okno. Oči nespouštím z postele. S dalším smíchem se deka prudce nadzvedne a zase spadne na postel. Nerozmýšlím se, rozbíhám se ke dveřím, které prudce otevřu a vyjeknu znovu. 

,,Co tady děláš Harry?" měří si mě pohledem máma. ,,Slyšel jsem... něco... bylo otevřeno a já... promiň jdu spát." Ještě jednou se podívám po pokoji, nikdo tam není.
,,To je asi novým prostředím. Jdi se vyspat." usměje se a zavře dveře od pokoje. Jen přikývnu a rozejdu se k sobě. Kupodivu se tady nahoře cítím nejbezpečněji. Jako bych tu měl nějakou ochranu. 

Oči mám sice zavřené, ale bystřím nad sebemenším zvukem. Cokoli neobvyklého a divného, ale nic neslyším. Nakonec mě únava přemáhá a nad ránem usínám, když do pokoje pronikají první paprsky. Už jen vzdáleně jako bych slyšel hluboký mužský hlas zpívat ukolébavku. 

 Po druhé mě probudí slunce, které otravně svítí přímo mě do očí. Hlavu schovám pod peřinu, chci ještě spát. Můj noční výlet byl až moc náročný a jsem nevyspalý. Cítím, ale nepříjemný pocit. Svírá se mi žaludek, dech se mi zrychlí. Čekám že každou vteřinu někdo strhne peřinu, jako kdyby nade mnou někdo stál. Cítím že tam někdo stojí a odhodlávám se zpoza peřiny podívat. Peřinu trochu napnu, takže nad mým obličejem je nepatrně zvednutá. Oči mám vytřeštěné a hledím na šedý a černý pruh, které povlečení na dece má. A pak se to stane, deka se lehce prohne přímo nad mým obličejem, vidím zcela jasně jak po ní někde ze shora přejíždí rukou. 

Prudce deku strhnu a posadím se, v pokoji jsem sám. Nikdo tu není. Pohled mi padne na skříň. Je zavřená. Nenechal jsem ji v noci otevřenou? V tomhle domě je něco špatně, moc špatně. Tohle není přeci normální. Zajímalo by mě jestli jsem jediný, komu se tohle děje, jestli jsem jediný kdo to cítí. Ale matky ani otce se ptát nebudu, ještě by mě měli za blázna a poslali mě znovu do ústavu. Jeden pobyt mi tam bohatě stačil. 

 Dolů scházím jako poslední, matka je v kuchyni, kde vybaluje věci a otec nosí další a další krabice do haly. Až nyní si ji pořádně prohlédnu. Tapety tu dříve bývaly bílé, dnes jsou spíše šedé. Nad začátkem schodiště je křišťálový lustr i ten je zaprášený. Po schodech se táhne koberec, kterého jsem si včera nevšiml. Dlouhá okna by měli v hale zajistit dostatek světla, ale i tak se zdá, že je hala zahalená temnotou. Nevzbuzuje ve mě vůbec dobrý dojem. Kuchyň není o moc lepší. Skřínky jsou bílé, ty si svou barvu ponechaly, ovšem výmalba, která kdysi byla béžové barvy je dnes zažloutlá.
,,Dobré ráno Harry, v jídelně máš na stole snídani. Pak jdi prosím pomoc tátovi." usměje se na mě, ale neodpustí si mě prohlédnout. Vím, že doufala v odložení černé barvy. Ale já se své oblíbené barvy nevzdám. Mám černé veškeré oblečení, sem tam nějaký šedý kousek.
,,Dobré, jo díky." Dveře olivově zelené barvy vedou z kuchyně přímo do jídelny. Ta není o moc zachovalejší. Talíře, které tu byly včera připravené jsou dnes pryč. Na stole stojí talíř s toastem a hrnek s čajem. Jedna stěna je prosklená, přes sklo se plazí ale břečťan který obepíná celý dům a nevpouští sem příliš světla. Na zbylých zdech je kytičková tapeta. Nechutné. Podél jedné stěny, je komoda na které jsou vyrovnané talíře. Je jich tam celkem sedm, všechny mají krásný květinový vzor, tmavě rudý okraj a zlatý erb. To jsou ty, které tu včera byly nachystané. Dnes se ale zdá, že tu leží už věky. Vrstva prachu je na všech rovnoměrná, není tu žádná známka toho že by s nimi bylo manipulováno. Navíc byly nachystané tři.

 Otevřu jeden ze šuplíků, příbory. Úhledně srovnané, ale taktéž pokryté vrstvou prachu. Zamračím se na to. Tady je něco divného. Jen zatím nedokážu říct, zda je to špatné. Posadím se na starou dřevěnou židli, podsedák a opěrka mají béžovou látku s vyšíváním, je v ní zlatý vzor květin. Někdo tu byl na květiny pěkně ujetý co. Natáhnu se po cukřence a vhodím dvě lžičky do čaje. Chvíli koukám na lžičku ve své ruce, nakonec ji ale vrátím do cukru. Máma by akorát ječela. Zvednu se a jdu do kuchyně, snad už máma něco vybalila. V kuchyni, ale máma není. Slyším ji jak si povídá s tátou venku. Otevřu první šuplík a bingo. Lžička. Spokojený s úlovkem se vracím, ale zůstanu stát mezi dveřmi. V hrnku s čajem je lžička, nehýbe se, ale čaj uvnitř se točí. Někdo ho míchal. Polknu a vejdu do jídelny. Zavřu za sebou dveře a rozhlédnu se po místnosti. Dokonce se podívám i pod stůl, ale nikdo to není.
,,Halo? Je tu někdo?" Musím to zkusit. Je to ovšem bez odpovědi. Pomalu se rozejdu blíž ke stolu, hladina čaje se pomalu uklidňuje. Dveře zamnou hlasitě bouchnout, jak narazí do stěny. ,,Hej!" křiknu a rozběhnu se k nim. Vidím jen růžový cíp jak mizí za rohem kuchyně. Doběhnu až do haly, ale nikdo tu není. Žije v domě ještě někdo? Zatoulal se sem někdo?
,,Už jsi po snídani?" Prochází kolem mě máma s krabicí v ruce.
,,Ne, ještě ... zdálo se mi.. to je fuk." zatřepu hlavou. Prostě se mi něco zdálo.
,,Tak dělej! Máme hodně práce." křičí na mě ještě ze schodů.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sama musím uznat, že při psaní této povídky se mi podařilo sem tam pěkně vyděsit i sebe. Teď, když ji čtu znovu a opravuju to není o moc lepší :D Moc doufám, že vás nezklame, její psaní jsem si opravdu užívala a teď si užívám i to opravování, co nemám vůbec ráda.

Fox_ie