Two Romeos

⑧

Ať už dělal Nathan s pokladnou cokoliv, v tu chvíli přestal. Tak upřímný výraz překvapení na něm Jonah ještě neviděl. "Cože jsi udělal? Promiň, ale to vůbec nezní jako ty."

"Lžu snad? To bys snad poznal, ne?"

Nathan si ho přeměřil pohledem. Nejspíš hledal jedinou známku toho, že by Jonah lhal, ale žádnou najít samozřejmě nemohl. "Tys to vážně udělal."

"Jo."

"Chudák holka!"

"Já vím!"

Nathan se uchechtl. "Ale dík. Hned mám lepší náladu."

"Ty jsi strašnej," zamumlal Jonah pobaveně a hravě ho praštil, když odcházel obejít stoly. 

Když vyřídil všechny objednávky v podobě cideru, dvou vín, dvou limonád a jednoho koktejlu, odešel si odskočit. Jejich kavárna nebyla zase tak velká, aby si mohli dovolit speciální WC pro personál, a tak šel zkrátka na záchody, kam chodili především zákazníci. Zákazníci jako byl Roan.

Už si umýval ruce, když Roan vešel, jeho ruce mastné od chipsů, které na stole měli. "Musím si umýt ruce, tohle je nechutný," podotkl, když si Jonaha všiml, a tak mu nechal vodu puštěnou. I když byl hotový, mohl odejít, zůstal stát vedle Roana. Vzpomněl si na to, co mu říkal Nathan. Je z tebe úplně vedle. Copak to nevidíš?

Popravdě? Neviděl. Věděl ale, že Roanova přítomnost v něm probouzela něco zvláštního. Mimo teda všech těch starých vzpomínek. 

A pak se zeptal na tu poslední věc, kterou měl v plánu. Ono to ale vypadlo téměř samo. "Jak se má Nicol?"

Roan se zasmál. Pak ale v klidu odpověděl. "Dobře. Šla na vysokou. Medicína to nakonec vyhrála." Jonaha to nepřekvapilo. Už když byli spolu, přemítala nad tím, jestli půjde na medicínu nebo zubařinu. "Je to záhul, ale zvládá to dobře. Bydlí ještě doma, ale za chvíli se bude sestěhovávat s přítelem blíž k univerzitě."

"Oh, to zní fajn. Vypadá to, že se má fajn."

Roan vypnul kohoutek a natáhl se po papírových utěrkách. "Jo, ten její přítel je takovej pohodář. Hodí se k sobě."

Jonah se zamračil. "Chceš říct, že já jsem se k ní nehodil?"

"No, kdyby ses k ní opravdu tak hodil, líbal by ses se mnou v kůlně na oslavě její mámy?"

Jonah tak nějak čekal na okamžik, kdy to vzpomene. Věděl totiž, že obou se to tehdy líbilo. Že kdyby Roan nebyl Nicolin bratranec, možná by z toho bylo i něco víc.

Lehce se zasmál. "Jo, to bylo ode mě hnusný."

"Ode mě taky. A ještě hnusnější je, že toho do teď nelituju. A to je to má vlastní sestřenka."

Stalo se to před třemi lety, najednou se Jonah ale cítil, jako by byl zpátky v tom okamžiku. Především kvůli té touze Roana znovu políbit. Překvapil sám sebe, když si v tu chvíli vzpomněl na Nathana. Co by udělal v tu chvíli on? Poslechl by onu touhu.

A tak to udělal. Překonal ten zbývající prostor mezi nimi a políbil Roana úplně stejně jako on políbil ho tehdy na té oslavě. Myslel si, že to bude krásné, že to bude přesně jako tehdy, ale tehdy byl jiný člověk. Tehdy byl Jonah před Markusem. Teď byl Jonah po Markusovi.

Možná to bylo proto, že od té doby nikoho nepolíbil, možná proto, že byli opět v koupelně, ale jak měl zavřené oči, najednou nelíbal Roana, najednou líbal Markuse. Markusovy ruce  ho osahávaly, to jeho vlasy ho šimraly na tváři.

Odstrčil Roana způsobem, jakoby to byl Roan, kdo inicioval ten polibek proti jeho vůli. Zalapal po dechu a párkrát zamrkal. Nebyl tam Markus, samozřejmě že ne, stál před ním jen zmatený Roan.

"Děje se-" začal, ale Jonah by se v tu chvíli propadl do země. Naprosto zpanikařil.

"P-promiň. Já nemůžu," zamumlal, i když by nejraději nechtěl. Chtěl to, chtěl Roana políbit, nečekal ale takovou podpásovku od své hlavy. 

Musel vypadat naprosto vystrašeně. Taky že byl. Otočil se na patě a nechal tam Roana stát bez jediného vysvětlení, které by si i zasloužil, ale on by to nedokázal. Urychleně toalety opustil. 

Nikdo si ho nevšímal, když vylétl ze dveří. Tedy, nikdo až na toho jednoho člověka, který viděl všechno. Prošel kolem Nathanova zmateného pohledu a tentokrát to byl on, kdo se zavřel ve skladu a sedl si na zem. Doufal, že Roan odejde dřív, než bude muset odsud pryč, protože netušil, jestli by se mu dokázal podívat do očí.

Ani ho nepřekvapilo, když za ním do pár sekund přišel Nathan a dřepl si před něj. "Ten kluk se po tobě ptá," řekl tichým hlasem. "Řekl jsem mu, že se půjdu podívat, jestli jsi ve skladu, ale že mám pocit, že jsi někam odešel zadním východem. Mám předstírat, že jsem tě tady nenašel?"

Jonah nepatrně přikývl. "Děkuju."

"Okay," řekl a zase zmizel. Za pár sekund byl ale zpátky se sklenicí vody, kterou položil na regál vedle Jonaha. "Napij se. Klidně tu zůstaň, jak dlouho budeš chtít."

Jonah k němu zmateně vzhlédl. "Jak víš, že se něco stalo?"

"Všímám si."

"A nezeptáš se co?"

"Věřím, že nezapomínáš, že mi kdykoliv můžeš říct cokoliv. Takže jestli nezačneš sám, já tě nutit nebudu," vysvětlil. "Jen mi řekni, jestli mám tomu klukovi dá přes hubu. Vypadá to, že se chystá odejít, aby tě našel."

Jonah zavrtěl hlavou. "Za nic nemůže."

Nathan pomalu přikývl. "Okay. Tak já jdu pomoct Thee."

"Díky, Nathane," zamumlal.

"Za nic," řekl a zavřel za sebou dveře

Jonah tak zůstal sám, aby se mohl modlit, aby se tohle nedělo pokaždé, co se pokusí někoho políbit. Natáhl se směrem, kde byla voda od Nathana, ale místo ní vzal lahev za ní. Byl čas na víno.

♥

ještě jsme s událostmi tohoto večera neskončili, hehe