Poslední přání: Příliš příležitostí!

Kapitola XII.

Jmenuji se Iva Stokurevna.
Jsem knihovnomolská baronetka nazisubarishská.
Je mi osmnáct let.
Pocházím ze vzdálených končin.
Jsem černá.
A tohle je můj náročný životní příběh...

Ivo stojí uprostřed nevelké obdélníkové místnosti. Před ním leží stůl, u kterého na židlích sedí tři lidé – dvě ženy a muž. Trojice, která vzdáleně připomíná porotce, se na Iva intenzivně dívají a prohlíží si ho. „Tak spusťte," pobídne ho, aby už začal konečně mluvit. „Narodila jsem se před osmnácti lety do složitých rodinných poměrů. Měl jsem milující rodiče, kteří byli ke mně přátelští a liberální. Ale někdy... někdy mě strašně moc nesnášeli, byli ke mně zlí a já je musela poslouchat na slovo," spouští Ivo svůj nezbytně zdlouhavý monolog a kapesníčkem zamačkává první slzu. Na počátek jeho řeči jedna z žen nazvedne lehce jedno své obočí, druhá žena se zase nakloní k muži a tichým hláskem Ivovi monolog přeruší, když se ho porotce zeptá: „co znamená liberální?" Muž jen zakroutí hlavou, jakože neví. „Nejtěžší pro mne byly mé první roky života. První rok jsem se nedokázala postavit na nohy, dva roky jsem nebyla schopna říct rodičům jediného slova. Každým dnem jsem se budil se slzami v očích, jak moc byl můj život těžký," pokračuje Ivo v monologu, přičemž slzy utírají už i dva ze tří porotců. „Když mi byly čtyři roky, rodiče se mě pokoušeli zbavit tím, že mě dali do nějakého ústavu, kam i další podobní rodiče odkládali své nepotřebné děti v touze se jich zbavit. Ale naštěstí se pro mě pokaždé vrátili." Tohle už nevydrží ani třetí porotkyně a také propadne v pláč. „Když mi bylo šest, tak zjistili, že ten ústav je k ničemu, tak mě dali do jiného, kde to bylo mnohem horší!" „Ale né!" „To je příšerné!" přerušuje Ivův monolog vzlykající porota. „Ale já..." z té své dojemné řeči už pomalu ani nemůže dýchat, „ale já se přesto nevzdávala a šla si za svým snem. Ten ústav, kam jsem docházela celých jedenáct let mě tam hluboko ve mně ničil, ale přesto jsem bojovala. Začala jsem se věnovat hudbě a také jsem odstartovala svojí hudební kariéru. A před rokem, když jsem vystupovala na svém vlastním koncertě..." Porota skoro ani nedýchá, jak je příběh napínavý. „ONI MĚ UNESLI! Je to tak! A tak jsem se dostala sem, do Nazisubarashi. Svůj první den tady jsem byla znásilněna za to, že jsem žena, že jsem elfka a za to, že jsem černá," už pomalu Ivo schyluje svůj monolog ke konci. „Život mi prostě nachystal tolik zátěží. Můj táta zemřel dva roky před tím, než jsem se narodil. Moje máma rok před mým narozením. Své rodiče jsem tak nikdy nepoznala," chytne Iva záchvat smutku a rozplácne se na podlaze, kde nekontrolovatelně bulí, a tak si dovolí ukončit svůj zdrcující a dlouhý monolog.

Když to porota spatří, nezahálí ani na vteřinu a okamžitě povstanou a začnou tleskat. „Slečno Stokurevno, váš příběh je tak fascinující a inspirující, že nám to stačí," prohlásí jedna z žen. „JSTE PŘIJATA!" oznámí jediný muž z tria. Ivo hned na to přestane brečet a podívá se na porotu. „Fakt?" ujišťuje se, zda správně slyšel. „Ano," potvrdí mu druhá žena, „váš příběh nás natolik oslnil, že jsme si natolik jistí, že bude oslnivý i pro ostatní obyvatele Království dobra." „JO!" vyskočí Ivo a oslavně si výská. „Staňte se prosím dobrokrálovskou idolkou a zachraňte svět svojí hudbou!" požádá porotce Iva. „S radostí!" odpoví mu Ivo a už si to odchází z místnosti. U toho si pobrukuje svůj největší hit: „Co bejvávalo už není a my jsme jenom kamení ♪♫" V tom se porotkyně zarazí. „Co si to tam zpíváte?" „Můj nejúspěšnější singl," odpoví ji Ivo. „Zní až moc nějak povědomě hymně o Oné, Vyvolené," zamyslí se nad tím porotkyně a ostatní porotci ji přitakají. „Náhoda?" pohodí nad tím Ivo rukou a rychle uteče, než si porota své rozhodnutí rozmyslí. HA, TO BYLO EASY! pomyslí si pro sebe Ivo, když si to sere pryč, kdo by to byl řekl, že příjímací řízení bude tak snadné? Ani si nevšimli, že jsem si několikrát omylem spletl rod, a že to ani vlastně nedávalo smysl. Musím to jít okamžitě říci tam těma dvěma exotům! A jak Ivo řekne, tak se i stane.