ČAS ZÁZRAKŮ // 4dílný set //

Part THREE

„Děkuju," uchopím jeho velké hřejivé dlaně do svých. „Za všechno..."

V rychlém gestu zavrtí hlavou. „Děvče, není za co. Věřte mi."

Niallova jiskřivá přítomnost se v té chvíli stane ještě znatelnější. Nemůže za to ani hlasitý povzdech, jenž mu vyjde z úst, ani šoupání bot po podlaze. Spíš... Já nevím. Možná ta netrpělivost, která krouží v prostoru?

„Měli byste jít," pohne se muž a vykoukne ze dveří. Naslouchá něčemu vzdálenému. „Zvedá se vítr, vánice se zhoršuje. Ať tady neuvíznete!"

A tehdy onen nepříjemný zvuk doputuje i k mým uším. Duté kvílení mezi dřevěnými trámy, bezděky si vzpomenu na pohádku o Meluzínách. Krásných dámách ve vzdušných světlých šatech, jež se proměňují v neviditelné vánky.

Niall si s ním potřese rukou a následně se výmluvně postaví mezi dveře.

Vyšlu k němu vzteklý pohled. Nelíbí se mi, když mě chce někdo ovládat. A přes clonu ublížení, které prostupuje mým tělem jako jed, na blonďákovo chování pohlížím přesně tak. Nemůžu si pomoci. A v dané chvíli především ani nechci.

Trucovitě vystrčím bradu, popadnu svůj kufr a vypochoduji z přívětivě vytopené místnosti. Jakmile adrenalin vyprchá, zhroutím se v slzách.

Zvláštní. Jak moc dokáže nešťastná láska ovlivnit život. Ačkoli nechcete, to vědomí je pořád s vámi. Každodenní činnost vám onu bolest připomene, ať byste se rozhodli zaměstnat čímkoli.

...

Přes zasněžené město se suneme třicítkou. Možná ani to ne. Ulice se kryjí do bílého hávu, vítr žene proti čelnímu oknu tisícovky drobných sněhových vloček, které se při dotyku s chladnou stěnou mění v husté kapky tak velké, že ani stěrače si s nimi nedokáží poradit.

A v tom nečase sedíme s Niallem vedle sebe a mezi námi panuje hluboké napjaté ticho. Ničím nerušené, statické. V rádiu pouze sem tam nezřetelně zapraská, počasí zřejmě narušuje signál. Což uvítám. Vánoční koledy jsou to poslední, nač mám náladu.

„Tohle se nedá vydržet," vyprskne najednou. Škubnu sebou, jelikož jsem si dovolila plně ponořit do myšlenek, a tudíž jsem odplula tak daleko od reality, jak jen to šlo.

„Nevím, kam tím míříš," zabručím a dál se očima pokouším proniknout skrz sněhovou clonu, která vůz obestírá. Jako by nahoře někdo prořezal měkkou duchnu a všechen její obsah se rozhodl vysypat na Zem.

„Ale víš! Moc dobře to víš!" štěká dál.

„Nech to být," zabořím se hlouběji do sedadla a zkřížím paže na prsou, jasný odmítavý postoj. Doufám, že mu dojde. Někdy je řeč těla to jediné, čím se dá okolí přesvědčit. Málokdo umí svá gesta perfektně ovládat a s jejich pomocí se také přetvařovat.

„Doprdele, Nicole!"

Jako bych dostala zásah proudem. No, klít jsem jej ještě nikdy neslyšela.

„Chovej se jako dospělá!"

To mě rozpálí do běla. „Já že se mám chovat jako dospělá? To říká ten pravý!" A opět mě přemáhá pláč, plní mi hrdlo, dusí mě. Jako bych v krku měla písek. „Netvař se jako neviňátko! A nepředstírej, že ti na mně záleží!"

Obrátí ke mně pozornost. Což je osudová chyba. Přestane sledovat namrzlou vozovku a přehlédne světla, která se proti nám řítí.

Než stihnu vykřiknout jakékoli varování, ucítím prudký náraz.

...

Pomalu, namáhavě rozlepím víčka a téměř okamžitě je zase s bolestným zasténáním zavřu. To světlo... To světlo je moc ostré.

V uších mi hučí, neslyším nic kromě vlastního sípavého dechu a prudkého bušení srdce, které rezonuje v mém nehmotném těle. Necítím jediný sval. Jedinou svou část. Jako bych byla tvořena ze vzduchu, možná z mlhy. Která obestírá i samotný mozek. Nejsem vůbec schopna uvažovat. Nedokážu uchopit nit poznání, stále mi uniká. Jako motýlek v záři letního slunce.

„Slečno, slyšíte mě?"

Zavrtím se. Prostěradlo pode mnou zašustí, do nosu mi pronikne ostrý pach.

„Slečno!"

Ten hlas nepoznávám. Seberu proto veškeré zbylé síly, ačkoli jich moc není, a znovu se pokusím otevřít oči.

Jde to lépe. Chvilku sice mrkám, ale brzy už jsem schopna čelit pohledu do usměvavého obličeje postarší ženy v bílém stejnokroji.

Nemocničním.

Jsem v nemocnici.

„Co se stalo?" zaskřehotám. I tak málo slov mi činí obrovské potíže.

Sestra – jsem si jistá, že je to sestra – se laskavě pousměje. „Na nic si nevzpomínáte?"

Zavrtím hlavou.

„Měla jste autonehodu..."

„Autonehodu?"

Přikývne. „Ano. Narazil do vás kamion, který na silnici dostal smyk. Řidič už nad vozem neokázal získat kontrolu."

Všechno se na mě nahrne v jasných zlatavých záblescích. Nádraží, průvodčí. Niall...

Můj Bože, Niall!

Lapnu po vzduchu a pokusím se posadit. Žena mě však bez váhání zatlačí zpátky do tvrdé matrace a káravě se zamračí. „Musíte odpočívat! Máte obrovské štěstí, že jste skončila jen s pohmožděninami a lehkým otřesem mozku..."

„A co Niall?"

„Prosím?"

Odkašlu si a pokrývku si přitáhnu až ke krku. Jako bych v ní hledala oporu. Mám totiž příšerný strach z toho, co se nyní dozvím. „Jak je na tom můj... můj kamarád?"

Sebejistá maska se jí zachvěje. A já bych v onom okamžiku nejradši propukla v pláč. Do mého podvědomí si najdou cestu ty nejhorší možné scénáře, zalévají mě obrovskou hrůzou, která se až nedá snést. Přeju si upadnout zpět do bezvědomí. Poddat se spánkovému deliriu a zapomenout na svět. Na to kruté místo, kde šťastné konce existují leda v pohádkách.

* * * * * * * * * * * * *

Třetí část je úspěšně za námi. Díky za váš zájem i podporu, moc pro mě znamená ♥ Brzy čekejte závěr ;o)