Magie krve

2

Silla
Nemůžete doopravdy vědět, kdo skutečně jste, dokud nestrávíte nějakou dobu sami na hřbitově.

Do zad mě studil náhrobní kámen, tisk moje tenké do stružek potu, které mi stékaly po kůži. Soumrak smyl ze hřbitova stíny a propůjčil mu charakter čehosi na pomezí: ani den, ani noc, jen šedý slzavý okamžik. Seděla jsem se zkříženýma nohama, knihu v klíně. Řídká tráva pode mnou skrývala hrob mých rodičů.

Oprášila jsem z předních desek knihy špínu. Měla rozměry obyčejného paperbacku, zdála se být v mých rukou malá a na pohled bezvýznamná. Mahagonová kůže desek byla měkká a odřená léty používání, v rozích barva už úplně vybledla. Stránky mívaly zlacenou ořízku, ale ta už se taky střela. Otevřela jsem knihu a znovu si přečetla první zapsaný text, šeptem jsem si ho předříkávala, aby byl slušnější.

Poznámky k transformaci s transcendenci. Kéž by se tohle příliš pevné tělo rozpustit chtělo do kapiček rosy.

Býval to tátův oblíbený citát. Z Hamleta. Citoval ho vždycky, když jsme já nebo Reese naštvaně vyrazili z místnosti a šli trucovat. Prý si v porovnání s dánským princem nemáme na co stěžovat. Pamatuju si, jak na mě obroučkami brýlí mhouřil modré oči.

Ta knížka přišla dnes odpoledne poštou, zabalená do hnědého papíru, bez zpáteční adresy. DRUSILLA KENNICOTOVÁ, stalo tam obyčejným tiskacím písmem, jako nějaké povolávací zaklínadlo. V rohu bylo nalepených šest známek. Byla cítit po krvi.

To specifické měděné aroma mi uvízlo na patře, lepkavé vzpomínkami. Zavřela jsem oči a spatřila krvavý stříkanec přes celou knihovnu.

Když jsem je znovu otevřela, pořád jsem byla sama na hřbitově.

Hned pod předními deskami knihy jsem našla vzkaz, poskládaný na třetiny a napsaný na silném nelinkovaném papíře.
Sillo, začínal. Kdykoli jsem uviděla svoje jméno naspsané tím starodávným rukopisem, zachvěla jsem se. Spodní oblouk S se vinul kamsi do zapomnění.

Sillo,
Trpím Tvou ztrátou stejně jako Ty, mé dítě. Znal jsem Tvého otce téměř po celý jeho život a byl to můj drahý přítel. Lituji, že se nemohu zúčastnit vzpomínkového obřadu, ale věř, že oslavujeme jeho život a jeho smrti velice želíme.
Pokud Tě něco může alespoň mírně utěšit, snad to bude toto. V této knize se nacházejí tajemství, jež zdokonaloval. Desítky let výzkumů, celoživotní vědění. Byl kromobyčejně nadaný magik a léčitel, a byl na Tebe pyšný, na Tvou sílu. Vím, že by si přál, abys nyní záznamy o jeho práci měla Ty.
Vkládám do Tebe i Tvého bratra své nejzárnější naděje.

Podepsán byl jako Diákon. Žádné příjmení ani kontakt. Opodál se mezi náhrobky s chechotem vzneslo hejno vran. Černý mrak vylétl do výše, křídla pleskala, zněl pronikavý skřet. Dívala jsem se za nimi, jak letí na pozadí šedého nebe na západ k našemu domu. Asi se chystaly pěkně zatopit sojkám, které bydlí na javoru na našem předním dvorku.

Vítr mi sfoukl krátké vlasy do tváře a já je odhrnula. Přemýšlela jsem, kdo to ten Diákon může být. Prý se přátelil s tátou, ale nikdy jsem o něm neslyšela. A proč prohlašuje takové neuvěřitelné, absurdní věci, jako že táta byl kouzelník a léčitel, když přece akorát učil latinu na střední? Bez ohledu na to jsem ale věděla, že knihu, kterou držím, s naprostou jistotou napsal táta. Poznala jsem jeho hezké drobné písmo s malinkatými smyčka ve velkých L a dokonale nakloněnými R. Protivilo se mu psaní na stroji a pořád mě i Reese nabádal, abychom se naučili čitelně psát rukou. Reese to vyřešil kompromisem a psal tiskacím, zato já byla příliš zamilovaná do divokých smyček psacího písma, než abych se obtěžovala tím, jestli se dá přečíst.