Královská stopařka [CZ] ✔

13. kapitola - Budeme si hrát?

Přišli jsme k tetě úplně promáčení a ona to radši neřešila. Bylo jí naprosto jasné všechno, ani ptát se nemusela. Oba jsme zapluli do koupelny a sušili si ručníky hlavy. Vypadala jsem jako pudl, kdežto on, ten to měl téměř jako normálně. Dlouho jsem to rozčesávala, ale nakonec se díky bohu povedlo. Ale že to byla makačka. Také jsem si potřebovala převázat rameno. Moc mi to jednou rukou nešlo, tak mi Cam pomohl. Byla jsem mu za to vděčná.

Pak jsem šla najít nějaké oblečení do velké almary. Nesmím tam přijít v tom samém, v čem jsem ujížděla spolu s Cameronem. Našla jsem tam nějaké kratší tmavě modré šaty. Měly jednoduchý střih, v pase byly stažené a sukně byla vzadu delší než v předu. Je to něco, v čem se ještě dá rozumně jet na koni. Ano, samozřejmě, že v dlouhých honosných šatech to jde také, ale já se potřebuji na zámek dostat co nejdříve a tyhle mi nebudou bránit v rychlé jízdě.

Pak jsem se s tetou i Cameronem tak letmo rozloučila a už jsem rychle ujížděla na zámek. Musím vzít nějaké oblečení na ples. Cam to ještě neví, ale večer jsem se rozhodla ho vzít na maškarní ples tady na zámku. Budeme se totiž muset trochu nahlédnout do společnosti. Nikdy nevíte, na koho můžete narazit a já potřebuji získat nějaké indície k nadcházejícímu pátrání.

Na zámek jsem dojela poměrně rychle. Esme byl sice velice udýchaný, ale já jsem potřebovala nabrat co nejvíce času. Stráže mi bez jakékoli otázky otevřeli bránu a už jsem ujížděla na nádvoří. Hned ke mě přiběhl sluha a odvedl Esmeho do stájí.

"Prosím, vyhřebelcujte ho. Zaslouží si to. A také mu dejte čerstvou vodu."

"Samozřejmě, princezno." usmál se na mě mladý klučina, který měl na starost mé koně. Ale je tu chvíli, takže ho pořádně ani neznám.

"Prosím, Bett mi říkej. A ty jsi?"

"Assiel?"

"Ano."

"Zvláštní. Do teď jsem o žádném Assielovi neslyšela a teď hned o dvou.Tak dobře Assieli, postarej se mi o něj dobře." usmála jsem se na něj.

"Můžeš se spolehnout, Bett."

"No vidíš, tak je to lepší!" usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplácel. "Víš, jsem radši, když se se všemi na zámku znám, když jsme přátelé."

On se na mě ze široka usmál a odvedl Esmeho do stájí. Je to milý kluk, s blonďatými vlasy a má velké modré oči. Říkám si, že až moc hezký na kluka ze stájí.

Přešla jsem to a zaběhla do svého pokoje. Cestou jsem potkala pár poddaných a všichni se mi klaněli. Nikdo nepochopí, že mě se klanět nemusí.

Převlékla jsem se do dlouhých červených šatů, opět ne s širokou sukní. Mají široká krajkovaná ramínka a v pase je zrobí průsvitné lesklé drahokamy. Jsou to jedny z mála mých oblíbených šatů. Ano, říkala jsem, že šaty nemám ráda, ale na zámku v nich chodit musím, tak když na to přijde, mám nějaké své favority. A tyhle šaty jsem dostala k osmnáctým narozeninám od Margareth z kuchyně. Nechtěla jsem je přijmout, sama nemá na rozhazování, ale ona na tom trvala.

Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, sepnula jsem si jen dva pramínky z každé strany dozadu. Pak jsem se vydala do královské jídelny. Byl zrovna čas obědu a mě už se žaludek ozývá. Alespoň budu moct chvíli pobýt s otcem.

"Ahoj otče." usmála jsem se na něj a šla mu dát pusu na tvář.

"Ahoj Beatrice. Kde jsi byla těch několik dní?" podíval se na mě otec vyčítavě.

"U tety Manoel, v klidu."

"Dobře. Dej si něco dobrého." pokynul mi a já začala s obědváním.