Světla Británie (UPRAVUJE SE)

Kapitola 34. Hoří!

Jenže ejhle!Jaksi jsem si poslední dobou nevšimla,že mi začínají být pomalu,ale jistě malé.No,to budu řešit v Londýně,tady stejně neprodávají hedvábné punčošky.

Potichu se plížím chodbou.Zajímalo by mne,kolik je hodin.A teď odbíjejí hodiny.Počítám.Přesně půl osmé.

Z kuchyně se ozývá jemné cinkání a syčení.Sbíhám po schodech do jídelny.Tam stojí nazdobený stromeček.A pod ním spousta malých i docela velkých,zdobně zabalených balíčků.

Červené,modré a zelené papíry se lesknou v mihotavém světle lustru a zlaté stuhy budí přepychový dojem.Zrovna si vůbec nepřipadám jako na venkovském sídle,spíš jako v nějaké milionářské vile v nejlepší části Londýna.

Sedám si do pohodlného křesla a jen tak zírám na tu blyštivou nádheru.Vzduch je prosycen vůní jehličí a dřeva a výparů z kuchyně.To se již zřejmě připravuje vánoční oběd.Slyším kroky a za chvíli se objeví Klára.

,,Dobré ráno a hezké svátky,vinšuji.Jak to,že jsi tak brzy vzhůru?"hlaholí dobře naladěná služebná.,,No,také vše nejlepší,přeji.Nevím,vzbudila jsem se brzy,"odvětím.

,,Těšíš se na dárky,viď?"nadhodí spiklenecky Klára.

,,Možná nějaké dostanu,"poznamenávám nezávazně.

,,No to bych řekla!"zdůrazní Klára a s tajuplným úsměvem spěchá do kuchyně.

To mohlo znamenat za á že mi něco sama dala,za bé že mi Cliffordovi darovali cosi výjimečného,anebo poslední možnost a to obojí.

Na snídani ještě musím čekat docela dlouho,než slyším kroky a hlasy ostatních.Hlavně protivné,nepřirozené švitoření Harriet.Chová se jako malá hloupá holka.

Po snídani,kdy dospělí úmyslně zdržovali,mazali si další toasty máslem a dávali si ještě jeden šálek čaje nebo kávy,konečně jdeme rozbalovat dárky.

Na mne čeká podstatně menší hromádka než na Harriet,ale i tak je to milé.

První rozbaluji kartonovou krabici na boty.odklápím víko.Vevnitř se rýsuje cosi modrého.

A překvapivě jsou to botky.Krásné letní střevíce v modré barvě.,,Sluší ti,"vysvětluje barvu paní Cliffordová.Mám ráda modrou barvu.Vlastně nyní asi nejraději.Ale líbí se mi i bílá.Obě dvě jsou velmi ukliďnující.A nesnáším oranžovou.Z bůhvíjakého důvodu se mi při pohledu na křiklavě oranžové věci(a třeba na pomeranče a mandarinky) dělá zle od žaludku a slzí mně oči.Nelžu.

V dalším,menším balíčku leží tři zápisníky,červený,modrý a zelený-dárek od Harriet a rodičů.

V dalším,miniaturním balíčku,velikém skoro jako bříško mého palce,se skrývá nádherný odznak se stužkou v národních barvách Československa.Na odznáčku se skví malilinkatá verze prezidentské standarty a téměř nečitelný nápis Prvda vítězí. Tak to je ten Klářin dárek. Cítím podivný tlak v hrudi a pak štípání slz v očích.Tak strašně,tak strašlivě moc bych si přála být doma s rodiči.Připadám si tu děsně opuštěná.Celá Anglie mi náhle připadá odtažitá a studená.

Připíchnu si odznáček k srdci.Od paní Tregonwellové jsem také překvapivě něco dostala,malý sáček piškotů s krémem v čokoládě.Žádný zázrak,avšak můžu být ráda,že mám aspoň cosi.

Harriet se mezitím probaluje svými haldami dárků.V nohou jejího křesla již leží komínek oblečení,ledabyle pohozená knížka,krabice sladkostí,nové domácí pantofle,dvě rtěnky a láhev pomerančového džusu.Harriet si zrovna prohlíží své bílé žabkované šaty s duhovými kamínky a nařasenou sukní.