Behind the Limits of Imagination

Kapitola 5

Jaké tedy bylo jeho překvapení, když po chvilce vzhlédl a zjistil, že dívka s pootevřenou pusou hledí na plamínek poskakující v jeho dlani a není schopna od něj odtrhnout zrak. Na chvíli nastalo ticho přerušované jen slabým praskáním ozývajícím se z rostoucího ohýnku.
„To je... úžasný," vydechla pak potichu a po chvíli k němu zvedla oči s rozšířenými zorničkami, ve kterých se odrážela směsice úžasu a nadšení.
Neodpověděl, netušil, co by na to měl odpovědět.
Dívka se pousmála a mírně zakroutila hlavou.
„Vždyť já úplně zapomněla, že něco takovýho dokážeš."

Jestli byl po její předchozí reakci zmatený, tak teď už nechápal vůbec nic. Prudkým pohybem ruky plamínek uhasil, poté se zvedl na nohy a poodešel pár kroků dál od ohniště. Jeho reakce ji trochu zmátla, ale nechala ho být, zvedla se a došla pro kotlík, který plánovala alespoň do tří čtvrtin naplnit vodou. Když se vrátila, Geralt právě z Klepniných sedlových vaků vyndaval chléb a pár kousků sušeného masa. Naskládala do ohně ještě pár kousků dřeva, zavěsila nad něj plný kotlík a pak se obrátila na zaklínače s otázkou, jestli nemá nějaké bylinky, ze kterých by se dal uvařit čaj. Tento pojem zřejmě slyšel poprvé, neboť mu chvíli trvalo, než pochopil, co po něm dívka vlastně požaduje. Poté ale pouze přikývl a tak za chvíli už oba seděli naproti sobě u stále hořícího ohně a nepříliš poživatelné suché pečivo zapíjeli horkým nápojem, který i přes to, že ho neměli čím osladit, nechutnal úplně nejhůř.

Kate ze svého přídělu chleba tedy spíš jen uždibovala, než aby doopravdy jedla, ve skutečnosti neměla přes nervozitu, která jí náhle svírala žaludek, na jídlo ani pomyšlení. Zaklínač si všiml, že je něco špatně, poněvadž taky přestal jíst a opětoval jí upřený pohled, který z něj už nějakou dobu nespustila.

„Děje se něco?"
„Ne! No, nejspíš... tedy jo, ale... potřebovala bych se tě na něco zeptat," vysoukala ze sebe dívka, zatímco uvažovala, kolikaprocentní je asi šance, že ji Geralt s její žádostí rovnou pošle do míst, kde slunce nesvítí. Obávala se, že až nebezpečně vysoká.

„Poslouchám."

A bylo to tady.

„Dobře, tedy... nevadilo by ti nijak zásadně, kdybych se k tobě na nějaký čas připojila?"
Dočkala se odmítavého zavrtění hlavou ještě předtím, než větu vůbec stihla dokončit. Zvolna se narovnala a sevřela ruce v pěst. Nehodlala to vzdát jen tak snadno.

„Proč?"

„Ty se ještě ptáš? Víš vůbec, jak by to bylo nebezpečné? Do tohohle světa se v době Konjunkce sfér dostalo obrovské množství tvorů, kteří..."
„...jdou po krku všem lidem, kteří se v jejich blízkosti vyskytnou a vy zaklínači existujete proto, abyste před nimi ty lidi chránili, já vím. Profesionální zabijáci nestvůr... co myslíš, existuje snad v tomhle světě bezpečnější místo než po boku někoho takového?"

Jakmile to Geralt zaslechl, prudce se narovnal a v očích se mu hněvivě zalesklo.
„Tak na to rovnou zapomeň! Vím, kam tím míříš, a nehodlám tady dělat chůvu žádné..."
„Říká ten, co by byl už dávno roztrhaný na kusy, kdybych na něj včera náhodou nenarazila. Kolik jich tam mohlo zbýt... jen tak třeba deset?"
„Mohla to být náhoda, co když jsi měla jen štěstí? Jsou tu i daleko větší a nebezpečnější věci než jen pár malých..."

Víc toho říct nestihl, neboť se Kate vymrštila ze sedu, třemi kroky překonala vzdálenost, která je od sebe dělila, a s až překvapivou silou ho popadla za zápěstí a vytáhla na nohy. Důvodem jejího úspěchu mohla být z větší části skutečnost, že zaklínač byl tak zaskočený jejím chováním, že než ho vůbec napadlo začít se bránit nebo cokoliv udělat, už byli nejmíň dva metry od ohniště a mířili na úplně druhou stranu mýtiny, kde ze země vystupovalo velké šedivé cosi, co měl Geralt ještě donedávna za kámen. Silně se levou nohou zapřel do země a zároveň prudce trhl rukou, kterou mu doteď svírala, takže byla nucena taky zastavit.