Maybe...

Chapter twenty-seven

,,Dobře" ti lidi fakt nemají čas ani o Vánocích.

,,Běž do druhého patra, děti tam jsou myslím všechny" 

,,Ano" odpověděla jsem jednoduše.

Vyšlapala jsem schody do druhého patra a vešla do druhých dveří vlevo.

,,Ahoj" pozdravila jsem všechny tři.

,,Emilyyyy" přicupitala ke mně malá Molly. No tý jo ona už umí vyslovovat moje jméno.

,,Molly" vzala jsem ji do náruče.

Emma a Jack vstali z postele, aby se se mnou přivítali.

,,Co jste to tady všichni společně řešili?" bylo mi to divné, jelikož všichni pohromadě nebaví nijak moc často. Není to jakože by se hádali, to ne, ale je to spíš, že Emma je pořád zavřená u sebe nebo někde pryč s kamarádkami.

,,Nevíme jak máme říct tátovi, aby nikam dvacátého pátého neodjížděl" povzdech Jack.

,,On někam jezdí?" podivila jsem se.

,,Jo, každé Vánoce. Dvacátého pátého prosince jede někam kvůli práci. A máma tady potom má vánoční večírek, no a my jsem zalezlí v pokoji" vysvětlila Emma. 

Jsem opravdu ráda za své rodiče. 

,,Pokusím se si s nimi promluvit, ale nic vám neslibuju" nasadila jsem povzbudivý úsměv. ,,Tak, ale teď si půjdeme hrát" 

***

Thomas's  POV

Přecházel jsem po pokoji sem a tam. Nevěděl jsem co si o tom včerejšku mám myslet.

Udělal jsem přesně to co jsem udělat nechtěl. Vlastně chtěl, ale nechtěl. Vždyť to vůbec nedává smysl. To je jedno.

Nechtěl jsem mít vztah. A to z jednoho prostého důvodu. V Londýně trávím 50% svého času, jinak jsem pořád někde pryč. 

Navíc fotky by byli všude a opravdu nechci do tohohle zatáhnout i ji. I když už je možná trochu pozdě.

V tu chvíli mě něco napadlo. 

***

Emily's POV

Už bylo jedenáct hodin večer a všechny děti už spali. Naštěstí. 

Zato mně by nepomohli ani prášky na spaní.

Chodila jsem po chodbě a kousala si nehty.

Nevím proč, ale v tuhle chvíle se mi nechtělo chodit spát domů. Nejprve jsem si potřebo všechno v hlavě ujasnit.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk klíčí v zámku.

Usoudila jsem, že se Cooperovi vrátili.

,,Emily, strašně moc ti děkujeme." začala paní Cooperová.

,,Nemusíte děkovat." pousmála jsem se a pak dodala ,,A jak jste si užili divadlo?"

Dozvěděla jsem se, že se jim to strašně líbilo a, že to byl balet.

,,Emily" oslovil mě pan Cooper, když už jsme na sobě měla kabát. ,,peníze ti pošleme na účet" náznak úsměvu a pokynutí hlavou.

,,Dobře, děkuji. Jen jsem vám chtěla říct, že děti by si přáli aby jste nikam dvacátého pátého neodjížděl. Vím, že vám do toho nemám co mluvit, ale tu služební cestu si ještě rozmyslete. Vánoce jsou přece také hlavně o rodině, ne? Tak šťastné a veselé" Nechala jsem ho stát ve dveřích a odešla.