„Měla tě ráda. Tohle jsem ti měla dát." Podá mi krabičku. „Byls její posedlost." Z očí jí vytrskne proud slz. „Pořád o tobě mluvila. Furt jenom ty a ty. Tak moc tě milovala. Tak moc." Její sestra se mi dívá do očí upřímným a smutným pohledem. „Nestihla jsem jí říct, co pro mě všechno znamenala." Obejme mě a zaboří se mi hlavou do hrudníku. Když se zase odtrhne zbyde mi na tričku mokrý flek.
„Děkuju." Slzy z očí vytrysknou a já se rozeběhnu pryč.
Běžím přes hrozně moc chodeb s krabičkou v ruce. Zastavím se, když před sebou uvidím Emu.
„Martinusi? Co se stalo? Kam jdeš? Proč pláčeš?"
„Ona...." Nemohl jsem to vyslovit. „Ona...."
„Ne. Ne." Ema se rozchvěje a sedne si do křesla. „Ne. Ona ne. Prosím, řekni, že to je vtip. Prosím. Prosím." Začne hystericky řvát. „Ne! Nemohla! Ona tam teď leží a směje se svým vtipům, prosím." Křičí hlasitěji a hlasitěji.
„Je mi to tak moc líto Emo."
„Ne! Martinusi!" Vrhne se mi kolem krku. Celé její tělo se chvěje a slzy u nás obou nebrají konce.
„Byla pro tebe schopná objetovat svůj život."
„Ne! Ona...to kvůli mně. Ne...Martinusi ona nemůže být pryč. Ona nás nemohla opustit." Rozbrečí se ještě více. „Nemůže být pryč, já...já jí neřekla, že jí mám ráda, ne! Ne! Já jsem to nestihla. Proboha."
„Emo."
„Ona to nevěděla. Ona si myslí, že jí nemám ráda! Panebože."
„Ona to ví, věděla, že jí máš ráda."
„Ne. Já jí to neřekla. Kruci."
„Lidi." Přiběhne k nám Marcus a obejme nás. Taky brečí.
„Marcusi."
„Tak moc mě to mrzí." Řekne Marcus.
„Mě taky."
„Hele, musíme se na něco podívat."
„Na co?"
„Luci pro nás natočila video. Pojďte." Vytáhnu je ze sedačky a zamířím s nimi k východu.
„Kdes jí vzal?" Zeptá se Ema a zkoumá krabičku.
„Její sestra mi jí dala."
Cesta probíhá v klidu, teda myslím jako, že spolu nemluvíme, ale vzlyky tady slyšet jsou.
Jakmile přijdeme k Emě před dům rychle vylezeme z auta a běžíme k ní do bytu.
Ema vytáhne z krabičky CD, které je úplně nahoře a vloží ho do noťasu. Všichni si sedneme na Emy postel a notebook postavíme před sebe.
Ema zapne video.
„Ahoj. Doufám, že se na to díváte vy tři, kamarádi."
Luci se zasměje. „Chci se s vámi rozloučit. Vím, že mi nezbývá moc času. Vím to." Do očí se jí nahrnou slzy a tak hodněkrát zamrká.
„Marcusi...jsi jako můj nejlepší kamarád, vždy jsi mě podržel a za to ti jsem vděčná. Mám tě moc ráda. A chci se ti za vše omluvit, promiň." Pak tam mluví jenom k Marcusovi, takže to nechám, ať si přebere v hlavě on.
„Martinusi. Jak moc se mi chce jet za tebou a políbit tě, říct, že je všechno v pořádku a zase tě políbit. Kruci, jsem do tebe tak moc zamilovaná až to bolí. Miluju tě hrozně moc, chci vrátit ten moment, kdy jsem ti city mohla vyznat, jenže já blbá chodila s Honzou. Budeš mi hrozně chybět. Promiň mi za všechno, za moje chování a za všechno. Miluju tě. Miluju tě hrozně moc. Miluju tě Martinusi Gunnarsene." Jako by se upřímným pohledem dívala přímo na mě. Cítím její pohled.
Část 28 - Epilog
Začít od začátku
