Lhář ve vlnách ztracen

Prolog

Chlapci neodpověděli.

Přes dvůr a podlouhlou síň s hnědým zdobeným koberec je dovedl do nejvzdálenější místnosti, která se v sídle nacházela. Světlá, zdobená podlouhlou tapisérií znázorňující mořskou příšeru ustupující do moře a muže stojícího na pláži, který příšeru svou silou zahání, zatímco za jeho zády stojí celý národ. Barevná skla v oknech byla zdobena zlatým listnatým stromem, který měl Pather vyšitý na zádech svého roucha. Místnost byla až na těžký stůl z tmavého dřeva, křesla, které bylo potažené hedvábím, a svaté knihy na kamenném stojanu, vesměs prázdná.

Pather se postavil zády ke svému stolu, chlapci si okamžitě klekli na zem před ním, položili si dlaně na kolena a hlavy držely nahoře, aby otci mohli hledět do rozhněvaných tmavě hnědých očí.

„Doznejte se," vyzval je.

Chlapci se na sebe současně podívali. Laureliën prosil svého bratra o doznání, Silweriën žádal o pomoc.

„Doznejte se!" zakřičel Pather. Chlapci s sebou škubli, skla v oknech se otřásla, do Patherovy tváře se vehnala rudá barva.

Silweriën polkl, rty se mu chvěly, ale mlčel. Laureliën se třásl, žaludek měl strachy stažený, stále pohledem prosil bratra, ale Silweriën ani nedutal. Jeden z nich se musel přiznat.

„Byl jsem to já," hlesl slabě Laureliën. Vrátil zrak k otci, snažil se netřást, ale tělo ho neposlouchalo.

Otec ho za jeho slova uhodil. Dlaň se zlatým prstenem na prostředníku se mu vší silou obtiskla o levou tvář. Laureliën narazil pravou tváří do ramene svého bratra, který měl hlavu sklopenou a oči křečovitě zavřené strachy – vzlykal.

Chlapec se narovnal, ani si nepromnul tvář, dlaně vrátil zpět na kolena, sklopil hlavu a kousal se do rtu, aby nemyslel na bolest ve tváři.

„Trest lhářů je vytrhnutí jazyka vroucím železem, Laureliëne," odsekl Pather stroze výhružku. Laureliën strachy polkl, jazyk si namáčkl na horní patro a prosil v hlavě svého bratra.

„Doznejte se!" zakřičel Pather hlasitěji, až se chlapcům zježily chloupky na krku.

„Byl jsem to já, měl jsem hlad, vzal jsem chléb, když se nikdo nedíval, přísahám!" zakřičel Laureliën, zvedl hlavu a podíval se na otce zrovna ve chvíli, aby viděl, jak znova napřahuje ruku a udeřuje ho opět do levé tváře.

Tentokrát spadl Laureliën bratrovi do klína a trvalo mu déle, než se posadil. Otec ho okřikl, což způsobilo pouze to, že se Laureliën začal více třást a trvalo mu déle posadit se. Silweriën plakal.

Pather se posadil do dřepu, chytil Silweriëna za vlasy a zatáhl za ně, aby musel chlapec zaklonit hlavu a dívat se tak uslzenýma očima do otcovi tváře. Zavřel oči, odmítal se na něho dívat a to i přesto, že ho Pather napomínal, aby oči otevřel.

„Doznej se!" křičel mu do tváře.

Silweriën kroutil hlavou, cítil, jak mu otec trhá chomáče vlasů z hlavy a dýchá do tváře.

„Doznej se!" zakřičel tak hlasitě, že mu zalehly uši a drobná slina mu dopadla na levou tvář.

Silweriën plakal, dávil se svými vzlyky, zatímco jeho bratr seděl vedle něho, třásl se a odvracel hlavu od toho, co viděl a mělo následovat.

„Jednoho dne budeš pozřen mořskými příšerami, Silweriëne. Hříšníkům, jako jsi ty, jiný osud nenáleží," pověděl s klidem Pather. Ve chvíli dokázal to, aby se barva jeho tváře vrátila do normálu, pustil vlasy svého syna, který okamžitě sklopil hlavu, vstal a otočil se ke svým synům zády.

Ze stolu zvedl dlouhý tenký proutek. Otočil se k chlapcům, kteří již od začátku věděli, co se bude dít. Ráno byl Silweriën hladový, avšak věděl, že v den boží mu není povoleno jíst, vkradl se do kuchyně, kde ukradl starý chléb z předchozího dne, který byl schován pro den následující. Rozhodl se ho sníst pod schodištěm, kde byl však nachytán služebnictvem, avšak utekl tak rychle, že služebný nedokázal správci sdělit, o jakého jeho syna se jednalo. Když se to dozvěděl Laureliën krátce předtím, než začala první z pěti modliteb toho dne, věděl, že budou poté oba dva potrestáni v otcově pracovně.

„Zvedněte své ruce," přikázal jim.

Oba dva se třásli, ale udělali tak. Drželi své drobné ruce polonatažené před svým otcem, který je měl potrestat. Laureliëna za lhaní a Silweriëna za krádež a porušení přikázání. Kdyby žili někde jinde a byli syny někoho jiného, potkal by je trest v podobě vytrhnutí jazyka a useknutí rukou – proto mohli deset ran rákoskou přes ruce považovat za milosrdenství.

•••

Rákoska byla trestem pro krádež a lhaní. Porušení přikázání si musel ještě Silweriën odpykat v jediné věži sídla, která ležela v severním rohu. Byla to studená kamenná místnost bez okna, pouze s jednou svící na zemi před měděným symbolem stromu, který visel na zdi. Otec tam Silweriëna zamknul krátce po první modlitbě a hodlal ho tam nechat přes noc, aby měl dostatek času modlit se k bohu Briciusovi a prosit o jeho odpuštění, že jedl v boží den.

Laureliën seděl opřený zády před těžkými dveřmi, za kterými byl jeho bratr zamknut. Ruce se mu i po dlouhých hodinách třásly, zahojené jizvy se opět otevřely společně s čerstvými ranami, které neměl dovoleno si nechat obvázat – musel své hříchy vidět.

„Silwere, prosím," hlesl chlapec, který seděl na střídmě osvětlené chodbě a třásl se zimou.

Jeho bratr mu za dveřmi neodpovídal.

„Prosím," žadonil, „už nikdy ho nenuť, aby nám to opět udělal."