Střepy Zrcadla (Harrylu)

1 | Lucius Malfoy a střep zrcadla

Odložil hůlku a prohrábl si vlasy. Nedokázal na Luciuse Malfoye zapomenout. Viděl ho pouze u několika příležitostí, nestrávili spolu dohromady déle než hodinu, ale i tak se mu zježily chloupky na zátylku pokaždé, kdy Draco o svém otci promluvil. Často se mu stávalo, že v Dracových očích viděl ty Luciusovy, což jej ubíjelo.

Pomalu natáhl ruku a podobiznu ve sněhu smazal. To tak, ještě aby někdo objevil, pro koho Harryho srdce bije. Bylo to až příliš riskantní. Nikdo neměl tušení a mělo to tak zůstat. Posmutněle se zvedl z místa a vykročil směrem k hradu, u čehož si uvědomil, že je vlastně fyzicky v pořádku, dýchání mu nečinilo sebemenší potíže. Tak přeci jen měla madame Pomfreyová pravdu.

***

„Trvalo ti to nějak dlouho," promluvil Draco, když Harry došel do společenské místnosti. Blonďák si jej přeměřil nedůvěřivým pohledem. „Že tys určitě někde lítal za holkama, hm?"

Harry na něj překvapeně pohlédl. „Myslel jsem, že jsi šel šikanovat Nebelvíry, tak jsem nespěchal. Byl jsem se ještě projít a trochu si pročistit plíce," řekl popravdě. To, že si zároveň pročistil i hlavu, mu už neřekl. „Překvapuje mě, že se ti nechtělo."

„Nějak dneska nemám náladu."

Harry povytáhl obočí a posadil se k němu na sedačku. Zahodil vlastní problémy a starostlivě mu položil ruku na rameno. I předtím si všiml, že je Draco nějaký nesvůj. „Stalo se snad něco?"

Malfoy chvíli mlčel a upínal pohled na krb, z něhož sálalo příjemné teplo. Párkrát otevřel ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo. Převaloval vlastní myšlenky na jazyku a i když věděl, že Harrymu může věřit, volil slova opatrně. „Otec si nepřeje, abych se s tebou přátelil, Harry."

V ten moment se Harryho srdce zastavilo. Vyschlo mu v ústech a mozek na několik vteřin přestal reálně uvažovat. Ta slova ho ranila, ačkoliv věděl o Dracově nevinně. Navíc neměl ani tušení o jeho citech, pokud se tomu tak dalo říkat, k Luciusovi. Tak jako tak jej toto prohlášení šokovalo. „Provedl... Provedl jsem něco?"

Pravda, viděli se pouze několikrát, ale nikdy mu nepřipadalo, že by proti němu Lucius něco měl. Vždy se k němu choval nanejvýš přívětivě a mile se na něj usmíval. Při posledním setkání jej dokonce objal a Harry z toho málem omdlel...

„Není to tvoje vina. Můžu za to já," přiznal Draco neochotně. Potom se otočil na Harryho a chytil jej pevně za ruku, ve tváři nečitelný výraz. „Řekl jsem mu to, Harry. A on si myslí, že je to kvůli tobě."

Harry začínal pomalu přicházet ke smyslům. Ruce se mu roztřásly, ale přesto tu jednu nechal v Dracově péči. Nikdo tu nebyl, nikdo je nemohl z ničeho nařknout. Spolkl knedlík v krku. „Co jsi mu... Oh." Překvapivě rychle mu došlo, o čem Draco ve skutečnosti mluví.

Přibližně rok zpátky, také v období Vánoc, se mu Draco svěřil s něčím, co ho delší dobu trápilo. Přiznal se mu, že zpochybňuje svou orientaci, a usoudil, že dívky pro něj nebudou to pravé ořechové. K jeho překvapení mu na to Harry odpověděl něco podobného, protože již v tu chvíli cítil své zalíbení v Luciusovi, nikdy ale necítil žádný vnitřní rozpor. Nebránil se, když jej Draco políbil, aby se ujistil v tom, na čem je, a do teď na ten polibek vzpomínal s úsměvem. Jak nezkušení oba byli. A jak se jejich důvěra díky tomu upevnila. Draco jej tehdy navíc ujistil v tom, že nechová romantické city k Harrymu, čili se z jeho strany nemusel ničeho obávat.

Když si Harry uvědomil, že to je to, s čím se Draco svému otci přiznal, hlas se mu zadrhl. Logicky se jej měl začít vyptávat, jak k tomu došlo, ale místo toho z něj vyletěla naprosto iracionální otázka: „Lucius – tedy, tvůj otec, je tady?" Nepředpokládal, že by Draco v případě takové důvěrnosti posílal otci sovu.