Chci tě zpátky

XXIV

David si na večírek oblékl smoking a blond vlasy si upravil gelem. A zrovna teď vytřeštil průzračně modré oči, když tak vyjeveně zíral na mé nohy. „To nemyslíš vážně, Tate."

Semkla jsem rty a zamávala černými lodičkami. „Mám s sebou tyhle na přezutí. Já ty boty z duše nenávidím a nevidím jedinej důvod trávit v nich víc času, než je potřeba."

Všimla jsem si, jak se mu rozšířilo chřípí, když se zeptal: „A ta bunda?"

„Tu si sundám u vchodu, ne?" utrousila jsem s ledovým klidem a připnula si přes tělo bezpečnostní pás.

Přejel si dlaní po obličeji. „Tate, nemám pocit, že je dnešní večírek vhodným časem a místem pro tvoji rebelii. Otec je rozlícený kvůli potížím v práci a matka je zase pro změnu ve stresu z něj. Tohle jim rozhodně nepřilepší."

Přikývla jsem a pohled umanutě upírala před sebe. „To chápu, ale jak jsem říkala, mám boty na přezutí a tu bundu si sundám. Navíc jsi v telefonu říkal, že pospícháme, takže asi stejně nemáme čas, abych se vracela celejch deset pater nahoru do bytu."

Auto opanovalo hrobové ticho.

Až po dlouhé chvíli se rozeznělo burácení motoru, když David nastartoval. Vyrazil vpřed, aniž by řekl půl slova. Vlastně jsme oba mlčeli po většinu cesty skrz město, která nám zabrala skoro půl hodiny. Já na klíně tiskla ty pitomé lodičky a dívala se z bočního okýnka. Jak jsme se blížili k domu jeho rodičů, všechno se ve mně nervozitou svíralo čím dál víc. Vidina té společnosti, která nás tam čekala, rozhodně uklidňující nebyla. Na druhou stranu to tísnivé ticho mezi námi nebylo o moc lepší.

Možná se mi nakonec i trochu ulevilo, když jsme dorazili do čtvrti, kterou ovládla místní smetánka. Rozvázala jsem si ještě za jízdy kecky, obula se do lodiček a má chodidla okamžitě zaprotestovala.

David zajel velkou bránou na příjezdovou cestu, která vedla k menší patrové vile a zaparkoval vedle řady poměrně drahých vozů. Vystoupil a obešel auto, aby otevřel mé dveře.

Pro jistotu jsem ze sebe rovnou stáhla i tu zatracenou bundu a nechala ji na sedadle. Přijala jsem jeho dlaň a vystoupila ven.

David na mě párkrát zamrkal. „Tate," oslovil mě tiše.

„Jo?" Ačkoliv jsem se snažila, i v tom jediném slovu byla znát má zášť.

Přejel si dlaní přes obličej. „Musíme přestat... Já prostě nerozumím tomu, co se děje. Připadá mi, že jsi jako vyměněná od té doby, co se vrátil ten –"

„Davide, s ním to nemá co dělat," utnula jsem ho rovnou. Na tohle jsem teď vážně neměla náladu. „Můžeme už prostě jít dovnitř?"

Se zaťatou čelistí přikývnul. „Samozřejmě."

Nabídnul mi rámě a já se do něj zavěsila. Společně jsme prošli dvoukřídlými dveřmi do vstupní haly, která už byla plná hostů dnešního večírku. Můj přítel mě ale rovnou vedl dál do společenské místnosti, ze které byl vyklizený nábytek a momentálně tu smyčcové kvarteto hrálo melodii, jež mi byla až příliš povědomá. Tak či onak se zdálo, že tentokrát to Brooksovi skutečně pojali ve velkém.

Sevřela jsem Davidovu paži o něco pevněji, když jsem mezi hosty zahlédla jeho rodiče, kteří nás zaujatě pozorovali. Taky se mi zlehka roztřásla kolena, ale to se mi dařilo alespoň trochu ovládnout.

David se vedle mě trhaně nadechl a zamířil rovnou k nim. Nezbylo mi než ho následovat.

Emily, Davidova matka, měla dnes černé vlasy vyčesané do přísně utaženého drdolu, na tváři silnou vrstvu make-upu a na sebe si vzala tmavě zelené šaty s decentním výstřihem a délkou ke kotníkům. Vypadala jako pravá dáma až na ten výraz v obličeji. Její úzké rty teď byly prakticky bílé, jak je stáhla do jedné linky. Vše ještě doprovodila nesouhlasným pohledem.