Chci tě zpátky

L

Hádal jsem, že teď je čas připravit se na hádku, jenže já byl po tom zápase celej napumpovanej a tak akorát připravenej vzít si ji tady a teď. Už jen pro to, co měla na sobě. Kde vůbec přišla k tý podprsence a podvazkům z koženejch řemínků? To bylo totiž něco tak pekelně rafinovanýho, že mě to málem složilo už na parkovišti.

Zrovna teď jsem zíral na její stehna, do kterejch se ty kožený pruhy jen tak zlehka zařezávaly, a vyvolávalo to ve mně touhou zarýt do toho samýho místa svoje prsty. Zanechat otisk. Zmocnit se jí.

Šatnou se rozlehlo Tateino odkašlání. „Olivere Havesi, mohl by ses mi podívat do očí?" zavrčela na mě.

Na prázdno jsem polknul a pořád se díval na její nohy, když jsem odpovídal: „Rád bych, ale mohla bys mě uhranout. Tvoje stehna se mi zdají jako bezpečnější volba."

Idiote! Není vhodná doba na provokace!

„Ježíši kriste, Ollie!" vyprskla, rozhodila vztekle rukama a pak začala přecházet po šatně tam a zpátky - přímo podél lavičky, na který jsem seděl. „Já tomu pořád asi nemůžu uvěřit. Vážně bojuješ v ilegálních zápasech? Jak dlouho už to sakra děláš? Protože tohle je prostě dost šílený, abys věděl ­-" Nečekaně se odmlčela ve chvíli, kdy zrovna zastavila přímo přede mnou, a potom se zostra nadechla. Zase mě přikovala na místě svým pohledem. „Ty! Ty jsi takovej zatracenej bídak! Zpropadenej mizera, bastard a taky naprosto epickej blboun!"

Blboun? Málem jsem se nad tím ušklíbnul, ale nejspíš se mi podařilo zarazit to u lehkýho zacukání koutků.

A Tate se zamračila. „To není vtipný! Mám na tebe příšernej vztek!"

Postavil jsem se na nohy a ona ke mně vzhlídla s jasně čitelnou výzvou ve tváři. Udělal jsem krok vpřed - směrem k ní - ale ani se nepohnula. „Máš na mě vztek? Kvůli čemu? Že jsem našel jedinej ventil, kterej fungoval po tom, co jsi odešla?" zeptal jsem se tentokrát možná trochu dopáleně.

Nepatrně sebou trhla a já v jejích očích uviděl něco, co musela bejt bolest. „Vážně mi to chceš předhazovat?"

Opravdu jsem bastard. Přejel jsem si rukou po vlasech staženejch v gumičce a potichu zaklel. „Tak to není..."

Povytáhla obočí a vystrčila tu svojí malou bradu. „Tak jak to teda je?"

Jeden zasraně bolestivej nádech do plic. Sevřel jsem ruce v pěst a zaťal čelist, jak mě to všechno přemáhalo. „Byl jsem zničenej, ještě než jsi mě poznala, a samota to celý nijak nevylepšila. Tohle pomáhá. Vždycky to pomáhalo. Připadám si naživu a něco cejtím. Je to zvrácený? Možná. Ale svýho času to byla jedna z mála věcí, který mě držely nad vodou. Tak to kurva je!" Až poté, co jsem zavřel pusu, mi došlo, že jsem celou dobu kráčel vpřed a zatlačil tak Tate zády ke zdi.

Párkrát na mě zamrkala a vypadalo to, že moje slova chvíli musí vstřebávat. „Bolelo to... Bolelo mě dívat se na to, jak ti ubližuje," hlesla sotva slyšitelně a spustila ruce podél těla. Naklonila hlavu na stranu a začala se do mě vpíjet každým kouskem sama sebe. „Chtěl jsi, aby mě to bolelo, Ollie?"

Chtěl jsem to?

„Možná," zavrčel jsem, ale byl v tom náznak poraženosti. „Možná chci, abys poznala to, v čem jsem se posledních pět let utápěl. Anebo jsem ti prostě chtěl dát všechno, čím jsem. Záleží, jak se na to zrovna díváš."

Tvář se jí stáhla v návalu hněvu. „Nemuselo to tak bejt! Nemuselo, kdybys mě k sobě pustil! Kdybys jenom..." Slova jí odumřela na rtech.

Udělal jsem poslední krok k dokonání zkázy a přiblížil se k ní tak těsně, že jsme se skoro dotýkali těly. Uhodil jsem plochou dlaně do stěny v místech nad její hlavou a sklonil se k ní. „Posral jsem to. Nikdy jsem neřekl, že je vina jenom na tvý straně."