New life

2 - Dear dairy...

Milý deníčku,

dnes je 5.9. a já mám narozky! Sweet sixteen, sen každého teenagera, aby dosáhl tohoto věku! Jak vzrušující! Jo. Bylo by to vzrušující, kdybych teď neseděla na posteli v prázdném pokoji, vybaveným pouze postelí, skříní a stolkem. Dnes jsem tu devět let. Devět let na místě, kde probíhá stejně každý můj den. KAŽDÝ, což není úplně život podle mích představ. Úplně se těším, jak každou chvílí přijde někdo do pokoje, zaváže mi oči, dovede do místnosti plné ostatních dětí, které začnou zpívat narozeninovou píseň a jako dárek mi dají den strávený mimo dětský domov. Jo, já budu dělat nadšenou, ale věř mi, že po devíti rokách něčeho naprosto stejnýho, se radost projevuje čím dál tím hůř. Drž mi palce, píšu ti to už po x kráté, vlastně každý den, ale modli se ať si pro mě někdo přijde a dostane mě odsud a žiju normální život. Prosím!  Tvá Ronnie <3

Schovala jsem deníček za postel a čekala než někdo přijde. Jak jsem čekala, otevřely se dveře a já tajně doufala, že to bude ředitelka, která mi oznámí, že si pro mě někdo přišel.

Upřeně jsem se dívala na dveře a s malou vírou doufala, že to neude vychovatelka s dortem.

Ale opak byl pravdou.

"Pojď sem Ronnie! Máme pro tebe překvapení!" řekla.

Víte, když už zažívám po deváté 'překvapení', tolik mě nepřekvapuje. Ne, buď milá, milá, milá, milá.

"Jéé, to jsem zvědavá!" řekla jsem s co nejfalešnějším úsměvem, ale ona to už po devátý brala, jako že jsem naprosto unešená, samozřejmě. Zavázala mě oči nějakým šátkem a vedla do společné místnosti. Rozvázala ho, já otevřela oči a věděla přesně co následuje.

"Hodně štěstí zdraví, hodně-" začali všichni zpívat sborově. Jako bych to neříkala.

"Děkuju, moc si toho vážím!" řekla jsem 'nadšeně'.

"Přála by sis jít dnes ven?" řekla vychovatelka.

"Ehm, jo. Jasně, moc ráda." odpověděla jsem jí.

"Dobře, tady máš povolenku." řekla a dala mi lístek, kdyby mě náhodou potkal někdo z domova, aby měl jistotu, že jsem neutekla.

Šla jsem do pokoje, vzala si volný bílý svetr, rifle roztrhané na kolenou, vysoké boty ("kanady") a vyšla z domova. Tento pocit nemůžu popsat. Jasně, že chodíme na procházky, půl hodinové, ale tohle je něco tak vyjímečného.

Sáhla jsem do kapsy a vytáhla dvacetikorunu. Super, mám na zmrzlinu. Šla jsem tedy směrem na náměstí a zahlédla stánek s točenou zmrzlinou. V momentu, kdy jsem se rozhodla jít, mě zastavil nějaký pár, odhadem asi okolo 35-40 let.

"Ehm, promiňte slečno, můžeme znát vaše jméno?" řekla žena s jakousi nadějí v očích.

"Ehm, Veronnica Adrianne Blues, proč?" odpověděla jsem a žena obejmula pána vedle ní.

"Pardon, vy brečíte? Já nic neudělala, jen jsem řekla své jméno." řekla jsem nechápavě.

"Děkuji, nic jste neudělala. Teď už musíme jít." řekl muž vyského vzrůstu.

"Ne! Neodcházej Ronnie!" řvala na mě žena, kterou muž vedl pryč ode mě.

Co? Co to jako teď bylo? Mám šestnáct, nenechám si je nikým zkazit.

"Dobrý den, vanilkovou."

"Tady to je, patnáct korun prosím."

"Tady, děkuji." řekla jsem a s posledním slovem odešla.

Sedící na lavičce, dívajíc se před sebe jak tu chodí děti s rodinami, nebo teenageři se svou partou přemýšlím nad svým dosavadním životem.

"Ahoj, je tu volno?" řekl černovlasý kluk.