We Are All Poets

3

„No?" zahučím.

„Můžu?" špitne. Přikývnu.

„Co se děje, Oli?" zeptá se skoro až soucitně a nakloní hlavu empaticky na stranu.

„Co by se mělo dít?" nechápu. Opravdu nemám sebemenší chuť se s ní bavit o tom, co se stalo ráno ve škole.

„Ani jsi Raye nepozdravil," zamumlá. Aha, takže o tomhle to je.

„Odkdy je to Ray a ne pan Atkins?" zeptám se jízlivě.

„Nech toho, Olivere," uzemní mě, „proč jsi byl tak nezdvořilý?"

„Neznám toho cizího chlapa. Jak čekáš, že mám reagovat? Přivedeš si k nám do obýváku cizího týpka a ještě mi lžeš o tom, že tu pracujete? Dovol mi, abych se zasmál," zaironizuju.

„Prosím? My jsme doopravdy pracovali, kdyby tě to zajímalo. Nemusíš za každým mým kamarádem hledat bůh ví co," obrátí oči v sloup.

„Kdybys mi k tomu neustále nedávala důvodu," zamumlám si pro sebe.

„Říkal jsi něco?"

„Ne, nic."

„No dobře," povzdychne si a já triumfálně nadzvednu obočí. Máma se začne rozhlížet kolem sebe. Nemám v oblibě, když to dělá. Nikdy z toho nevzejde nic dobrýho. Do pokoje mi moc často nechodí, respektuje moje soukromý, ale když už sem přijde, je to na dlouho.

„Potřebuješ ještě něco?" zeptám se trochu neohrabaně.

„Neměl by sis najít nějaké kamarády nebo koníčky, Oli?" jen to ne, prosím. Konverzace o přátelích a zájmech patří mezi moje nejméně oblíbené.

„Já mám kamarády," procedím skrz zuby, „Hailey, vzpomínáš?"

„Ach ano, Hailey je hodná holka, ale co nějací kluci, hm? Měl by ses víc začleňovat kolektivu. Tahle neustálá izolace neprospívá tvému dospívání," už nasadila svůj přednáškový tón hlasu.

„Už jsem dost starej na to, abych sám posoudil, co mi prospívá a co ne, nemyslíš?" vyjedu na ni.

„To si teda opravdu nemyslím. Jsi furt ještě dítě, Olivere a bojím se, co z tebe jednoho dne vyroste, když jediné, co celé dny děláš, je, že sedíš sám na zemi ve svém pokoji se zataženými závěsy a nonstop si něco zapisuješ jako nějaký pošuk."

„Skončilas?"

„Bohužel. Myslím to vážně, Olivere. Jsi můj syn a dokud nejsi plnoletý, mám právo na to, tě socializovat způsobem, jakým budu chtít já. A já chci, abys začal dělat nějaký sport."

„Ty ses snad úplně zbláznila," vyprsknu smíchy, „já a sport?"

„Nezbláznila. Pokud si do zítřejšího odpoledne nevybereš nějaký sport, seberu ti ten tvůj notýsek a vyberu ti nějaký sama a uzavírám tuhle debatu. Dáš si večeři?"

To snad není možný! Řekne tohle a pak dělá, jako by se nechumelilo? To je neskutečný.

„Jak můžeš bejt taková," zasyčím jedově a snažím se jí propálit pohledem.

„Kňourej si, jak chceš, Olivere. Je na čase začít normálně žít a přestat truchlit. Zítra se budu těšit na tvoje rozhodnutí," řekne jen a zaklapne za sebou dveře.

Hodím po dveřích polštář a do druhého se vyřvu. Já ji nenávidím. Dnešek prostě nemůže být horší, nemůže. Jak se může opovážit mi zasahovat do osobního vlastnictví? Co ji k tomu opravňuje? To kdyby viděl táta...

Mohl bych utéct z domova, ale vzhledem k tomu, že je teprve začátek jara, tak jsou noci ještě chladný a stěží bych přežil první den na útěku. K Hailey jít nemůžu. Je to první člověk, za kým by máma šla, kdybych zdrhl.

Zrovna v tu chvíli mi od ní přijde zpráva: Kde jsi? Nikde tě nemůžu najít. Ozvi se. xx

Načež odpovím: Dnešní den je možná ten nejhorší v historii lidstva...

Hailey: Rick?

Oliver: Jo. A máma.

Hailey: Mám za tebou přijít? Jsi ok?

Oliver: Jsem v pohodě. Dík. Stav se po škole.

Odložím telefon a zhroutím se na postel. Zaskuhrám do polštáře. Jaký sport bych si měl vybrat? Jsem ve všem absolutně neschopný. Ani volejbal mi nešel na základce. Nesnáším kolektivní sporty a soutěživý lidi.

Proč mi máma neustále ničí život?

************************************

Ahoj! Já se strašně omlouvám za prodlevu. Nehodlám se na nic vymlouvat, ale ze školy konstantně dostáváme nálož úkolů, tak jsme se s nimi potřebovala vypořádat. Teď už jsem ale tady a jako omluvu jsem udělala tenhle díl o něco delší. Snad se vám líbí. Příště se opravdu máte na co těšit!

Votes a komentáře nesmírně potěší. ♥