Něco se s ní dělo. Kdesi hluboko uvnitř to cítila. Vrozená magie, proudící v jejích žilách, sílila s každou hodinou. Venku opět začínalo pršet, to jí nevadilo. Déšť příjemně doplňoval atmosféru.
Profesor Snape následoval budoucí paní Malfoyovou chodbami. Zezadu si prohlížel ten zelený plášť a vlasy, nyní sepnuté do nízkého drdolu. Panebože, tolik mu připomínala Narcissu.
„Kam jdeme, slečno?"
„Už jsme tu," broukla, načež otevřela dveře do Luciusovi pracovny. Do té pracovny, kde strávila minulou noc.
Instinkt jí jasně sděloval, že Severusi Snapeovi věřit mohla. Jak vstoupili, svíce v místnosti zahořely. Dracův otec to tu musel ošetřit nějakým kouzlem, které tohle způsobovalo. Neřešila to; se stále stejně ledovým výrazem zašla pro hromádku oněch, údajně nelegálních, knih u klavíru a poprosila profesora, aby usedl ke stolu.
Snape místnost pozoroval poněkud nedůvěřivě. Stejně, jako ono velké zrcadlo na stěně, ve kterém zel odraz celého prostoru. Působilo to tu sice draze, ale velice studeně, až depresivně. Sterilní luxus. Hermiona si přisedla, knihy odložila a věnovala mu významný pohled. Měla toho hodně na srdci.
„Potřebuji, abyste ke mně teď byl upřímný."
Severus moment mlčel.
„Jistě, slečno," pravil nakonec, předstírajíce, že ony knihy na stole vůbec neznal.
„Vy jistě máte vrozenou černou magii, Severusi. Cítím to z vás."
„Už se u vás vyvinul tento druh citu? Rychlé. Ač mě to neudivuje."
„Máte ji nebo ne?" naléhala.
Muž ladně švihl pravačkou. V dlani mu zahořel zářivě modrý plamínek, odrážející se v jeho temně zabarvených očích.
„Jistě."
Blondýnka se spokojeně pousmála. Takže instinkt nelhal, jako vždy.
„Výborně. Potřebuji vaši pomoc. Jsme v nebezpečí, Severusi. Víte o tom?"
Plamínek zhasl, kyšelý úšklebek ho neminul.
„Jistě."
„Přestaňte s tou svojí hranou tajemností, prosímvás," oplatila mu to zamračením, „budeme mluvit vážně."
„Víte, nemyslím, že na této skutečnosti můžeme cokoliv změnit. V jistých kruzích se už dlouho diskutuje o tom, že kouzelníci s vrozenou černou magií jsou... tak nějak navíc. Určitým lidem, vysoko postaveným lidem, se nehodíme. A vaše dítě, drahá slečno, to – "
„Ano, proto s vámi potřebuji mluvit. Naše dítě ty schopnosti jistě zdědí. Udělala bych cokoliv jen, abych ho ochránila. Takže mám pro vás návrh, Severusi. Tedy, spíše obchod."
„Obchod, slečno? Nestojím o peníze," zabručel.
„Ne, ne, můj drahý Severusi. Peníze vám nabídnout nehodlám."
Vstala. Zahlédl té noci v jejích očích cosi, co tam dříve nebývalo. Cosi temného, hadího, Malfoyovského či snad... hůř. Že její magie sílila a ona se tomu nikterak nebránila už věděl jistě i on. Hermiona pomalým krokem došla k druhému konci stolu, hlasitě, zdlouha vydechla a opřela obě ruce o to studené dřevo. Teď sledovala ona jeho, nikoliv on ji.
„Vím, jaké výhody pro vás znamenalo členství mezi Smrtijedy. Pán zla vás chránil před těmi, kteří by se vás mohli kvůli vaší vrozené magii chtít zbavit. Zato nyní... nyní jste těmto hyenám vydán napospas. Takže, Severusi," nepřestávala ho nesmlouvavě propalovat šedýma očima, „vy mě naučíte pracovat s mou magií a já, na oplátku, povedu Smrtijedy. Vím, že na to mám. Draco by to nechtěl slyšet a vlastně i mě to docela děsí, ale prostě to cítím. Je to tak správně. Když všichni spojíme své síly, možná dokážeme nemožné."
Muž tiše polkl. Ne ze strachu, prostě mu vyschlo v krku. Nějak zprvu nedokázal cokoliv odpovědět. O téhle křehotince kolovaly nepěkné zvěsti; o tom, že byla dcera pána zla a že by bylo možná lepší, kdyby zemřela také. Netušilo se, co od ní čekat. Nevěděla o hodně věcech, které o ní zlí jazykové říkali – stejně jako Lucius netušil, že důvěrné informace někdy svěřoval nesprávným.
Severus něčemu takovému dlouho nevěřil. Voldemortovo dítě by přeci vypadalo jinak. Ovšem dnešní noci... dnešní noci v ní zahlédl přesně to, co dost možná ani zahlédnout nechtěl. Nešlo jen o fyzickou podobu, ale i o způsob, kterým se měnila. Rychle a znenadání. Přesně tak to kdysi probíhalo u Toma Riddla. Vyzařovala druh energie, který se nedal zaměnit s čímkoliv jiným; chladnou, mocnou, schopnou dokonce i usmrtit. Tu velice dobře znal právě od něj.
„Nemožné?" zopakoval po ní jen. Potřeboval víc informací.
„Nemožné," přikývla blondýnka a rázným krokem si to opět zamířila k němu, „nějakou tu dobu budeme pracovat v utajení, mezitím nabyjeme nových sil. A potom... si jednoduše proklestíme cestu ke svobodě, Severusi. Nechci vás využívat tak, jako to dělal Voldemort. Přeji si, abychom společně nastolili nový řád. Přiberem do svých řad další kouzelníky s vrozenou magií a rozvineme jejich schopnosti. Lucius tu má spoustu zakázaných knih a okultních předmětů, které nám s tím pomůžou."
Profesor Snape viditelně zbledl. Nemýlil se absolutně v ničem. Měnila se.
„Vy chcete... co chcete dělat? Svrhnout ministerstvo? Slečno, tohle zní jako – "
„Jako co?" ušklíbla se, „jako plán Pána zla? Nehodlám ovládnout kouzelnický svět, plánuji jim všem ukázat pravdu. Včera ráno mi totiž došlo, že to budeme buď my nebo oni. Musíme jít a zbavit se těch, kteří operují výš, než samotné miniterstvo. Určitě po čase dokážeme zjistit, o koho jde."
Její plán zněl téměř až geniálně, ovšem také velmi nebezpečně. Netušila, s čím si hrála, alespoň podle Severusova mínění. Když dlouho neodpovídal, Hermiona to nevydržela a popadla onu červenou knihu se zdobeným hadem, kterou četla ráno. Vrazila mu ji do rukou.
„Čtěte. Tak čtěte přeci!" popadl ji chvilkový vztek, „copak jsou tady všichni slepí? Nemáme na výběr! Tahle literatura je zakázaná z dobrého důvodu. Tom Riddle věděl, co dělal, když se kdysi stal Voldemortem. Kdyby do toho po čase nepřimíchal své sobecké záměry, všechno by dopadlo jinak... dobře."
„Tu knihu znám," procedil jen tmavovlasý muž, „stejně jako veškerou další zakázanou literaturu. Nezapomínejte, že jsem Smrtijed."
Nemohl uvěřit vlastním uším. Opravdu právě prohlásila, že záměry Pána zla byly původně vlastně dobré? Z Grangerové toho v sobě už nejspíš příliš nenosila. Začínala věci chápat v širším smyslu. A to, co vymyslela, se velice podobalo plánu, který kdysi započal její otec. Severus však věděl, jak se ten plán tehdy zvrtnul – nedal si pozor a černá magie, se kterou si zahrával, ho přeměnila v monstrum. Taky býval tak výbušný a nesmlouvavý, jako Hermiona. Severus si nespokojeně oddechl: co když ji čekal ten samý osud?
„Tak co bude, profesore Snape? Přijímáte mou nabídku?"
Hleděli si z očí do očí. Tohle už jednou zažil. Už jednou kývl na podobný druh takzvaného obchodu. Dýchla na něj zvláštní nostalgie.
„Ve světle posledních událostí přijímám, slečno."
Nic jiného mu nezbývalo. Ano, souhlasil s ní a věřil v její potenciál, věřil v budoucí potenciál tohohle celého. Věděl však také, že se taková věc mohla zvrhnout. Byla velmi mladá a nezkušená. Zabila Pána zla a hodlala nastoupit na jeho místo? Pošetilé. A co víc, děsivé. Dokonce i pro Smrtijeda jeho kalibru.
***
Vzhůru zůstala do hluboké noci. I po tom, co si profesor Snape odešel lehnout. Sezení, při kterém jí osvětloval pokročilé ovládání její vlastní, vrozené magie, trvalo dlouho a značně ho unavilo. Ji však nikoliv. Naopak, ji jako kdyby probudilo k životu.
Blondýnka seděla v hlavním sále, tiše hypnotizujíc krbové plameny. Občas silou myšlenky utvořila malý ohnivý útvar, který pak nechala levitovat ve vzduchu, kousek od křesla. Už je dokázala zhasnout na dálku. Severus říkal, že prý věci půjdou rychle. Že jakmile se tomu otevře, dokáže s každým dnem něco víc.
Další útvar vytvořit nezvládla. Ne kvůli únavě, ale protože její myšlenky směřovaly jinam. Myslela jen na to malé. Tiše mu děkovala, že přežilo ty hrůzy spolu s nimi. Jakou bude mít barvu vlasů? A očí? Jaký bude jako člověk? Ač se bála o budoucnost, představa výchovy dítěte spolu s Dracem ji vždy dovedla k pousmátí. Toužila se stát tou nejlepší matkou.
„Čípak jenom jsi?" povzdechla si nakonec.
Na tohle její instinkt z nějakých důvodů odpovědět neuměl. Ovšem, možná, že ani nechtěla vědět, komu z Malfoyů to malé patřilo. Mělo jejich krev a Draco ho bral coby své. Na tom jediném záleželo.
Myšlenkám na Luciuse se také ubránit nemohla. Člověk se špatně smiřoval s myšlenkou, že skutečně zemřel.
Dívčino rameno znenadání pohladila čísi dlaň. Trhla sebou až se i dotyčný málem lekl.
„Draco. No, ahoj," koktala.
Koho čekala? pomyslel si. Tak nějak sama od sebe vstala. Ráda ho viděla.
„Ahoj," zopakovala, už mileji.
„Zdravím, budoucí paní Malfoyová."
V jeho elegantních šedých očích se zrcadlil zvláštní klid, který tam dříve nenacházela. Nejspíš ho těšil pád Pána zla. Horší by bylo, kdyby ho těšila smrt vlastního otce.
„Zdravím, mladý pane Malfoy. Jak jste strávil večer?"
Schválně si vykali. Už zase hráli jejich malou hru, chvilkově pobavení.
S úsměvem si ji přitáhl blíž: „Záleží na tom? Spíš bych rád dokončil to, co jsme začali ještě před večerem."
Hry stačily. Dala snoubenci ruce kolem krku a políbila ho jako první, hledající u něj teplo a ochranu. Tentokrát ona si vzala, co chtěla. Draco jí polibek rád oplatil, nicméně i on si všiml, že se s ní cosi dělo. Dokonce i líbala jinak; dlouze a žensky. To se mu líbilo. Měnili se spolu.
„Dnes v noci loučení zažít nechci," pronesl blonďák dívce do rtů, odmítající ji pustit ze své náruče.
„Nemusíš."
Způsob, jakým mu tohle slůvko zašeptala u ucha mu snad poprvé v životě způsobil husí kůži. Ano, dospívala, měnila se. V něco, čemu naprosto propadal.
***
Malfoyovic sídlo ukrývalo spoustu míst. Knihovny, šatny, pokoje pro hosty, místnosti plné zrcadel se zdmi pomalovanými od nejznámějších umělců, kde Lucius skrýval tajné vchody bůhví kam. Vše jim patřilo. Mohli jít kamkoliv. Následující den však strávili ve velké zimní zahradě s bazénem, tulící se jeden k druhém v teplé vodě a pozorující velké kapky deště, jak dopadaly na prosklený strop.
Tento prostor panoval snad ještě temnější aurou, než ostatní. Od schodiště se popínaly zelenofialové rostliny s mohutnými listy, svými šlahouny obmotávaly masivní betonová zábradlí, dosahujíc téměř až k samotnému bazénu. Vysoké cizokrajné stromy, zasazené v obrovských, zdobených květináčích, působily trochu jako z jiného světa.
Blondýnka se přitulila k tomu, koho nyní již hrdě nazývala svým partnerem. Seděli téměř po krk ve vodě. Políbil ji do mokrých vlasů, nadále sledoval svět venku, tvář částečně zastřenou stíny.
„Na co myslíš?" zašeptala.
„Na nás," odpověděl okamžitě, „na naše dítě a nás dva. Já vás ochráním, i kdyby mě to mělo stát život."
Raději zavřela oči. Nechtěla myslet na Luciuse, ale musela. Draco o něm stále odmítal mluvit. I kdyby mě to mělo stát život. Přesně tuhle větu řekl Narcisse. Netušila, jak k tomu došlo, po tváři jí však přeběhla maličkatá slza. Snoubenec si naštěstí nevšiml. Nebreč, hloupá, zanadával rozum, stejně už neměl pro co žít.
„Nikoho tu nic stát život nebude."
Draco mlčel. Odpočíval. Nabíral síly před setkáním se Smrtijedy. Hermiona si mezitím sobecky užívala pohledu na jeho hrudník. Potřebovala mu říct tolik věcí, jenomže to prostě nedokázala. Vždy, když se spolu sešli, zatoužila po klidu, ne po možné hádce nebo řešení vážných témat. Co se dalo dělat – musel se vše dozvědět až dnešní půlnoci.
A/N: Tyo, už jen dvě kapitoly do konce. Neskutečně to ulítlo! Oblíbila jsem si tenhle příběh víc, než bych kdy čekala <3