Dny plynuly a my si s Davidem byli blíž a blíž. Jakožto sousedi, jsme se vídali téměř denně, ať už jsme se jen pozdravili, nebo spolu strávili klidně celý den, bylo to mezi námi skvělé. I když jsem základy jezdectví měla dost dobré, David mě toho naučil tolik, že jsem se ani nestačila divit. S Maxem jsme si vybudovali též dobrý vztah, postavený na respektu...a občasném ustupování na svých požadavcích. Pokud by vás zajímala naše sázka- ještě stále jsem z něj nespadla, tedy pokud se nepočítá pád, za který si můžu já sama...a taky trochu David.
Vystoupala jsem se snídaní po schodech do svého pokoje a uvelebila se do ustlané postýlky. Na mobilu jsem projížděla nové příspěvky na instagramu mých přátel, za posledních pár dní. Trávila jsem ve stáji tolik času, že jsem si na nějaké sociální sítě ani nevzpomněla.
Přikusovala jsem k tomu svou snídani, se kterou jsem si dala výjimečně docela záležet. Když na to přišlo, rozhodla jsem se, že poprvé od přestěhování sem zveřejním příspěvek.
Byla to série fotek z předešlého dne, kdy se s Davidem a koníky vydali k vodě. Jedna, kde Max spokojeně hrabe a cáká tak vodu všude okolo a já se pod jeho zběsilými pohyby snažím se smíchem udržet na jeho hřbetě. Druhá, kde už jsem se neudržela, a třetí, která je focená z mého pohledu, kdy se po své nedobrovolné koupeli v rybníce smažím na sluníčku a Max se vedle mě spokojeně pase. Ze všemi těmito okamžiky se ale skrýval dost důležitý člověk, kterým byl David. Můj nezastavitelný smích na prvních dvou fotkách byla jeho práce, na kterou byl velice pyšný.
Usmívala jsem se už jen při pohledu na to, jak se tvářím. Kdy jsem byla vůbec naposledy takhle šťastná? Zeptala jsem se sama sebe, zatím co jsem fotografie s obyčejným popiskem a nenápadným označením pana Hofbauera mladšího zveřejnila na svůj profil.
Mobil jsem odložila a dojedla svou snídani. Převlékla jsem se z mého pyžama do něčeho trochu vkusnějšího a šla jsem do koupelny, kde jsem se pustila do své ranní hygieny.
,,Mery, jsi tu?" ozýval se hlas mého otce
,,V koupelně..." navedla jsem ho a vyhodila vatová kolečka do koše. ,,Copak?" ohlédla jsem se ke dveřím a rozčesávala si své blonďaté vlasy, které jsem si následně svázala do volnějšího vysokého drdolu.
Opřel se o futra a podíval se na mě ,,Hele...večer je v hospodě nějaká akce, Karel s Davidem tam prý budou a já bych rád taky šel...Tak se chci zeptat, jestli se ti nechce jít s námi?" moc si od tohoto dotazu nesliboval, jelikož sám dobře věděl, že takové akce nejsou nic pro mě.
Představa, že jsem s největšími burany celé vesnice v hospodě mě sice moc nelákala, ale samotná jsem tu být také nechtěla. Navíc měl jít i David, takže to tak strašný být nemůže. ,,Tak fajn, půjdu ráda" usmála jsem se a prošla okolo táty opět ke schodišti. Zřejmě jsem ho překvapila, ale sama sebe popravdě taky. Ještě pár týdnů zpět bych nic takového nedopustila. Šla jsem znovu do pokoje a vyndala si z klece svého huňatého králíčka, který též stál o společnost a tak se uvelebil v mé posteli.
Cukal roztomile nosíkem, zatím co jsem ho hladila mezi oušky a přemýšlela, jak strávím dnešní den. Tahle otázka se ale brzy vyřešila sama. Poslední dny jsem byla furt venku, tak jsem ten čas využila sama pro sebe a konečně jsem se pustila do čtení knížky, kterou jsem měla rozečtenou už asi půl roku. Následně jsem si v pokoji sama od sebe uklidila, což byl fakt úspěch.
Čas ubíhal rychle a blížil se večer, kdy jsme měli jít na tu slavnost. Vzhledem k tomu, jaké bylo poslední dobou nesnesitelné horko, jsem se rozhodla jít jen v tílku a kraťasech. Vlasy jsem si rozpustila a s nějakým líčením jsem se prakticky vůbec nezabývala. Za chvíli na mě volal táta a tak jsme vyšli. Už před domem jsme se setkali s Davidem a jeho tátou. Zatím co oni dva, jako ta nerozlučná dvojka, šli spolu vpředu, my se s Davidem courali daleko za nimi.
,,Docela mě překvapuje, že jsi šla taky" prolomil ticho a ruce si schoval do kapes u mikiny. Choval se zvláštně, jakoby nebyl ve své kůži. Ať už se dělo cokoliv, něco bylo v nepořádku.
,,Taky se divím" uchechtla jsem se, ale v tom zahlídla Davidův pohled do země. ,,Děje se něco?"
,,Ne...jenom...nevím, jestli je tahle akce zrovna pro tebe" vymáčkl se a já nechápavě lehce zpomalila
,,Jak to myslíš? To mě tam nechceš, nebo jak to mám chápat?" stále jsem se to snažila brát s humorem, ale pravdou je, že jsem to vůbec nepobírala.
,,Tak to nemyslím" zavrtěl hlavou ,,Ale...budou tam moji...kamarádi..."
,,Takže...se za mě snad stydíš?" ráda bych tomu porozuměla, ale mluvil tak tajemně, že mi to stále nešlo do hlavy.
V tom se David zastavil a podíval se mi do očí ,,Samozřejmě, že ne" pousmál se ,,Ale jsou to idioti, normální burani, co na tebe budou mít blbý kecy...budou na tebe pokřikovat a bůhví co všechno...když budou pít" pohodil rukama
,,Ah..." pousmála jsem se. Bylo roztomilý, jak se staral o takové maličkosti. ,,Myslím, že to zvládnu...a když tak sebou mám bodyguarda" strčila jsem ho do ruky a pokračovala v cestě
,,To je fakt" uchechtl se a položil mi ruku kolem holých ramen. Nedokážu ten pocit v té chvíli ani popsat slovy. Byl to jen jeden blbej dotek, díky kterému jsem se celá zachvěla. Po zbytek cesty jsme ani jeden neřekli ani slovo a jen pokračovali na místo.