Stále přikrčená jsem se pohybovala po zdánlivě opuštěném areálu kolem překladní haly. Na první pohled bylo jasné, že už nějakou dobu nesloužila svému původnímu účelu. Kolem zdí rostla divoká tráva a křoviny, malá okna u stropu byla z větší části rozbitá a téměř všechna pokrytá rzí, stejně jako mohutná kovová vrata, kterými se do haly vstupovalo. Co ale nevypadalo rezivě ani trochu, byl velký řetěz se zámkem, kterým byla vrata předtím zajištěna a který se teď válel vedle nich na zemi.
Přikrčila jsem se za keřem a doufala, že se mi podaří nepřilákat k sobě ničí pozornost, ačkoliv jsem v černé bundě docela kontrastovala s porostem pokrytým tenkou vrstvou sněhu. V centru Chicaga byly sice namrzlé chodníky, ale sníh na nich neležel. Tady, několik mil daleko od města, bylo počasí navzdory svítícímu slunci ještě chladnější, a nepomáhal tomu ani studený vítr, který foukal od jezera.
Připadala jsem si jako v hodně špatném akčním filmu s pitomou protagonistkou a hloupou zápletkou, ale musela jsem uznat, že kulisy byly celkem působivé. Když při silnějším poryvu větru zavrzal někde uvolněný kus plechu, málem jsem leknutím vyskočila do vzduchu a vyjekla. To by bylo opravdu chytré.
Před halou stálo jedno auto. Doufala jsem, že to znamenalo, že ostatní vyrazili za Daytonem jako posily, a že na místě zůstala jen jedna posádka, ale samozřejmě mohli mít své vozy zaparkované i jinde. Pod nohama mi tiše křupal štěrk, zatímco jsem se stále v předklonu blížila k budově.
Navzdory chladu a mrznoucím prstům se mi potily dlaně. Stiskla jsem pistoli ještě pevněji, aby mi náhodou nevyklouzla. Srdce mi bušilo obrovskou rychlostí, až jsem se divila, že to není slyšet. Neustále jsem se ohlížela přes rameno a pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Nikdo za mnou ale nestál, takže možná šlo jen o paranoiu. Nebo šlo o někoho, kdo se uměl schovávat mnohem lépe než já.
Když jsem přišla blíž k železným vratům, všimla jsem si dvou mužů v oblecích a černých kabátech, jak se opírají o kufr auta. Jeden z nich líně potahoval z cigarety, zatímco ten druhý ostražitě sledoval okolí. Pomalu, tak abych nevydala žádný zvuk, jsem si dřepla za široký keř, který byl i během zimy zarostlý listy. Odvážila jsem se vykouknout vždycky jen na zlomek vteřiny, a pak jsem se zase schovala za jeho větve.
Napínala jsem uši, jestli nezaslechnu kousek rozhovoru, ale byli ponořeni do absolutního ticha. Přitom by mi jakýkoliv útržek jejich konverzace mohl hodně napovědět. Potřebovala jsem vědět, kolik agentů na místě zůstalo, kolik jich je uvnitř a taky jestli je Shawn v pořádku, případně co s ním nebo se mnou plánují udělat, pokud jim neutečeme.
Znovu jsem se odvážila na sekundu vykouknout ze svého úkrytu. Kouřící agent zrovna zahazoval cigaretu na zem a špičkou boty ji zašlápnul. Ozvalo se nepatrné skřípání štěrku a pak už bylo zas jenom ticho.
Dokud ho neproťalo otravné a příšerně hlasité zvonění telefonu.
Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhla jsem na místě neschopná pohybu. Trvalo to přesně tři vteřiny, než jsem byla schopná zareagovat.
V té první jsem pocítila, jak se mi srdce v hrudi rozbušilo skoro rychlostí světla. Kdybych byla stále připojená na monitor tepu, nejspíš bych ho v tu chvíli rozbila. Sevřel se mi žaludek a po zádech mi přejel mráz s takovou intenzitou, že kdyby mě přejel kombajn, bylo by to možná trochu příjemnější.
Ve druhé vteřině dokázali na zvuk zareagovat oba agenti. Zvedli hlavy a okamžitě poznali, odkud zvuk jde. Otočili se směrem ke mně a než jsem se nadála, už se natahovali po svých zbraních, které měli jistě uložené v podpažních pouzdrech.
Ve třetí vteřině se jim podařilo mezi větvemi keře zahlédnout můj světlý obličej, který ještě zbledl v důsledku právě utrpěného šoku. V odpoledním slunci se zaleskly kovové hlavně jejich pistolí. Naše pohledy se setkaly a mě by před očima prolétl celý život, kdybych si z něj něco pamatovala. Takhle jsem měla v hlavě jen prázdno.
Pak se mi ale podařilo posbírat zbytky zdravého rozumu a poslechnout jakýsi vnitřní hlas, který mě nabádal, abych to ještě nevzdávala a pokusila se utéct.
Vyšvihla jsem se na nohy a dala se do rychlého sprintu. Nevěděla jsem, kam běžím. Důležité bylo jen, že jsem se vydala směrem od těch dvou mužů. Za sebou jsem zaslechla výstřel, ale tentokrát jsem se jím nenechala zastavit. Za běhu jsem strčila jednu ruku do kapsy a zmáčknutím postranního tlačítka jsem utišila Daytonův mobil, který okamžitě přestal vyzvánět.
Hloupá začátečnická chyba. Kdybych skutečně byla tou Brooklyn, kterou hledali, nikdy bych se jí nedopustila. Ale navzdory mé obsáhlé znalosti střelných zbraní a schopnosti jedním přesným pohybem dostat dospělého chlapa do bezvědomí, jsem byla pořád jen Jane – obyčejná holka, která za svůj život vyžrala víc smůly, než jaký byl její příděl.
Už podruhé za ten den jsem musela sama sebe pochválit za výběr obuvi, protože mě tlustá podrážka chránila před bolestivými dopady na štěrkovou zeminu. Proběhla jsem dírou v plotě do vedlejšího areálu, který byl jen o trochu méně zarostlý než ten, který jsem zrovna opustila. Měla jsem náskok a podle všeho jsem byla i rychlejší, ale nemohla jsem jim utíkat věčně.
Zahnula jsem za rok jedné z budov, které se v areálu nacházely. Dostala jsem se do úzké uličky s popelnicemi. Za jednu z nich jsem se schovala a doufala, že kolem mě agenti proběhnou bez povšimnutí.
Slyšela jsem jejich kroky, když kolem mě proběhli, a o několik metrů dál zpomalili, až se úplně zastavili.
„Kam zmizela?" ozval se jeden z nich.
„Nevím, možná běžela tudy?" odpověděl ten druhý. „Nebo tudy?" zapochyboval nad svým prvotním tvrzením.
„Zatracená holka," zanadával znovu ten první hlas. „Rozdělíme se, ty to vezmeš doprava, já zkontroluju kontejnery," rozhodl a jejich kroky se poté rozdělily.
Opovážila jsem se vykouknout zpoza popelnice a zahlédla jsem ještě záda jednoho z nich, jak mizel na konci uličky. Zkontrolovala jsem displej telefonu, abych se ujistila, kdo volal. Nepřekvapilo mě, že zmeškaný hovor byl od agenta Waltera. Přepnula jsem radši telefon do režimu letadlo, abych měla jistotu, že už se nic takového nebude opakovat.
Walter už určitě nabyl podezření, když se mu Dayton dlouho neozýval. Teď už se jistě všichni agenti, které vyslal jako posily, začali vracet zpátky sem. Musela jsem jednat rychle. Netušila jsem, jaký můžu mít náskok.
Chtěla jsem se vrátit k hale, ve které drželi Shawna, ale nemohla jsem to riskovat, dokud po mě ti dva agenti stále pátrali. Kdyby mě zahlédli, jak běžím přes otevřené prostranství zpátky, postarali by se, aby další kulka mířila neomylně do mé hlavy. Mrtvá bych byla Shawnovi platná asi tolik, jako dokud jsem byla v kómatu.
Zklidnila jsem dech, znovu se ujistila, že mám nabitou pistoli, a vydala jsem se po stopách jednoho z agentů – toho, kterého jsem viděla mizet na konci uličky. Všimla jsem si ho poměrně rychle. Nečekal, že ho někdo bude sledovat, takže se nesnažil nijak skrývat. Mezi průmyslovými budovami a sklady vypadal ve svém drahém černém kabátu jako slon v jahodách – nápadně a nepatřičně.
Vždycky jsem si našla nějakou skrýš, ať už to bylo za zaparkovaným autem, tlustým sloupem elektrického vedení nebo další popelnicí, a když už to vypadalo, že se mi ztratí z dohledu, doběhla jsem k dalšímu místu, kde jsem se mohla schovat. Pohybovala jsem se svižně a velmi tiše. Lehce jsem došlapovala na špičky a kličkovala jsem od jedné skrýše k druhé s obratností, kterou jsem musela mít hluboce vštípenou.
Muž se zastavil po několika minutách, rozhlédl se a když usoudil, že touhle cestou jsem se nejspíš nevydala, rozhodl se sdělit to svému kolegovi. Zvedl k uchu telefon a když to druhá strana zvedla, řekl: „Utekla mi."
Dál se nedostal. Přikradla jsem se k němu zezadu a stejným úderem, kterým jsem vyřadila z provozu Daytona, jsem omráčila i jeho. Skácel se k zemi jako pytel brambor. Telefon i zbraň mu vypadly z rukou.
„Tady taky není, co teď?" ozvalo se z telefonu. „Haló, jsi tam? Slyšíš mě?" pokračoval hlas.
Ukončila jsem hovor, popadla agentovu zbraň a zastrčila si ji do kapsy bundy. Tušila jsem, že by se mi ještě mohla hodit. Co jsem ale nemohla vědět, bylo to, že by na přestřelku mohlo dojít téměř vzápětí. Vzduch znovu proťal hlasitý výstřel. Za jeden den jsem jich už slyšela víc než většina lidí za celý život.
Opět zafungovala má svalová paměť. Automaticky, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela, jsem se otočila a vystřelila na místo, odkud rána přišla. Netrefila jsem se, ale autora prvního výstřelu jsem na chvíli vylekala. Využila jsem situace a jedním dlouhým skokem jsem se schovala za modrý dopravní kontejner, kterých byly v celém areálu desítky a nejspíš jen čekaly, až je někdo naloží na nákladní auto a odveze.
Další rána byla tentokrát zakončena hlasitým nárazem kulky do kovového pláště kontejneru. Druhá a třetí zrovna tak. Pokud v okolních skladech někdo v neděli odpoledne pracoval, určitě nás musel slyšet. Na chvíli jsem zadoufala, že se na místo připlete policie a všechno dá do pořádku.
Přitiskla jsem se zády ke kontejneru a snažila se popadnout dech. Marně. Vykoukla jsem za roh a znovu skoro slepě vystřelila. Jako odezva se ozvala další střela, která mě jen těsně minula, následovaná ještě dalšími dvěma. Nemohla jsem na tom místě stát a čekat na smrt. Musela jsem něco dělat.
Odrazila jsem se z místa a rozeběhla se k dalšímu kontejneru. Jakmile jsem byla v bezpečí schovaná za ním, odvážila jsem se znovu vykouknout – jen krátce, abych si udělala obrázek o tom, zda mě muž pronásledoval, ale nezahlédla jsem ho.
Standardní Glock měl zásobník na patnáct ran. Za předpokladu, že tahle přestřelka začala s oběma zásobníky plnými, měl muž k dispozici ještě osm ran. Pokud tedy neměl rozšířený zásobník na třiatřicet kulek, ale to nebylo moc pravděpodobné, protože moje zbraň tuto úpravu neměla a počítala jsem s tím, že měli agenti stejnou standardizovanou výbavu. Už jsem se ani nepodivovala nad tím, odkud takové informace mám.
Z přemýšlení mě vyrušila další střela, která mi prosvištěla kolem hlavy a zarazila se do červeného plechu jen kousek ode mě.
Ještě sedm, pomyslela jsem si, a znovu jsem se dala do běhu. Kličkovala jsem jako králík mezi kontejnery, snažila jsem se naprosto nepředvídatelně měnit směr a svého pronásledovatele setřást. Běžel za mnou, něco volal, ale já ho nevnímala. Adrenalin mi hučel v uších a každou chvíli se do hlíny pod mýma noha zavrtala další kulka.
Ještě šest ran, ještě pět, čtyři... A pak, najednou, jsem přes tlukot vlastního srdce zaslechla ten nejnádhernější zvuk na světě. Cvakání prázdného zásobníku a sprostou nadávku vycházející z úst agenta.
Přilepila jsem se zády k dalšímu kontejneru, za který jsem zahnula, a na tváři se mi i přes bolest na plicích usadil široký úsměv. Když jsem ze svého úkrytu vykročila na otevřené prostranství, už jsem neutíkala. Postavila jsem se agentovi čelem a namířila na něj ukradený Glock.
Tentokrát to byl on, kdo se chtěl dá do běhu, ale než se mu to podařilo, stiskla jsem spoušť. Kulka zasvištěla vzduchem a zabořil se mu do stehna, přesně tam, kam jsem mířila. Agent hlasitě zařval, noha se pod ním prolomila, a on spadl na zem. Svíjel se bolestí, držel si rukama nohu a v místě zranění se mu na kalhotách začínala tvořit krvavá skvrna.
„Ty svině mrňavá!" zařval na mě. „Tohle mi zaplatíš. Až tě dostaneme – a my tě dostaneme – postarám se o to, abys litovala, že ses vůbec narodila," vyhrožoval mi. Možná by to na mě platilo trochu víc, kdyby neležel v louži vlastní krve na zemi a já nestála nad ním s polovinou zásobníku ještě stále k dispozici. Možná jsem udělala začátečnickou chybu, když jsem si nevypla telefon v kapse, ale on se dopustil stejné, ne-li větší chyby, když si vystřílel celý zásobník a neměl nachystaný žádný náhradní.
„Měla bych ti na místě prostřelit žaludek," zasyčela jsem. Samotnou mě překvapilo, jak hrubě můj hlas zněl. Na důkaz svých slov jsem na něj znovu namířila, ale nepřinutila jsem se k výstřelu. Nebyla jsem jako oni. Nebyla jsem vrah. A přesně toho bych se dopustila, kdybych zastřelila odzbrojeného a zraněného člověka – vraždy.
Místo toho jsem mu položila nohu na hrudník a přimáčkla jsem ho k zemi. Sklonila jsem se a vyhrnula jsem mu kabát. Nepřestávala jsem na něj mířit. Už jsem z toho neustálého držení zbraně začínala ztrácet cit v prstech a mráz kolem to ještě zhoršoval. Jednou rukou jsem mu rozepla pásek a vytáhla ho z poutek kalhot. Pak jsem mu opaskem zaškrtila nohu těsně nad ránou a pořádně utáhla, abych zpomalila krvácení. Sebrala jsem mu ještě z kabátu mobil a po přepnutí do režimu letadla jsem ho vložila do kapsy k Daytonovu telefonu.
„Máš štěstí, že si chci šetřit kulky," přejela jsem ho povýšeným pohledem. „Až se ujistím, že je Shawn v bezpečí, zavolám ti záchranku. Do té doby se snaž nevykrvácet."
S tím jsem se k němu otočila zády a nechala jsem ho za sebou zkrouceného bolestí a v slzách. Zaslechla jsem ještě spoustu sprostých nadávek vyslaných mým směrem, ale to už jsem zrychlila do klusu a vracela jsem se zpátky k prázdné překladní hale.
Už běžím, Shawne. Vydrž.