Několik dní se neukázala ve škole. Bylo jí příšerně a ve středu ránu zjistila, že nezvládá vstát z postele. Absolutně netušila, co se s ní děje, ale raději se rozhodla zůstat doma a nějak se z toho podivného stavu dostat. Prospala několik dlouhých hodin, tělo měla z dlouhého ležení celé rozbolavělé a kdyby nebylo její starostlivé babičky, nejspíš by ani nic nesnědla.
Až teprve v dalším týdnu v úterý se konečně nějak vzmohla a vydala se do školy, i když její stav rozhodně nebyl stoprocentní. Měla ale jen pár hodin, takže si říkala, že to snad bez většího problému zvládne a navíc, potřebovala si doplnit chybějící látku, jinak bude v koncích i v tomto ohledu. Pokud tedy bude někdo vůbec ochotný jí poskytnout poznámky.
Nebyl.
Zůstala po výuce sedět v prázdné třídě, protože nechtěla všechny knihy ze skříňky táhnout domů a snažila se dělat poznámky z předmětů, které za ten týden doma zameškala.
A že toho bylo dost.
Věděla, že už uplynula nějaká doba, co se ve třídě zavřela a pracovala na svých věcech, o konkrétním čase však neměla ani ponětí.
Z koncentrace ji vyrušily až čísi kroky. Doprovázené závanem cigaretového kouře.
"Nepřijde vám, že se o mě nějak moc staráte?" zeptala se, když před ní na lavici položil hrneček s čajem.
"A taky jste cítit kouřem," dodala.
"A ty jsi tu zase týden nebyla," řekl, načež si odsunul židli od lavice před nimi a posadil se. "Nemáš ani omluvené hodiny. Víš o tom vůbec?"
Rebecca si v duchu zanadávala. Babička totiž nejspíš úplně zapomněla.
"Pokud mám být upřímný, dělal jsem si o tebe starosti."
Pokrčila rameny. "Byla to jen chřipka."
"Chřipka..."
"Ano, nebylo to nic vážného."
"Proč pořád lžeš?"
"A proč vy se pořád staráte?"
Rebecca věděla, že jí z toho, co mu snažně říká, nevěří ani slovo. A nevěřil jí ani nikdy předtím. Ale ona nemá povinnost se mu zpovídat či mu cokoli vysvětlovat."
"Jsi drzá."
"Vy vlezlý."
"Tvůj slovník rozhodně není na místě, Rebecco," upozornil ji podobně jako minule, když s ním nemluvila podle jeho představ.
"A dokud nebudeš ochotná jít za školním poradcem a řešit své problémy-."
"Tak se vás nezbavím?" dořekla za něj. "Možná tomu nebudete věřit, ale mám teď úplně jiné problémy, které musím řešit a školní poradce mi s nimi opravdu nepomůže. A ani vy."
Hned na to si bez jakýchkoli dalších slov začala balit věci, jelikož tušila, že on nehodlá jen tak odejít a má v plánu ji i nadále přesvědčovat, že je naprosto v háji z toho, že jí zemřela kamarádka. A to Rebecca nehodlala poslouchat.
"Z jakého důvodu utíkáš?"
"Neutíkám," namítla. "Jen nechci pokračovat v tomhle rozhovoru."
"Takže přede mnou přece jen utíkáš," zopakoval.
"Oba víme, že je to zbytečné. Stejně se vám nevyhnu. A vlastně ani ničemu tady."
Konečně měla vše uklizeno, vyzdvihla se na nohy a dala si těžký batoh na záda odhodlaná vyrazit na možná že opravdu trochu zbabělý odchod.
"Počkej," řekl však Taehyung, přičemž ji zničehonic chytil za zápěstí.
Rebecca sebou cukla a vzhledem k tomu, že to nečekal ani on, podařilo se jí vymanit ruku z jeho sevření poměrně jednoduše.
"Nemám problém tě k poradci odvést sám," upozornil, zcela tak ignorující ten krátký kontakt, který mezi nimi z jeho iniciativy proběhl.
"To byste mě tam jako táhnul přes sílu?" zeptala se.
Protože ona s tím problém sakra má a tedy ne zrovna malý.
"Přes sílu ne, ale ve výsledku se dá zařídit úplně všechno."
"Neangažujte se. Jinak vás začnu nenávidět."
"Uznávám, že to by byla škoda. Každopádně zvažte své možnosti. Všechny. A já zase zvážím ty mé."
"Není nad čím přemýšlet."
Kolikrát to bude muset ještě opakovat, než to konečně pochopí?
Spasit může někoho úplně jiného a třeba by se mu ten někdo přihlásil i dobrovolně.
Tak proč to musí být zrovna ona?
Přece nemůže být jediný ztracený případ na téhle škole.
Možná ne jediný, zato ale nejnovější.
Všichni to vědí, a proto na ni všichni tak divně koukají a špitají si mezi sebou. Ukazují si. Přímo na ni.
Kéž by se mohla nějak... Ztratit.
"Pokud jsi o tom přesvědčena, pro teď to tedy nechme raději být... A tvůj čaj?" Poukázal na hrneček, který jí donesl.
"Ten si strčte někam."