Zabalil jsem se do velkého huňatého ručníku a posadil se do obýváku na gauč. Mlčky jsem čekal, než si Oliver sedne ke mně, a když tak konečně učinil, zůstali jsme v naprostém tichu ještě několik dalších minut. Nespěchal jsem na něj.
"Trvá mi to, promiň," povzdechl si.
"To nic, nespěchej na sebe," špitl jsem, ačkoliv jsem se chvěl zvědavostí. A nervozitou.
Povzdechl si a uhnul pohledem, což u něj bylo dost neobvyklé. "Jen... je to dost nepříjemný. Už dlouho jsem o tom s nikým nemluvil a... vím, že jsem ti slíbil, že ti to řeknu, ale... nechce se mi do toho."
"Řekni mi to, s čím se cítíš komfortně."
"Fajn. No... když mi bylo dvacet tři, seznámil jsem se s Monikou. Padli jsme si do noty, líbili se sobě navzájem a poměrně rychle spolu začali chodit. Byla to moje první velká láska, nebo jak to nazvat."
Zmateně jsem se na něj díval a sumíroval si myšlenky v hlavě. "Monika," zopakoval jsem po něm.
"Ano, Monika. Říkal jsem ti, že jsem bisexuální."
"Nevyvracel jsi mi to, když jsem o tom člověku mluvil v mužském rodě."
"Já vím," přiznal, "musel bych ti to hned začít vysvětlovat. Navíc ve výsledku vůbec nejde o to, jestli to byl kluk nebo holka, ne?"
"Asi ne," pokrčil jsem rameny. "Jen jsem to nečekal. Promiň, pokračuj."
Oliver se roztěkaně ošil a poté si odkašlal, než se znovu chopil slova: "Nejdřív to samozřejmě bylo super, byla zábavná, neskutečně jsme si rozuměli, v posteli nám to perfektně klapalo. Byla krásná a hodná, nemohl jsem si přát víc."
A já si nemohl přát míň. Poslouchat, jak je nějaká holka krásná a úžasná, když jediné, co si přejete, je, aby tak mluvil o vás... Sám sis o to řekl.
"Jenže... po čase se začala měnit. Nevím, čím to bylo, netuším, kdy nastal ten zlom, tak někdy po roce. Najednou se začala chovat úplně jinak, stala se neskutečně sobeckou, využívala toho, jak moc mi na ní záleželo. Všichni moji přátelé to viděli, varovali mě, ale já byl láskou samozřejmě naprosto zaslepený. Dál jsem jí kupovat dárečky a zahrnoval ji náklonností, a i když mi většinu času dávala najevo, jak nepotřebný a zbytečný pro ni jsem, jak se mnou nechce trávit čas, tak občas... občas mi připadalo, že byla v mé přítomnosti stále šťastná. A z těch momentů jsem žil. Na nich závisela má existence. Smutné, že?"
"Naprosto pochopitelné, když jsi ji miloval."
"Miloval. A hrozně jsem tím slovem plýtval. Zato ona mi ho od toho zlomu nikdy neřekla. Mělo mi to dojít. Měl jsem to ukončit. Ale já se raději rok a půl trápil jako ten největší zaslepenej vůl, snažil jsem se slepit něco, co už bylo navždycky rozbité, a doufal, že jí třeba jednou dojde, jakou oporu ve mně má. A pak jsem začal pochybovat sám o sobě. O svý hodnotě. Stále mě měla omotanýho kolem prstu, stačilo jen písknout a já přiběhl. Jako pes."
Nedokázal jsem si Olivera v takové pozici představit. Vždyť on byl ten, kdo si pískl, a já už klečel u jeho nohou.
"Nechápu, jak jsem si mohl tak nevážit sám sebe. Stala se zlou, domýšlivou a zákeřnou ženou, která postupně rozebrala mou psychiku i bankovní účet. A až když jsem ji v jejím bytu načapal s jiným, až tehdy jsem to konečně ukončil. O rok a půl později, než jsem měl. Ztratil jsem rok a půl života s někým, kdo mi z něj udělal akorát tak kůlničku na dříví. A pak do ní kopl a ona se sesypala jak domeček z karet."
Upřeně jsem se na něj díval, přemýšlel nad jeho slovy a okusoval jsem si u toho kůžičku kolem nehtu. Děkuju pěkně, dva roky mi trvalo se to odnaučit. Znělo to hrozně, rozhodně ano, prošel si hroznou zkušeností, která na něm zanechala spoustu jizev. Ale neznělo mi to jako něco, kvůli čemu by musel člověk odmítat lásku ještě tolik let.
Jako by mé myšlenky slyšel. "A možná to zní jako něco, co se stalo každému druhému, rozhodně to není žádná velká tragédie, možná ti dokonce připadám trapný a patetický, ale... už nikdy jsem poté žádnému partnerovi ani partnerce nevěřil. Vlastně jsem se jich tak trochu bál. Vždy jsem naše vztahy udržoval lehce odtažité, a když jsem ze své strany začal pociťovat větší náklonnost, raději jsem každý z nich ukončil. Aby se mi už nemohlo stát totéž."
"Ale... když jsem tě políbil tehdy u toho klubu, tak jsi mě ukecával, abychom to nějak v klidu vyřešili. Zdál ses tak v pohodě. Nevyklidil jsi pole."
"Upřímně... nenapadlo mě, že by se to mezi námi mohlo takhle vyvinout. Bral jsem to jen jako flirt, zábavu. Ale po čase se ukázalo, že to s tebou bude asi jiný. A když ses mi vyznal, no..."
"Neodkopl jsi mě. Jen jsi neodpověděl. Je to proto, že jsi opravdu nic necítil? Takže jsi ani neměl potřebu mě odstrkovat?"
"Ne..." povzdechl si. "Cítil. Cítím. Jen... jsem tě nedokázal odříznout."
"Tak... to je ale dobře, ne?" řekl jsem opatrně a nejistě na něj pohlédl.
"Asi jo," přitakal.
"A... jste od sebe tedy už skoro tři roky, že? Nepřipadá ti, že už je čas nenechat se ovládat minulostí?"
Oliver se odmlčel a skoro až soucitně se na mě podíval: "Proces hojení ran je dlouhý. Jsou lidé, kteří se nezahojí nikdy." Až v tu chvíli jsem jeho pohled pochopil. Možná ti nikdy neoplatím, co cítíš, protože se možná nikdy nezahojím.
"Ani když jim někdo pomůže?" zeptal jsem se a přisunul se k němu blíž. Nechal jsem vlhký ručník sklouznout ze svého těla na gauč a obkročmo se mu usadil do klína. Taktéž jsem z něj ručník stáhl, objal ho kolem krku a políbil na rty. "Co když bude někdo, kdo jim ukáže, že jsou milováni? Že si lásku zaslouží? A že ji mohou cítit?"
Pousmál se na mě a pohladil mě po tváři: "Pak bude všechno určitě mnohem jednodušší."
A i když jsem věděl, že neříká pravdu, že mi jen dává to, co chci slyšet, prozatím jsem se s tím spokojil. "Děkuju, že jsi mi to všechno řekl. O sobě."
"Čekal jsi něco podobného?"
"Já nevím, co přesně jsem čekal," pokrčil jsem rameny. "Ale rozhodně ne holku. Asi... asi jsem čekal, že řekneš něco ve smyslu, že těsně přede mnou jsi měl přítele, kterého stále miluješ." Odmlčel jsem se a tázavě se na něj zadíval: "Miluješ ji ještě?"
"Nevím, jestli je to láska. Nevím, nakolik je to cit, a nakolik závislost na bolesti, kterou mi vzpomínky na ni přináší."
Položil jsem dlaně na jeho tváře, palci přejel po lícních kostech a sklonil se k němu, abych ho mohl políbit. A pak znovu. A znovu.
"Možná ti ta slova teď nemůžu říct," pronesl poté, "ale věř mi, že se ti vším ostatním snažím ukázat, jak rád s tebou jsem."
"Já vím," šeptl jsem.
"Navíc," začal a posadil si mě na sebe tak, abych mu nohy úplně obemkl kolem pasu. "Líbí se mi, na jak submisivní vlnu se dokážeš naladit, i když jsi normálně dost drzý, hlasitý a průbojný. O to více uspokojující je pak pocit, když si přede mě klekneš, mlčíš a posloucháš moje povely."
Cítil jsem, jak mnou jen díky jeho slovům projela intenzivní vlna vzrušení, ošil jsem se a zacukalo mi v rozkroku. To bylo něco, co nikdy neselhalo. I když jsem měl sebevětší pochybnosti, naše sexuální přitažlivost a to, jak perfektně nám to v posteli (nebo ve sprše, obýváku, autě, výtahu či kanceláři, když jsem za ním přišel po pracovní době) klapalo, mě vždycky donutilo alespoň na chvíli zapomenout. A teď, když jsem věděl, že se trápí vlastně stejně jako já, jsem měl o další důvod méně užírat se tím každou vteřinu svého života. Ačkoliv to asi nebylo zrovna empatické.
Důležitá informace byla, že sex vždycky zachránil všechno, co mezi námi skřípalo. Ne že by tedy mezi námi skřípalo cokoliv jiného mimo mou emoční závislost a přílišné přemýšlení, které mě rozkládalo zevnitř.
"To ti vážně stačí jen pouhé slovo, abys byl zase tak nadržený?" podivil se Oliver pobaveně s pohledem upřeným na mé napůl tvrdé mužství a za půlky si mě k sobě přitáhl blíž.
"To ti stačí jen pohled na mě, abys na tom byl stejně?" oplatil jsem mu a provokativně se na něj ušklíbl. Zlehka jsem ho cvrnkl do žaludu a zasmál se, když sebou cukl.
"Neskutečně drzej," odfrkl si a i se mnou zavěšeném na něm jako opička se zvedl.
"Dneska si mě furt někam nosíš," podotkl jsem.
"Posiluju. Ale jestli se ti to nelíbí, klidně můžeš jít po svých."
"To jsem neřekl."
"Výborně. Tak buď hodný a mlč. A pokud chceš být užitečný, zhasínej po cestě světla, ať se pak už nemusím zvedat."
"Rozkaz, šéfe!"
Donesl si mě až do ložnice, posledních pár kroků po úplné tmě, když jsem se natáhl po posledním vypínači na chodbě, načež mě položil do postele. Hmátl jsem na noční stolek a roztrhl obal kondomu během několika vteřin.
"Potřebuješ připravit?"
"Potřetí během hodiny a půl? Ne, nepotřebuju," uchechtl jsem se a začal mu nasazovat kondom. A jen co jsem ho doroloval, prudce si mě přetočil na břicho, za pas vytáhl na všechny čtyři a vzápětí se místností rozeznělo hlasité plesknutí. Zavrtěl jsem se a promnul si bolavou půlku, Oliver mi ale ruku pohotově zkroutil za zády.
"Nedovolil jsem ti na sebe sahat."
"Ale já - "
"Chceš odmlouvat?" zeptal se ostře, zatímco se žaludem zlehka otíral o vstup do mého těla.
"Ne." S fňuknutím jsem se znovu ošil a pohnul se proti němu.
"Ne, co?"
"Ne, nechci odmlouvat. O-omlouvám se," zanaříkal jsem, když do mě opět nepronikl a jen dráždivě kroužil kolem.
"Správně," zamručel a pustil mou ruku. Místo toho mě čapl za vlasy a zatáhl ve stejnou chvíli, kdy do mě konečně přirazil. "Moc správně."
***
Ačkoliv jsem si v den, kdy pro mě přišel na novou pobočku a já oknem utíkal zbaběle ven, nemyslel, že bychom se k sobě mohli opravdu vrátit, kupodivu už se stihl březen překlopit v duben a všechno bylo stále stejné. Vlastně bych asi mohl říct, že stále stejně dobré, ale... mé ale bylo stále stejné.
Nina říkala, že si sám komplikuju život. Že se snažím bojovat s duchem, ale přitom jediné, co musím udělat, je být trpělivý. A nejhorší na tom bylo, že já to viděl. Viděl jsem, že se náš vztah postupně mění. Viděl jsem, jak mě Oliver pouští blíž.
"No dobrý, takže co s tím mám dělat?" zeptal jsem se do telefonu.
"Prostě přijď za mnou do práce, vezmeš si moje náhradní klíče a skočíš si ke mně, já se odsud ještě minimálně tři hodiny nedostanu."
"Nebojíš se, že tě vykradu?" ušklíbl jsem se a za pomoci jedné ruky se oblékal.
"Jestli zmizí nějaká hračka, je to tvoje smůla, že už ji na tebe nebudu moct použít. A stejně nechápu, jak sis mohl vzít notebook, ale zapomenout nabíječku. To musí jít vždycky dva v jednom."
"No prostě jsem byl ráno moc rozespalý na to, abych byl schopen pořádně přemýšlet."
"Vstávali jsme v půl osmé," uchechtl se do telefonu.
"No právě!"
"Hele, nemám čas se s tebou teď vybavovat, přijď, já ti dám klíče a skočíš si pro to domů. Ať stihneš ty odpolední semináře."
Ukončil jsem hovor, natáhl na sebe džíny a tričko a rychle zkontroloval čas - bylo půl druhé, tudíž do odpoledního semináře zbývala ještě hodina a půl. Svižným krokem jsem se přiřítil na tramvaj na Míráku, aby mě s jedním přestupem dovezla až k bance. Oliver naštěstí u svého stolu neměl žádného klienta, takže jsem se k němu přiřítil a zhroutil se na židli naproti němu.
"Vypadáš, jako bys uběhl maraton. Ale přitom jsi jen rychlochůzí došel od tramvaje sem."
"Nech si ty komentáře," zašklebil jsem se na něj. "Za chvíli mi začíná hodina, nestíhám."
"Tak tady máš ty klíče," podal mi je, "a nezapomeň pak zamknout."
"Já vím, já vím. Dík. Ale nestihnu ti je vrátit, pojedu pak rovnou do školy."
"To je fuk, dáš mi je večer."
Nakonec jsem mu je však nedal. Ani večer, ani následující ráno. Pokaždé to jen odmávl s tím, že stačí později. Co kdybych si tam tu nabíječku zapomněl znovu, že?
Pokud to ale nebylo nezbytně nutné, nikdy jsem tam nechodil dříve než on. A už vůbec ne bez ohlášení. Poprvé jsem se pro to rozhodl až v druhé polovině dubna, kdy měl Oliver narozeniny. Jelikož byl celý den v práci, hned po deváté jsem vklouzl k němu do bytu se všemi surovinami, které jsem potřeboval, odhodlaný, že upeču ten nejlepší dort, jaký kdy svět spatřil. Našel jsem si na internetu recept na ty nejčokoládovější brownies, které se navíc zdály ultra snadné, a množství jsem zdvojnásobil, abych mohl dort udělat dvoupatrový. Zatímco se oba brownie korpusy pekly, začal jsem připravovat vanilkový krém. Vyšlehal jsem mascarpone s tvarohem, smetanou, vanilkovým cukrem a pastou, dal jsem krém odležet do lednice a po předepsané době vyndal oba korpusy z trouby. Poté jsem si vlezl na gauč, pustil si do pozadí televizi a jal se zpracovávat texty, které jsem měl následující den odevzdat na semináři.
Byl jsem na Oliverův byt po těch dvou měsících tak zvyklý jako na svůj, takže se mi tam pracovalo poměrně dobře. Dokonce i mé nejistoty a obavy utlumilo to, jak dopředu se náš vztah beze slov posouval. Nebo jsem své nejistoty minimálně odsunul někam daleko dozadu.
Po poledni jsem si uvařil těstoviny s pestem, abych tím neztrácel příliš času, a poté jsem sestavil dort. Korpusy jsem spojil tlustou vrstou krému, nanesl ho i navrch dortu a po jeho obvodu, aby byl celý pokrytý a barva sjednocená. Horní část jsem ještě ozdobil hoblinami čokolády a uprostřed nechal místo na svíčku. Byl jsem se svým výtvorem více než spokojený, a pokud se mi nepovedlo místo cukru použít sůl či udělat nějakou jinou blbost, mohl by i dobře chutnat.
Věděl jsem, že by Oliver měl dorazit mezi půl šestou a šestou, takže jsem se kolem půl páté znovu vrhl do kuchyně, abych připravil večeři. Jelikož jsem si nemohl být jistý, že nedorazí později, musel jsem připravit něco, co se dá snadno a rychle ohřát, aniž by to nežádoucím způsobem změnilo konzistenci. Rozhodl jsem se tedy pro butter chicken, jelikož jsme s Oliverem jen o pár dnů dříve řešili, jak moc bychom si dali indickou kuchyni. Na naan jsem si sice netroufl, tudíž jsem ho koupil, ale byl jsem si jistý, že s potřebným kořením maso a omáčku zvládnu. Navíc jsem tentýž recept už dvakrát připravoval s Ninou.
Po půl šesté už jsem přiklápěl hotovou rýži a připravoval si pánev a máslo na opečení naanu. A zrovna v tu chvíli cvakl zámek a já uslyšel Olivera na chodbě. Vzápětí se rozsvítilo v předsíni a Oliver zmateně nakoukl do kuchyně: "Ahoj...?"
"Čau oslavenče," zazubil jsem se na něj a udělal k němu dva rychlé kroky.
"Nečekal jsem tě tu," řekl rozpačitě, poté se ke mně ale naklonil a políbil mě.
"To byla tak trochu pointa," ušklíbl jsem se, objal ho kolem krku a polibek mu oplatil mnohem náruživěji. "Doufám, že máš hlad."
"Docela jo. Ale teda..." Sjel mě pohledem, když se ode mě oddálil. "Chuť mám o něco větší."
Už už si mě za zadek přitahoval opět blíž a svými rty zaútočil na můj krk, když jsem se mu vykroutil a prudce zavrtěl hlavou: "Nenene, žádný takový! Běž si hezky sednout ke stolu, já ti nandám večeři. A pak si můžeš dát dezert."
"Já bych tím dezertem ale klidně začal."
"Snažíš se mi dokázat, že ačkoliv už jen rok a seš třicátník, tak s impotencí stále nemáš nejmenší problém?"
"Snažíš se mi dokázat, že i když tě stokrát seřežu, tak budeš stále stejně drzá opice?"
"Ta opice ti udělala narozeninovou večeři, tak bych si na tvým místo moc nevyskakoval."
"Ta opice má ale moc ráda, když ji srovnám," podotkl, a když kolem mě procházel ke stolu, poplácal mě po pozadí a zlehka mě do něj štípl.
Pobaveně jsem protočil oči, opekl na másle dva naany a odložil je na malý talířek. Na velké talíře jsem poté naservíroval rýži a bohatou porci masa s omáčkou. Ozdobil jsem ji trochou smetany navrch a poté už vše odnesl ke stolu.
"Vzal jsem víno, šáňo nebo džus, co si dáš?"
"Třeba to víno. Bublinky radši ne, zítra musím zase do práce a ty do školy."
"A fakt se mi tam nechce," povzdechl jsem si. "Nemůžeme zítra zůstat doma? Budeme dlouho spát, pustíme si nějaký film, můžeme jet i na nějaký menší výlet..."
"Rád bych, Eriku, ale nejde to. Ne takhle na poslední chvíli. O víkendu si to vynahradíme, ano?"
"Pojedeme na výlet?" zeptal jsem se, zatímco jsem se vracel do lednice pro víno.
"Můžeme. Vezmu si volno v pátek, to by šlo, a pojedeme někam na tři dny. Ty máš beztak narozeniny za necelý měsíc, takže se to můžeme dát jako takový společný dárek." Vzal si ode mě víno, aby ho otevřel, a rovnou nám ho rozlil do sklenic.
"To zní dobře," uculil jsem se a posadil se k němu. Přiťukli jsme si a já se k němu se slovy "všechno nejlepší" naklonil a políbil ho.
Když jsme dojedli (a Oliver mi u toho stihl dvakrát pochválit můj kuchařský um, že prý netušil, že jsem i ve vaření tak šikovný), naklonil se ke mně, položil mi dlaň na stehno a přisál se mi rty pod čelist. A ačkoliv bych pod jeho dotekem normálně už tál, tentokrát jsem se od něj oddálil a zazubil se na něj: "Teď je čas na dezert."
"No právě, začínám si ho rozbalovat," přitakal a lehce mi vyhrnul tričko.
"Vydrž ještě," zasmál jsem se nevěřícně, "víš co? Běž si sednout na gauč a já ti to tam přinesu."
"A necháš mě se alespoň převléct?" ušklíbl se.
"Není to trochu zbytečný, když to za chvilku stejně poletí dolů?"
"No já nevím, už jsi mě dvakrát odmítl, tak kdo se v tom má vyznat," odfrkl si rádoby uraženě.
"Protože děláš, jak kdybys neměl měsíc sex. A nepočkáš ani těch blbejch pár minut, než se najíme a dám ti dort!"
"Ty pro mě máš dort?" podivil se a já frustrovaně rozhodil rukama.
"Jo! A mělo to být překvapení. Tak si běž sednout na zadek a já ti ho tam donesu. Se od tebe nenechám takhle rozptylovat!" Bojovně jsem si založil ruce na prsou a zapitvořil se na něj.
"Prosím tě," mávl rukou a zašel za roh, aby se mohl posadit na gauč, jak jsem po něm chtěl. "Kdybych opravdu chtěl, rozptýlil bych tě do deseti vteřin."
"Tak to v žádným případě," zavrtěl jsem hlavou, i když už to nemohl vidět.
"Chceš se vsadit?" ozvalo se po krátké odmlce.
"Nemusím, prostě bys to nedal, kdybych nechtěl. Zas tak slabou vůli nemám," odvětil jsem a položil talíře do dřezu.
Ani jsem si nevšiml, kdy se Oliver zvedl a došel ke mně, ale mělo mi být jasné, že se to stane. Natiskl se mi na záda, prsty mi zepředu obemkl kolem krku a stiskl. Druhou ruku mi zahákl za paže, aby mi je sevřel za tělem, a lehce mě zaklonil dozadu. Už jen z té pozice mě zamrazilo a dech se mi zrychlil, ale snažil jsem se nedat na sobě nic znát. Mé pokusy o osvobození zhatil velmi rychle, když krk sevřel tak pevně, až mi částečně odřízl přísun vzduchu. Pustil mé ruce, ale jen proto, aby si mohl povolit pásek a vytáhnout ho z kalhot. Poté uvolnil sevření kolem mého krku, a zatímco jsem lapal po dechu a snažil se vzpamatovat, spoutal mi jím ruce za zády. Tím pádem měl obě ruce volné na cokoliv chtěl.
"Tak," zašeptal mi to ucha a dlaní zamířil bezprostředně do mého rozkroku. Sevřel ho a začal intenzivně mnout, aniž by mi dal jen vteřinu na rozdýchání. Druhou rukou mě chytil za vlasy na temeni hlavy, zatáhl a rty zabloudil pod mé ucho, na jedno z nejcitlivějších míst mého těla.
Po chvilce neúprosného dráždění rukou, rty a zároveň tvrdého zpacifikování do úplné bezmoci, kdy už jsem se pod jeho sevřením kroutil frustrací a vzrušením, pustil mé vlasy i rozkrok. Jen mě zlehka držel pod krkem a skláněl se dolů spolu se mnou, když jsem pomalu klesal na kolena.
Když jsem s rukama stále spoutanýma za zády klečel u jeho nohou, naprosto vyřízený a vzrušený, pohladil mě po vlasech. "Tolik k tomu, že tě nedokážu rozptýlit, když nechceš." Opět mi prsty vklouzl do vlasů a tahem mi zaklonil hlavu, abych se mu musel podívat do očí: "Chceš k tomu něco dodat?"
"Ne," vydechl jsem a cítil, jak mé tváře hoří. Srdce mi bušilo až někde v krku.
Oliver mě chytil pod paží a vytáhl zpět na nohy. Začal mi povolovat spoutané ruce, ale než pásek sundal, na chvilku ho utáhl až na doraz, že mě ruce začaly téměř okamžitě brnět, a zašeptal mi do ucha: "Až ochutnáme ten určitě výborný dort, tak tě svléknu do naha, ucpu ti pusu, zakryju oči, pořádně pevně tě svážu a budu tě šukat celý večer jako hračku."
Projela mnou prudká vlna vzrušení a se zakňouráním jsem se o něj pokusil otřít, on mi ale místo toho uvolnil ruce, nevinně mě políbil na tvář a naprosto veselým a nezastřeným hlasem zvolal: "Tak, šup sem s tím dortem, už se na něj moc těším."
Neskutečný, fakt neskutečný.