Draco Malfoy

Polibek chlapce s Platinovými vlasy

Jediné co mi po něm zbylo, jsou knihy a prsten. Každý z nás, tady ve Zmijozelu, má prsten, který patří nebo patřil někomu z rodiny. Tyto prsteny nám připomínají, kdo jsme a díky nim si připadáme více spojeni s naší rodinou, která s námi momentálně není. Když na nás někdo doma myslí, cítíme to a to nás spojuje. Stále sedím v křesle a vedle mě sedí Draco. Oba čteme. Zůstali jsme tady už jen my. Zvedla jsem hlavu od knížky a zakoukala se na něj. Vypadal tak nádherně. Jeho sametová kůže a platinové vlasy zářily ve světle krbu. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Naše pohledy se spojily. Zvedl se a položil svou knihu na pohovku. Přišel ke mně a podával ke mně své ruce. Odložila jsem také svou knihu a chytla se jeho rukou. Zvedl mě na nohy a tiše mi zašeptal, „půjdeme na naše oblíbené místo?" Mlčky jsem přikývla, ale nevěděla jsem co si o tom myslet. Potichu jsme šli chodbou hradu. Byl temný a tichý. Šli jsme po tmě. Jediné co jsem viděla byl jeho stín, jediné co jsem cítila byla jeho vůně a teplo, které vyzařoval a jediné co jsem slyšela byly naše kroky. Na schodech nahoru mě v polovině zastavil a opřel o zeď. Přiblížil se ke mně a já cítila jeho chladný pohled. „Musím ti něco říct. Moc dobře víš, kdo jsem, moc dobře víš, kdo je můj otec. Nejsem ten správný člověk, se kterým by ses měla zrovna ty bavit." odmlčel se. Šlo na něj vidět, že mu toto není příjemné. „Draco," vypravila jsem ze sebe, ale dřív než jsem stačila říct, co jsem chtěla, přiložil mi prst ke rtům. „Ticho, nechci nic slyšet. Nedokážu si tě držet od těla, ale mám strach, že mě budeš nenávidět. Jsi jiná než všichni ostatní." Nechtěla jsem slyšet nic víc. Teď jsem umlčela já jeho. Táhla jsem ho výše a výše do Astronomické věže. Když už jsme byli nahoře tak jsem to nezvládla a z mých očí se začaly rynout slzy. Nechtěla jsem ho poslouchat, ale chtěla jsem ho mít nablízku. Přišel ke mně, objal mě zezadu a opřel svou hlavu o tu mou. Nedokázala jsem uklidnit samu sebe. Chtěla jsem, aby mi dopověděl to, co chtěl, ale zároveň jsem to vědět nechtěla. Mlčky jsme stáli na astronomické věži a poslouchali noční šum. Vítr jemně foukal a rozcuchal nám oběma vlasy. Teplo Dracova těla mě zahřívalo a já se cítila v bezpečí. „Draco, samozřejmě že vím kdo je tvůj otec," prolomila jsem ticho. „A jenom abys věděl, můj otec byl úplně to samé." Dořekla jsem větu, které jsem se sama bála. Sama jsem měla problém přiznat si, že můj otec sloužil Pánu zla, dokud ho někdo nezabil. Draco mě otočil obličejem k sobě a opřel mě o zábradlí. Přiblížil se ke mně a jeho rty se dotkly mých. Polibek, na který jsem čekala, nebo si ho spíše jenom přála. Objal mě svýma rukama a ještě více natlačil na zábradlí na astronomické věži. Jeho rty byly hebké a teplé a jeho dech byl svěží jako jarní vánek. Chytla jsem jeho tvář do svých rukou a zajela mu do jeho platinových vlasů. Náš polibek v nás obou vyvolával pocit bezpečí a beznaděje zároveň. Jako bychom si takto mohli vyléčit naše bolesti ze života, který nám někdo předepsal. Když se ode mne odtrhnul, díval se na mě smutným pohledem a ani já se na něj nedívala s radostí v očích. Cítila jsem určitou bolest z toho, o čem jsme se bavili a o čem jsme se bavit chtěli. „Mohlo by toto zůstat naším malým tajemstvím?" Optal se a šlo vidět, že se sebou dost bojuje. „Dobře." Odpověděla jsem, neboť jsem také nechtěla, aby každý věděl, co k němu cítím, natož, aby to věděl on. Draco vypadal zamyšleně a já se otočila zase zády k němu, abych se mohla dívat ven.