Sakura se zhluboka nadechla, vděčná za ochutnávku čerstvého vzduchu na jazyku. Bylo dobré být mimo tunely.
Po rychlé snídani a kontrole zásob na poslední chvíli Hebi opustil úkryt Uchihů. Většina z nich si pořídila nové oblečení, všichni na sobě teď měli černé pláště, o kterých si Sakura myslela, že byly takové jejich neoficiální uniformy. Bylo jí jasné, že tady začínal lov na Itachiho.
„Takže... kam máme namířeno?“ zeptala se Sakura.
„K Akatsuki,“ řekl Sasuke.
Vyvalila oči. „Bože, mohl bys být ještě tajemnější?“
Ignoroval ji a ona se zamračila. V jednu chvíli jí hladí po krku, dívá se na ní, když spí (když se probudila a všimla si jeho černých očí přímo na ní, byla si docela jistá, že to dělal), a teď ji úplně ignoroval?
Rozhodla se, že na to v tu chvíli nebude myslet a užije si je, že je znovu na povrchu.
S pobavením poznamenala, že nad Jugem se vznášelo několik ptáků. Blonďák natáhl jednu velkou ruku směrem k nim a jemně se usmíval, zatímco si jeden sedl na jeho zápěstí.
Sakura zamrkala. Ještě nikdy nikoho neviděla dělat tohle s divokým ptákem. Byla to nějaká Jugova schopnost?
Zdálo se, že Jugo si všiml jejího pohledu. „Chceš si nějakého vzít?“
,,Můžu?" zeptala se nesměle. "Chci říct, jestli ho nevyděsím nebo tak něco..."
„Je to v pořádku,“ řekl a natáhl ruku, na které pták seděl, směrem k jejímu zápěstí a mírně ji naklonil, aby přiměl ptáka, aby se přesunul k jejímu zápěstí.
Sračilo menší zamávání křídel a Sakura cítila, jak se jí do kůže zapíchly drobné drápy. Pták ji pozoroval ze svého místa malýma tmavýma očima.
„Páni...“ vydechla. "Jak to děláš?"
Jugo pokrčil rameny.
„Raději doufej, že ti to neposere ruku, princezno,“ zavtipkoval Suigetsu.
Sakura se zdráhavě zasmála.
„Jdeme,“ vyštěkl Sasuke a cítil se jaksi zmatený její neformální interakcí s Jugem a Suigetsuem.
Sakura zakoulela očima, ale poslušně vyrazila za ním, než záměrně pohnula zápěstím, takže pták odletěl zpátky k Jugovi.
-xxx-
Až když byli uprostřed malé vesnice, Sakura se dozvěděla, že Sasuke se chystal prohledat malou vesničku, jenž měla nedávno potíže se skupinou, která se podle popisu velmi podobala Akatsuki, a setkali se s pánem vesnice. Sakura pořad nevěděla, jak se Sasuke dostal dovnitř, ale usoudila, že jméno Uchiha bylo známé i mimo ninji.
Sakuřin dojem z vůdce vesnice byl prostě „nepříjemný“. Věděla, že spousta pánů byla férových, slušných lidí, kteří se snažili brát v úvahu prosby a potřeby svých poddaných, ale někteří byli nepříjemní idioti, kteří byli moc zvyklí na to, že za peníze si koupili vše, co chtěli.
Bohužel se zdálo, že tenhle patřil do té druhé skupiny. Sakura by přísahala, že cítila, jak se po její kůži plazily jeho oči, zatímco jimi putoval po jejím těle nahoru a dolů. Naštěstí se mu zdálo, že byla Karin přitažlivější, a po zbytek konverzace byl docela spokojený, když okuloval ji, zatímco Sasuke je maskoval jako žoldnéřskou skupinu, která slyšela, že mají problém a dokážou si s ním poradit (za poplatek, samozřejmě).
Takže když se konečně odebrali do malé chatrče, kterou jim nabídl, Sakuře se ulevilo. Jasně, vlastně nic nevyřešili (ráno asi dojde k dalšímu handrkování ohledně problému a o tom, jak ho budou řešit, a o tucet dalších věcí, o kterých teď vlastně vůbec nechtěla uvažovat), ale do rána si mohli, alespoň odpočinout.
A hlavně se snažila nemyslet na to, že to mohlo Sasukeho vést přímo k Itachimu.
„Myslím, že ses mu líbila, princezno,“ komentoval to Suigetsu. „Díval se na tebe, tak divoce.“
„Karin se mu líbila víc,“ řekla nepřítomně.
Zrzka se ušklíbla, jako by pozornost vůdce vesničky pro ni byla jakýmsi osobním vítězstvím. „Prostě ví, co je krása!“ prohlásila a koutkem oka pohlédla na Sasukeho.
Čím více Sakura komunikovala s Karin, tím více jí připomínala Sasukeho fanynky Konoze. Přestože byla velmi chytrá a její schopnost detekovat chakru byla jednou z nejpůsobivějších, jaké Sakura, kdy viděla... v Sasukeho přítomnosti se chovala dětinsky.
„No, podle vkusu nejde nic posuzovat,“ zamumlal Suigetsu.
,,Mlč!" zaječela Karin a vrazila mu pěstí. „Nikdo se tě neptal!“
Sakura sebou cukla, když se Suigetsuova hlava na krátký okamžik roztekla a pak se zas sformovala. Musela ještě překonat fakt, že to vypadalo vážně strašidelně, když se jeho části těla rozpouštěly. Navíc celý proces vypadal tak bolestivě...
„Vždycky se musejí tak hádat...“ přemýšlel Jugo nahlas.
„Nech to na nich,“ povzdechla si Sakura. Teď mluvila z dlouholeté zkušenosti, která jí naučila, že nejlepším řešením je nechat to být. Dokud nezačali bourat chatrč, opravdu neměla sílu ani chuť se do toho montovat.
Sasuke měl asi stejný názor - už si zabral roh chatky pro sebe a ignoroval Suigetsua i Karin.
Začala poslouchat hádku dost dlouho na to, aby zaslechla Suigetsuův kousavý komentář o tom, že by se Karin byla ochotná dostat pánovi vesnice do kalhot, kdyby jí to Sasuke nakázal.
„Pokud ho Karin přitahuje, je to prostě jen další možnost, jak z něj vymámit informace.“
Sakura tím byla zaskočená. Občas vypadal Sasuke, že ho sexuální touhy vůbec nezajímaly, takže bylo překvapivé, že by to mohl poznat u jiné osoby.
Suigetsu se zasmál. „Proč mám pocit, že bys zpíval úplně jinou písničku, kdyby chtěl ten chlap princeznu?“
Sasuke dělal, že ho neslyšel.
Ale ta slova v sobě měla otravný nádech pravdy. Pokud by mužova pozornost tíhla více k Sakuře, Sasuke věděl, že by to nepovažoval za možný pákový efekt, byť naopak. Částečně proto, že věděl, co by mu Sakura řekla, kdyby jí přikázal, aby s pánem flirtovala, a nebylo by to lichotivé... ale mentální obraz jiného muže, který slintal nad Sakurou, v něm vzbuzoval nepříjemnou posedlost.
„Máš jizvu,“ řekl Jugo tiše a vytrhl Sasukeho z myšlenek.
Uchiha se otočil. Sakura zamrzla při protahování s rukama vysoko nad hlavou, které jí zvedlo košili až nad pupík a odhalilo hladkou kůži jejího břicha... a sbírku jizev zdobících její tělo. Většina z nich byla tenká a krátká, normální památky z roků povinností... ale byla tu jedna - velká, svislá čára - matně růžová rána způsobená v posledních několika měsících a vypadalo to jako hodně hluboké zranění.
Bylo zvláštní pomyslet na to, že Sakura měla zranění z bitvy... a přesto to ta jizva očividně byla. Rána z bitvy.
Sasukemu chvíli trvalo, než mu došlo, že Jugo stál vlastně za Sakurou a díval se na další jizvu. Popošel natolik, aby zahlédl další kousek růžové kůže... téměř na stejném místě jako jizva na jejích zádech.
Jako by jí někdo probodl.
„Pobodali tě?“ zeptal se Suigetsu, když si všiml stejných jizev.
„Nebyla jsi dost rychlá na to, abys uhnula?“ ušklíbla se Karin.
„Ve skutečnosti šel po někom jiným a já jsem tam překážela,“ řekla Sakura záměrně neurčitě, když si znovu stáhla tričko.
„A nabodli tě na meč,“ komentoval to Jugo.
„Ale hej, myslel jsem si, že jsi léčitel,“ komentoval to Suigetsu. „Chci říct, jsem si jistý, že ses mohla uzdravit a myslel jsem si, že většina léčivých jutsu nezanechává jizvy.“
Sakura přikývla. „Když není čepel otrávena. Což tahle byla.“
Karin mlčela - prozatím nejspíš nedokázala vymyslet žádnou úštěpačnou poznámku. Sasuke taky nic neříkal, ale když Sakura riskovala letmý pohled jeho směrem - jen aby viděla, jak na zprávu reagoval, zůstala na něj hledět - v očích mu něco doutnalo. Nepoznala to, ale bylo jí to nepříjemné a ať už to bylo cokoli, sklopila zrak.
-xxx-
Sasuke otevřel oči a přemýšlel, co ho probudilo. Potom uslyšel tlumené chichotání a pomalu se ve futonu otočil, aby u okna našel Sakuru a Juga, jejichž profily lemovalo stříbřité měsíční světlo a na okenním parapetu mezi nimi seděla sova.
„-a ty jim opravdu rozumíš?“ zašeptala Sakura. „Opravdu? Jako by s tebou mluvili?“
„Ne tak docela,“ opravil ji Jugo. „Není to jako mluvit - aspoň ne jako to, co bys považovala za rozhovor. Jejich mozek chápe pouze velmi základní a normální pojmy - nerozumí větám, ale významu... dává to smysl?“
„Svým způsobem s nimi mluvíš, ale je to spíš jako nějaká telepatie, než něco jiného... jako když jim posíláš obrázky nebo hesla nebo tak něco.“
"Něco takového."
„To je skvělé.“
Po tom prohlášení se rozesmála, tak tiše, že to připomínalo spíš takové rychlé, zadýchané vzdechy než skutečný smích.
„Takže... proč jsi vzhůru?“ zeptala se Sakura, napůl se otočila k Jugovi, takže Sasuke v jejích očích viděl upřímnou starost.
„Nespí se mi dobře,“ přiznal Jugo. „Mám... noční můry. A... ta nutkání... nejsem v klidu.“
Sakura přikývla, evidentně ji nezajímalo, že ten obrovský muž vedle ní právě přiznal, že v důsledku vražedných impulzů nespal.
„Je tu něco, na co jsem se tě chtěla zeptat...“ začala pomalu, když Jugo přejel prstem po hrudníčku malého ptáčka. „Neptala jsem se tě dřív, protože se mi to zdálo dost osobní, ptát se mimo nemocnici a všechno...“
Jugo na ni nechápavě pohlédl.
„No... dovolíš mi, abych tě léčila? Myslím tím, že když mám obojek, asi ti moc nepomůžu, ale možná budu moct zjistit něco, co by ti mohlo pomoct s tvým... nutkáním... “
„...opravdu si myslíš, že bys mohla?“ Jugův hlas byl tichý, mluvil tónem někoho, kdo už ztratil všechny naděje.
„Zkusím to,“ řekla Sakura, ale nechtěla dávat sliby, které možná nedokáže splnit. „Udělám maximum.“
Jugo přikývl, pořád vypadal váhavě a nevěřícně. Sakura natáhla ruku a jemně se dotkla jeho ramene a pod jejími dlaněmi se začalo shromažďovat bledé světlo mentolové chakry.
„Je to s tím obojkem bezpečný?“ zeptal se blonďák a vypadal znepokojeně.
„Budu tě jen zkoumat - nebudu muset používat moc chakry.“
"Ale-"
„Pst- nech mě se soustředit.“
Jugo ztichl a Sakuřiny oči nabyly podivně proskleného výrazu, jako by se dívala přes jeho kůži na krev, svaly a kosti.
Trvalo to dlouho a právě když Sasuke začínal znovu cítit, jak mu klesala víčka, Sakura odtáhla ruce.
„Je to něco, co je hodně jako adrenalin,“ zamumlala, napůl Jugovi a napůl sobě. "Ale je tam něco víc... něco skoro jako nějaký super nabitý růstový hormon, ale je to víc než to..."
Zavrtěla hlavou. „Zkusím to znovu jindy - teď jsem to možná trochu přepískla, ale to odezní...“
Jugo přikývl. "Ta nutkání už pomalu blednou. V jednu chvíli příjdou a pak zase zmizí... ale nikdy nejsou dlouho pryč. A nakonec..."
„Prostě to čím dál víc sílí, dokud se nepoddáš,“ skončila to Sakura poněkud smutně.
Nastala pauza a zdálo se, že Jugo zaváhal, než znovu promluvil. "Říkala jsi, že ti připomínám kamaráda..."
"Co? Ach jasně..."
„Můžu se zeptat koho? Je tu ještě někdo... jako já?“
Sakuřino srdce se sevřelo. „Ne, ne tak úplně jako ty. Je to složitější...“ Zaváhala, chtěla se Jugovi svěřit, ale jako ninja musela zároveň držet informace o Konoze pod pokličkou, když byla mimo brány vesnice.
„Má v sobě něco... jako tvoje nutkání... ale ve skutečnosti je to samostatná entita. A zatímco tato... entita... mu může dát sílu, aby s každým protivníkem pořádně zametl, jako s otravným hmyzem... čím více síly bere, tím víc se ztrácí. “
Sasuke věděl, že mluvila o Narutovi.
„Proto jsi odešla?“ zeptal se Ju
go, v jeho tónu nebyly žádné výčitky, ale jen pouhá zvědavost.
„Neopustila jsem ho!“ zasyčela Sakura. „Byla bych hned po jeho boku, kdyby mě Sasuke pustil!“
Nastala další pauza, mnohem delší. Sakura se mračila a Sasuke se při pohledu na ni snažil ignorovat záchvěv viny.
„Opravdu tě drži proti tvé vůli?“ zeptal se Jugo a v jeho hlase byl slyšet hněv. „Chci říct, včera ses se Sasukem hádala, ale myslel jsem si, že je to, protože ti říká, že tě nikam nevezme...“
„Ne, unesl mě. Pokud teda uteču, udělej mi laskavost a nesnaž se mě zastavit.“
„Sasuke tě skutečně drží proti tvé vůli...“ Tentokrát byl v Jugově hlase víc než jen náznak hněvu.
Sakura se usmála. Jugův zjevný hněv byl docela dojemný, ale nechtěla, aby si kvůli ní znepřátelil Sasukeho. Měla pocit, že tým Hebi byl první lidský kontakt, který po té dlouhé době, co byl zavřený v cele zažil a nechtěla to ohrozit.
„Ano, ale nehádej se s ním kvůli tomu. Zdá se, že má své důvody, i když musím přiznat, že bych ráda slyšela, jaké.“
Jugo vypadal mírně zmateně, ale stejně se mračil.
A Sakura se cítila dojatě. Zarazilo ji, že Jugo byl první člověk, kterýmu skutečně vadilo její zajetí - Karininy protesty neměly nic společného se Sakuřiným blahobytem, zatímco Suigetsu věděl, že byla držena proti své vůli, ale nesnažil se s tím nic udělat. Taková byla situace.
Jugo byl první osobou, která na její zajetí reagovala stejně naštvaně tak jako ona, a v ten moment se Sakura na popud naklonila, objala ho a opřela si hlavu o jeho hrudník.
„Ale díky za péči,“ zašeptala.
Sasuke měl pocit, že narušoval soukromý okamžik, ale něco mu bránilo v tom, aby odvracel zrak.
Jejich objetí vypadalo divně, hlavně kvůli jejich rozdílným velikostem. Sakura by potřebovala ještě o pár centimetrů vyrůst, aby dosáhla, alespoň na Jugovu klíční kost, a když velký blondýn neohrabaně objal Sakuru - pomalu, jako by se bál, že by jí mohl nějak ublížit - téměř celou ji skryl ve svém medvědím objetí.
Sakura na okamžik ztuhla a cítila v Jugových pohybech mírné zaváhání, jako by si nebyl úplně jistý, jak jí objetí oplatit. Pak se odtáhla a rukou zadusila zívnutí.
„No, ráda jsem si popovídala s tebou a tvým přítelem,“ ukázala na sovu na parapetu, „myslím, že bych měla jít zas spát.“
„Proč jsi vzhůru?“ V Jugově hlase nebylo nic víc než zvědavost a Sakura se usmála.
„Vlastně nevím,“ pokrčila rameny. „Prostě jsem. Někdy to tak mám.“
Sasuke zavřel oči, když se Sakura otočila a pak zaslechl, jak zašustilo její povlečení, když vklouzla pod teplou deku.
„Dobrou noc, Jugo...“ ozvalo se jen takové ospalé zamumlání.
„Dobrou noc, Sakuro.“
Když Sasuke zariskoval a znovu otevřel oči, Sakura byla už mimo a Jugo hleděl ven na noční oblohu s neutrálním výrazem ve tváři.
-xxx-
Sasuke se znovu probudil, když úsvit začal barvit oblohu. S určitým překvapením si všiml, že Sakura už byla vzhůru, ležérně seděla na okenním parapetu, jedna její noha visela v místnosti a pomalu se houpala, jako by ji máchala v nějakém imaginárním jezírku.
Co bylo v té chvíli nejzajímavější, byl její obličej. Maloval se na něm zvláštní výraz klidu a zamyšlení, jako tvář nějaké bohyně kontemplující lidskou rasu.
„Neutíkám, Sasuke, tak se neobtěžuj vstávat,“ řekla tiše, aniž by se otočila.
Sasuke neodpověděl. Tiše vstal a zamířil k oknu a snažil se přijít na to, co Sakura považovala za tak fascinující. Ale ona se jen dívala na východ slunce se smutným úsměvem na rtech.
A Sasuke si poprvé uvědomil, jak moc se změnila. Věděl - logicky - že se změnila, ale až teď to pochopil, protože to po celou dobu jen potlačoval a ignoroval jakákoliv fakta... ta fakta, že žena, která hleděla na východ slunce nebyla ta samá dívka, kterou před těmi lety nechal na lavičce.
Byla to dívka, která žila v boji, místo toho aby stála stranou. Byla to žena, která místo toho, aby překážky zdolávala, dobývala. Byla to žena, která po pádu podala ruku a věnovala klidně i celé srdce, místo aby se spolu s ostatními smála. Byla to žena, která se bránila urážkám, které jí vždycky uštědřil, než aby jen poslouchala.
Byla to žena, která jeho lhostejnost oplácela svou vlastní lhostejností, místo lásky.
„Proč tohle všechno, Sasuke?“ zeptala se tiše, její hlas mu připomínal smutný šepot. „A proč mě bereš s sebou? Můžu jen stěží zahojit ránu a kvůli téhle zatracené věci, nemůžu používat ani svou chakru... a rozhodně mě nemáš ani na sex. Tak proč? Nikdy dřív jsi se mnou nechtěl mít nic společného... tak proč ta náhlá změna obratu? "
V jejím hlase bylo obvinění, které sotva zakrývalo hořkost pod ním.
Sasuke stiskl čelist a udeřila ho náhlá nutnost zapřít její tence zahalený osten. Když byli geninové, nechtěl „s ní mít nic společného“. Ano, zpočátku byla otravná - všichni ho štvali... ale nakonec se o ně začal zajímat.
Jsou to jeho kamarádi.
Byli to jeho kamarádi! Už nebyli - minulý čas, byla to minulost...
„Musel jsem tě vzít s sebou,“ zamumlal.
Sakuřiny oči byly sklopené a Sasuke ji jen na okamžik, jen na zlomek vteřiny, chtěl pohladit po vlasech, dotknout se její tváře - udělat něco, aby ji zvedl náladu. Ale nevěděl, jak začít - on lidem ubližoval, nikoli pomáhal -, takže nic neudělal.
A poprvé mu tahle neschopnost nabídnout oporu jiné lidské bytosti připadala nedostatečná. Jako by selhal v nějakém zásadním testu.
„Ale proč?“ zeptala se znovu. Její hlas byl tichý a zraněný - Sasuke by dal přednost vzteku.
A pravda vyletěla z jeho úst dřív, než se mohl zastavit. „Jsi slabá se zapnutým obojkem. Já ho nesundám a nemůžu tě nechat bloudit bez ochrany.“
Sakura na něj zírala - nemohla si pomoct. To byl ten poslední důvod, který by ji napadl.
A také to znělo, jakoby o ni měl starost.
Možná jo... zazněla nedobrovolná myšlenka. Musíš uznat, že se chová... ochranně... v poslední době.
Kvetlo v ní malé semínko naděje. Možná, že Sasukeho pouta s Konohou nebyla tak ztracená, jak si myslela. Když už nic jiného, aspoň ukázal, že se za ni cítil zodpovědný (i když ho měla chuť uškrtit, kvůli jeho domněnce, že se o sebe ona sama nedokáže postarat.)
I když Sakura nebyla úplně připravená mu ten jeho únos odpustit, cítila, jak se v ní ledový hněv pomalu rozpouštěl, nahrazen náznakem naděje, že možná její a Narutovo úsilí nebylo tak marné.
Sasuke se najednou odvrátil, ale Sakuru to moc nepřekvapilo - měla za to, že tyhle věty naplnily Sasukeho kvótu emocionálních odhalení na celý týden. Možná měsíc.
Suigetsuovo teatrální sténání, když vstal, by stejně zabilo jejich okamžik. Jugo zamrkal (očividně někdy v noci usnul v rohu) a Karin naštvaně zamumlala něco o východu slunce.
„Kdy je snídaně?“ bylo to první, co Suigetsu řekl.
„Později,“ odsekl Sasuke. „Karin a já znovu promluvíme s vůdcem.“
Sakura podrážděně zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že chtěl jít - měl možnou Itachiho stopu, a to bylo jako krvavé maso před hladovým psem.
-xxx-
A teď prší, pomyslela si jedovatě Sakura a přetáhla si přes hlavu kapuci pláště, který měla na sobě.
Několik hodin poté, co opustili vesnici, se obloha zatáhla. Pán odkázal Sasukeho a Karin na oblast, kde bylo Akatsuki naposledy spatřeno. Sakura netušila proč - připadalo jí to dost pusté.
Ale to byl čistě její názor. Možná tu někde v okolí měli nějakou tajnou základnu - v podzemí, to se v poslední době zdálo být trendy.
Sakura vzhlédla k temným mračnům nad hlavou a nějaká její malá část neodolala a musela se zeptat, jestli v Konoze taky tak pršelo.
-xxx-
„To je mizerné počasí,“ zabručel Kakashi a podíval se vzhůru na šedé mraky, které právě vháněly déšť na jejich tým.
Tým, který tvořili Naruto, Sai, Yamato, Shino, Kiba a Hinata, všichni oblečeni v těžkých, nepromokavých pláštích, připraveni vyrazit. Jeden z Jiraiyových zdrojů zmínil, že Sasuke a Sakura byli spatřeni ve vesnici na hranicích Ohnivé Země, a tak Tsunade vyslala tým, aby osvobodil její žačku.
Narutovy oči svítily divoce a jasně, když hleděl do deště, jako by proti němu měl nějaký problém. „Koho zajímá trochu deště? Jdeme!“
Kakashi si nemohl nevšimnout toho, že ačkoli Naruto nebyl vůdcem skupiny, všichni se automaticky pohnuli a reagovali na odhodlání a autoritu v jeho hlase. Neobtěžoval se poukazovat na to, že byl pověřen vedením týmu, místo toho se rozhodl bez stížnosti také pohnout vpřed.
Měl dost času na přemýšlení.
S kapkou znepokojení přemýšlel že pokud bude tato mise úspěšná, podaří se jim osvobodit Sakuru... ze Sasukeho spárů. Kakashi se snažil dělat vše, co bylo v jeho silách, aby necítil vinu, jenž popichovala jeho svědomí, když pomyslel na chlapce, kterého učil - na chlapce, kterému svěřil Chidori - a který zradil Konohu, dobrovolně odešel k Orochimarovi, učit se ty temné, nechutné techniky.
Ale teď na to nemohl přestat myslet. Protože Sasuke - podle všeho - Sakuru unesl. Podle toho, co mu Naruto a Sakura řekli, byl naprosto ochotný Naruta porazit, když se naposledy setkali... takže jestli byla Sakura stále naživu, Sasuke musel mít nějaký důvod, proč ji držel naživu.
A Kakashi nechtěl příliš přemýšlet o tom, jaké to mohly být důvody. Chtěl věřit, že Sasuke Sakuru nezneužíval... ale rozum mu šeptal něco jiného. Kdo věděl, jak se Uchiha změnil během dvou let strávených v Orochimarově vazbě? Kdo věděl, jaký je teď?
Ale i když se trápil nad stavem růžovovlasé zdravotnice, nějaká Kakashiho část si nemohla pomoct a truchlila nad dvanáctiletým klukem, kterého znal. Protože jestli Sakuru vážně znásilnil... pak Kakashi věděl, že to znamenalo, že chlapec, kterým Sasuke byl - chladný a pohrdavý, ale pod tím vším, empatický a starostlivý mladík, který se staral o lidi, na kterých mu záleželo - byl dávno mrtvý.