Holden
,,Alfo!" Do mé pracovny bez vyzvání vstoupil Hlavní hlídkař a já podrážděně zavrčel. Nesnášel jsem, když mi někdo do pracovny vtrhl, aniž by nejdřív zaklepal.
,,Omlouvám se, ale tohle je důležité, Alfo," řekl a přistoupil ke stolu, aniž bych ho vyzval.
Probodl jsem ho varovným pohledem a místností se rozlila má moc. Vycenil jsem zuby a z hrdla se mi vydralo varovné vrčení.
George zastavil a nepatrně se skrčil.
Nadzvedl jsem obočí a víc se opřel do opěradla mé židle. ,,Tak co to je, že kvůli tomu zapomínáš na slušné způsoby?"
Hlídkař si odkašlal. ,,Na hranicích s Claudantskou smečkou našli dva hlídkaři jednu jejich vlčici. Viděli ji, jak překročila hranice a pak omdlela. Podle všeho je zraněná, ale žije."
Tiše jsem zamručel a vnímal, jak se můj vlk uvnitř mě zvedá a nastražil uši. Jako by něco tušil, ale já nemohl přijít na to, co to bylo.
Začínal jsem se sám sebe ptát, co se asi stalo, proč se to stalo. Proč překročila hranice navzdory pravidlům, a co jí kdo udělal?
,,Máme jí vzít sem?" Přerušil tok mých myšlenek a já se na něj podíval.
Pod mým pohledem se lehce snížil. Což mě jen těšilo, přestože jsem si stál za názorem, že se ke smečce nechovám nikterak přísně.
,Ano,' ozval se mi v hlavě můj vlk Ircas, a až když hlídkař přede mnou mnou přikývl, tak jsem si uvědomil, že jsem to řekl nahlas. ,,Po cestě pošli prvního vlka, kterého potkáš, za Alexandrou a Augustinem, aby věděli, co se děje. Za chvíli tam budu." Hlídkař přikývl podruhé a odešel.
,Její smečku kontaktovat nebudeme. Nejdřív zjistíme, co se jí stalo a jak, a teprve podle toho budeme postupovat,' rozhodl za mě Ircas a já se mírně zamračil. Obvykle jsme to dělali tak, že jsme smečku kontaktovali, aby si svého člena odvedla...
Ircas něco tušil... A já stále nevěděl co.
,Ircasi?' Oslovil jsem ho v otázce a s tichým vrčením jsem se podíval na podzimní krajinu za oknem.
,Věř mi. Můj instinkt nikdy nelže,' zamručel Ircas a já si tiše povzdechl. Samozřejmě, že mu věřím, jen ho nechápu.
Nakonec jsem se zvedl a zamířil z pracovny do nemocničního křídla. Samozřejmě o tom, co se děje už vědělo několik vlků a začínalo se to roznášet domem.
Tiše jsem sykl, byl to ze strany smečky nevědomý útok na mé smysly. Hlava mě z toho rozbolela. Nechal jsem proto svou moc rozplynout po domě a čekal až se všichni uklidní. Vlci zmlkli nebo se rovnou vzdálili z mého dosahu.
'To je lepší,' pomyslel jsem si a vydal se do nemocničního křídla, kde se později objevil hlídkař s claudantskou vlčicí v náruči.
Žaludek se mi obrátil naruby a po zádech mi přejel mráz, když jsem poznal tvář černovlasé mladé ženy, které mohlo být nanejvžš dvacet let, s jemnými rysy v obličeji a plnými růžovými rty.
,To je přeci-' začal jsem, ale Ircas to dokončil: 'Ta vlčice z klubu.'
,Ona patří ke Claudantům?!' Ztěžka jsem polknul a donutil své nohy k pohybu za smečkovou lékařkou Alexandrou a jejím otcem Augustinem.
,Zřejmě,' připustil Ircas a já v duchu zaklel: 'Doprdele!'
Claudanti byli známí jejich starým Alfou, který se nerad paktoval s ostatními smečkami a jakoukoliv zradu nebo jen náznak zrady považoval za smrtihodnou.
Sebastian Artep byl ze zdejších Alfů nejstarší a nejzkušenější a začít si s ním něco si říkalo o smrt.
Co ta vlčice udělala? Zřídil ji tak někdo jiný nebo to byla její smečka?
Prošel jsem okolo několika zvědavých čenichů a zavřel dveře. Jakmile jsem se ocitl v kanceláři smečkových lékařů, podíval jsem se na Augustina, který zrovna něco zapisoval.
,,Alfo," oslovil mě, ale já ho přerušil: ,,Jak je na tom ta vlčice?"
Postarší vlk ke mně vzhlédl. ,,Bude v pořádku, stará se o ni Alexandra."
,,Co se jí stalo?" Zeptal jsem se a posadil se na prázdnou židli u druhé strany stolu naproti němu.
,,To zjistí až Alexandra. Zakázala mi tam chodit, protože ji bude muset prohlédnout i pod oblečením. I když si nejsem jist, jestli se tomu zbytku hadrů dalo říkat triko, mikina a kalhoty..." Řekl klidným hlasem a já se zadíval na zem před sebe.
Augustinova dcera se stala smečkovou lékařkou teprve nedávno, ale otcovo řemeslo přijala za své rychleji než kdokoliv před ní. Byla to schopná mladá vlčice a nepochyboval jsem, že se o tu claudantskou vlčici dobře postará.
Přikývl jsem, že mu rozumím a tiše si povzdechl. Z oné noci si pamatuji jen útržky a ty útržky se týkaly povětšinou jen té jedné věci, která mé tělo rozpalovalo a já cítil, jak... 'Sakra!'
,Ale byla to báječná noc... To musíš přiznat,' zamručel Ircas a já si promnul kořen nosu. ,Ale sklapni,' zavrčel jsem na něj.
,,V pořádku, Alfo?" Vytrhl nás z naší malé slovní přestřelky a já si odkašlal, promnul jsem si zátylek.
,,Ale ano... Jen budu potřebovat s tou vlčicí mluvit," odpověděl jsem a dostal jsem chápavé zamručení jako odezvu.