[Reid Bennett]
Říct, že jsem na Keenan byl nasranej, by byl zatracenej omyl. Byl jsem daleko za bodem nasrání. A vezmu-li v potaz všechny moje podezření ohledně máminy smrti? Nejspíš nebylo divu, že ze mě můj temperament dostal to nejhorší.
A díky tomu byl Madden svědkem toho, jak jsem zdemoloval část svýho pokoje a přestal, až když mi začaly krvácet klouby na rukou. Jenže on věděl svoje. A tak po mně beze slova hodil rukavice a zamířil do menší posilovny, která se nacházela hned vedle naší tělocvičny.
Mohl jsem s definitivní jistotou říct, že mě ještě o kousek víc vytočil ten podělanej fakt, že mě tak dobře zná. Že možná ví ještě líp než já, co přesně potřebuju. A tak jsem ho následoval. A i když se vážně snažil, tentokrát jsem mu v části posilovny určený na sparing nakopal prdel. A to hned několikrát. Ovšem on pokaždý vstal, zvednul ruce do gardu a kejvnul na mě v tichý výzvě.
Zabralo to nekonečně dlouhou dobu.
Ale nakonec jsme na podlaze skončili oba. Zpocený, zadejchaný a unavený. V ten moment jsem ze sebe ty zatracený rukavice serval a odhodil je stranou, než jsem k němu ucedil: „Nepoložil jsi mi jedinou podělanou otázku."
„A?" protáhnul on, zatímco následoval mýho příkladu a shodil ze sebe svý rukavice. Až potom ke mně otočil hlavu a povytáhnul obočí.
Což pro mě znamenalo, že bylo skoro zbytečný se ptát. Protože stejně jako on znal skrz na skrz mě, tak já znal jeho. Nicméně i tak jsem to potřeboval slyšet. „Byl jsi tam, hm? Celou tu dobu ses díval."
Madden ani nehnul brvou, když odtušil: „Jo... to byl."
Neřekl jsem na to už ani slovo. Byl jsem vyčerpanej. K smrti vyčerpanej všema těma sračkama, který mi život každej den servíroval, jako bych si snad měl konečně zvyknout, že takhle doopravdy vypadá moje realita. Neměl jsem sílu se s ním nanovo pouštět do křížku.
K čemu taky?
Koneckonců Keenan couvla.
Ten moment, kdy jsem ji tím dokonale primitivním způsobem poskvrnil a prohlásil, že je moje, pro mě byl intenzivní, protože jsem to kurva myslel vážně. Ale rozhodně nebyl tak intenzivní, jako když jsme se o pár vteřin později dívali jeden druhýmu do očí. Její velký modrý oči tentokrát nebyly vyděšený. Byl v nich příslib něčeho dalšího. Něčeho lepšího, co bylo pro jednou určený jenom mně. A taky v nich bylo tolik hřejivýho tepla, že jsem se do něj chtěl ponořit a už se nikdy nevrátit do tohohle dojebanýho světa. A to všechno mě zasáhlo tak, že jsem musel nanovo popadnout dech. Zatímco mý srdce, to bušilo čím dál rychleji, když na můj hrudník položila svoji malou dlaň. Byl jsem připravenej dát jí ze sebe všechno. Naprosto všechno.
Ovšem ta slza, která stekla po její tváři, byla definitivně předzvěstí katastrofy.
Keenan couvla před vším, čím jsme mohli bejt.
A po všem, co jsem jí vyklopil? Nebyl jsem ochotnej prosit. Chtěla ode mě všechno, ale nebyla ochotná dát mi nic. A já už s tímhle definitivně skončil.
Jen jsem zamžoural proti stropnímu osvětlení, zatímco se Madden konečně vytáhnul na nohy. „Dám si brko a půjdu si lehnout," konstatoval jenom, zatímco na mě upřel svý černý oči.
A já moc dobře věděl, na co čeká. A tak jsem se taky vydrápal do stoje a věnoval mu jeden svůj unavenej pohled. „Tak s tím ti přeju hodně štěstí," opáčil jsem, prostě se otočil na patě a zamířil k sobě do pokoje, kde jsem si dal rychlou sprchu, a pak konečně vypadnul z toho proklatýho baráku pryč.
Potřeboval jsem dejchat.
A v tom zatraceným sídle plným luxusu a lesku nebyl žádnej podělanej vzduch.
Nikdy tam nebyl.
Hrdlo jsem měl podivně stažený ještě když jsem ve svým Mustangu uháněl po okresce z Creektownu pryč. Do mejch uší se víc než hlasitě opírala písnička Jawbreaker od Chevelle, zatímco jsem téměř křečovitě svíral volant. Soustředil jsem se jen na cestu před sebou a snažil se vytěsnit celej zbytek světa. Soustředil jsem se jen na ten osvětlenej pruh silnice a přemejšlel nad tím, jak moc velkej hazard se životem by byl, kdybych ty světla teď vypnul.
Potřeboval jsem adrenalin. Potřeboval jsem to opojení chvíle, kdy koloval mejma žilama a já se jím sjížděl jako tou nejdokonalejší drogou.
Potřeboval jsem zapomenout.
Na ni.
Na to, jak dokonalá v mejch rukách byla. Na to, čím vším jsem díky ní mohl bejt.
Protože mě to přes veškerý to vybití hněvu při sparingu s Maddenem pořád sžíralo zevnitř. Tentokrát míň agresivně a mnohem víc bolestivě.
A do hajzlu, já nenáviděl bolest. Díky ní jsem si totiž připadal slabej a bezmocnej.
A tak jsem přišlápnul plyn skoro k podlaze, zatímco můj Mustang zrychlil jako střela s jasným cílem. Zrovna jsem projížděl lesem a bylo až příliš lákavý ty světla prostě vypnout. Mohl bych zvítězit sám nad sebou a přežít další jeden ze svejch šílenejch kaskadérskejch kousků.
Anebo bych se taky mohl zabít.
Nicméně.
Zrovna když jsem přesunul ruku, abych mohl ty podělaný světla vypnout, spatřil jsem ve zpětným zrcátku maják. Červená a modrá. To rozhodně nebyl ten druh diskotéky, kterej bych vyhledával, kurva.
Byl jsem v pokušení ujet.
Ty benga musely číhat někde u lesa a než dostatečně zrychlej, budu na míle daleko od nich. Ale na druhou stranu - „Do hajzlu s tím," zaklel jsem a pustil nohu z plynu. Chvíli mi trvalo, než jsem se reálně přemluvil, abych přesunul nohu a sešlápnul brzdu. Zatímco oni mě začali dojíždět.
A já si jen mohl gratulovat, že jsem dneska neměl vůbec nic na žíle, a že se v tomhle autě nenacházel žádnej sáček s podezřelým obsahem. Neměli na mě nic kromě překročení rychlosti.
Teda... teoreticky.
Protože právě v tuhle zasranou chvíli mi problesknul hlavou obrázek Maddena, kterej dneska ráno odložil pytlík s víc než podezřelým obsahem do palubní přihrádky, protože si ho nechtěl brát s sebou do školy. „Ten dojebanej nemyslící kretén. Idiot. Lobotom," procedil jsem skrz zuby, zatímco mi začínalo nepříjemně tepat ve spánku. Byl jsem v hajzlu. Definitivně. A teď už jsem ani neměl, jak z týhle situace uniknout, hm? Střelil jsem očima k majáku, kterej mi pořád problikával ve zpětným zrcátku a pak zpátky k silnici před sebou. „Měl jsem se na něj vysrat a nechat ho jít do školy pěšky." Definitivně měl. Nebyla kurva moje chyba, že mu Keenan rozmlátila auto. Stejně jsem Maddena u Whitmoru jen vyložil a zmizel, abych si mohl vyřídit nějaký svoje věci. A teď? Teď mě kvůli němu sbalej policajti. Už podruhý, kurva.
Navzdory posranosti celý týhle situace jsem zpomalil do kroku a potom sjel na polní cestu. Ruce jsem položil hezky na volant a soustředil se jen na dech, zatímco jsem sledoval dění ve zpětným zrcátku.
Ti bastardi zastavili přímo za mnou, takže mě oslnily světla jejich auta. Neviděl jsem ani hovno. Jen nějakej mizernej stín, kterej vystoupil na straně řidiče a vydal se ke mně.
Trhaně jsem se nadechnul a praštil hlavou o opěrku. „Tak jo... neposer to," zašeptal jsem sám k sobě a pak instinktivně otočil hlavu do strany, když se ozvalo hlasitý zaťukání. Ten sráč si vzal baterku a momentálně mi s ní mířil přímo do ksichtu, takže jsem několikrát zamžoural, než jsem poslepu nahmatal ovládání okýnka a stáhnul ho dolů.
„Dobrý večer, strážníku," odtušil jsem a snažil se u toho naladit nějakej přívětivej výraz a tón. Ale marně, kurva. Pořád mi svítil do obličeje a já tím začínal bejt víc než podrážděnej.
Chvíli se nic nedělo. Ať už to byl kurva kdokoliv, tak si mě dlouho jen prohlížel, než nakonec odtušil: „Máte nejmenší tušení, kolik jste jel?"
Do hajzlu.
Tohle nezačalo úplně dobře.
Zlehka jsem povytáhnul svý zraněný obočí. „Nejsem si jistej, ale mám pro to dobrou omluvu. Zrovna jsem -"
„Ukažte mi vaše doklady," přerušil moje ubohý lhaní bez jakéhokoliv pohnutí. A já se najednou nemohl ubránit podivnýmu pocitu, že je mi ten hlas zvláštně povědomej.
Nicméně rozhodnul jsem se to ignorovat a radši se nadzvednul na sedadle, abych vyhrabal ze zadní kapsy svoji peněženku. Vydoloval jsem občanku a řidičák a obojí vložil do nastavený dlaně. A pak, když ten policajt sklonil baterku, aby se na ty doklady mohl podívat, jsem konečně zaostřil na jeho tvář. Klayton Thorsen. Zatracenej Klayton - no tak to mě kurva poser - Thorsen, místní strážník s dokonalým smyslem pro spravedlnost a Keenanin strejda v jednom.
Jsem v ještě větších sračkách, než se zdálo, hm? Měl jsem jsem ujet. Definitivně měl.
Neklidně jsem se ošil, zatímco on se pořád díval na ty doklady. A já? No já kurva myslel na to, jak moc je pravděpodobný, že mi bude chtít udělat prohlídku auta. Ale s ohledem na to, jak moc se mu příčil fakt, že mě z průseru s policií vytáhnul můj tatík, vlivnej senátor, kvůli kterýmu mu pohrozili suspendací, jsem hádal, že ta pravděpodobnost mohla bejt dost vysoká.
Do prdele.
Téměř jsem sebou škubnul, když ke mně zase dolehnul jeho hlubokej hlas. „Takže jsi to ty," protáhnul, aniž by ke mně zvednul svůj pohled. A jeho výraz byl tak trochu nečitelnej kvůli plnovousu, kterej nosil, ale přesto se mi zdálo, že zatím nevypadá až tak nasraně, jak by mohl. „Co se ti stalo?"
„Podívejte, měl jsem vážně dojebanej večer. Den... Ne, kurva nejspíš rovnou celej tejden. A prostě... potřeboval jsem jen vypnout. Nikoho jsem ani neohrozil, ta silnice byla prázdná a - Počkat. Cože?" vypadlo ze mě, když mi konečně došlo, na co přesně se to zeptal.
Tentokrát ke mně vzhlídnul. A nenamířil mi tou baterkou do ksichtu, takže to mohlo bejt dobrý znamení. Ovšem... na druhou stranu mě tohle celý dost mátlo. „Tvůj obličej. Vypadáš, jako by se na něm někdo slušně vyřádil. Často se dostáváš do rvaček?"
Jo, tohle. Ta jizva v obočí i podlitiny, který mi způsobovaly konstantní bolest při jakýmkoliv pohybu mejch obličejovejch svalů, už tak nějak patřily k mý každodenní existenci, takže jsem je ani nebral plně na vědomí.
Takže jsem se nad tou otázkou jen tak trochu odevzdaně pousmál. „Možná vás to překvapí, ale většina zranění, který jsem za svůj život nasbíral, nevznikly mým přičiněním." Tohle bylo dost dojebaný doznání mýho života. Protože Grayson měl rozhodně nejsilnější skóre, pokud šlo o jakýkoliv stopy výprasku na mým těle. „Nicméně... Proč byste takovýmu tvrzení vůbec měl věřit, že jo? Hádám, že si myslíte, že jsem jen rozmazlenej fracek, kterýho jeho tatíček konstantně tahá z nějakejch průserů."
Klayton si mě nějakou chvíli prohlížel, než mi k mýmu překvapení podal ty doklady zpátky. „Chceš mě přesvědčit o opaku?" zeptal se a já si nemohl nevšimnout tý výzvy, která zazněla v jeho hlase.
Nejistě jsem si olíznul rty a tak trochu roztřesenou rukou sáhnul po těch dokladech, který jsem uklidil zpátky do peněženky, jíž jsem následně odhodil na sedadlo spolujezdce. „Jak přesně bych něco takovýho měl udělat?"
„Co zkusit říct pravdu?" odtušil bez jedinýho zaváhání.
A já měl téměř chuť začít se smát. „Pravdu? Vážně... Pravdu?" Přejel jsem si rukou po vlasech staženejch v culíku a povzdychnul si. „Chcete vědět něco, co je pravda? Co třeba to, že většina dospělejch uvěří spíš jinýmu dospělýmu, kterej dává na odiv svoji funkci, prachy a krásnou ženušku, než jeho synovi, kterej z první vypadá jako potetovanej grázl? Co třeba to, že většina sociálních pracovníků si od něj radši vezme prachy, než aby dělala svoji práci a doopravdy ověřila, že se skutečně stará o svýho pěstounskýho syna? Co třeba kurva to, že by mi nevěřil nikdo z vás, kdybych vám skutečně řekl, kde jsem ke všem těm zraněním přišel?" S každým slovem jsem ztrácel kousek svojí soudnosti, ale nemohl jsem zastavit. Nemohl, do hajzlu. Z mejch rtů vylítnul hořkej smích, než jsem dodal: „Pravdu, hm? Chci říct. Pravda je totiž kurevsky relativní pojem. Většinou se přizpůsobuje tomu, kdo má větší moc a silnější obálku s úplatkem." Klayton mě jen zamyšleně pozoroval a vyčkával. A i když jsem věděl, že bych konečně měl sklapnout, mělo to na mě naprosto opačnej účinek. „Nicméně pravda je, že jsem na ten tachometr vážně nekoukal, ale s určitostí můžu říct, že jsem jel víc než maximální povolenou rychlostí. Nejspíš jsem jel dokonce víc než dvakrát tolik. Tohle auto je kurevsky rychlý a tomu vašemu služebáku by natrhlo prdel, i kdybych jel se zavázanejma očima."
V ten moment mě Klayton Thorsen překvapil hlubokým vřelým smíchem. Nějakou chvíli se pochechtával, než zavrtěl hlavou. „Tak o tomhle snad ani nemusíme diskutovat, co?"
S pocitem lehkýho šoku jsem na něj zíral, než mi zase naskočil mozek. „Podle mě ne, ale přišlo mi dobrý to zdůraznit," opáčil jsem, zatímco se jeho rty znova zkroutily v náznaku úsměvu. „Ale určitě chápu, že mi budete muset napařit pokutu, takže," natáhnul jsem se pro svoji peněženku a začal ji otevírat, „kolik to bude?"
Klayton pomalu zavrtěl hlavou. „Nechci tvoje prachy."
„Proč ne?" zeptal jsem se a zlehka se zamračil. „Všichni snad chtějí prachy, no ne?"
On na mě přimhouřil svý oči, než odtušil: „Protože jich máš nadbytek. Nic by to pro tebe neznamenalo. Chci tvůj čas."
„Můj... Cože?" Zamračil jsem se ještě o kousek víc a v tom zraněným obočí mi bolestivě zaškubalo. „Nechcete mi dát nějaký veřejně prospěšný práce, že ne?"
Po tomhle se zašklebil ještě o kousek víc. „To by bylo mnohem víc nápaditý a nejspíš i rozumný, ale ne... Potřebuju tvoji pomoc."
Začínal jsem mít nepříjemnej pocit, že mi tu něco nesepíná. Co se to do hajzlu dělo? „Pomoc s čím ksakru? Myslím, že se mi tak úplně nelíbí, kam tohle směřuje."
„Líbí se mi, jak jsi upřímnej," protáhnul, jako by mě vůbec neslyšel, a promnul si vousy. „I když nebudu lhát, ta tvoje upřímnost nezná hranic a při našem prvním setkání definitivně sahala až do sféry drzosti. Nicméně jsem ochotnej dát ti šanci. Mám doma dvě auta, který jsou nejspíš o dost starší než ty. Potřebujou pravidelnou údržbu a jedno z nich pár oprav, na kterejch dělám ve volnu. A můj synovec tomu sice rozumí, ale při škole má brigádu, takže na tohle tak úplně nemá čas, zatímco ty... ty žádnou brigádu nepotřebuješ, no ne?"
„To ne."
„Takže bys mi mohl pomoct," odtušil a pokrčil rameny, „namísto tý pokuty samozřejmě... Protože hádám, že někdo jako ty autům rozumí, že jo?"
No... to mě poser. Vážně. Jak jsem se do týhle situace vůbec dostal?
Dlouze jsem se nadechnul a snažil se posbírat nějaký zbytky svýho sebeovládání, nicméně... šlo to kurevsky těžko. „Proč byste něco takovýho dělal?"
„Kdysi jsem taky bejval ztracenej, takže poznám, když někoho takovýho mám před očima," oznámil mi s ledovým klidem.
Povytáhnul jsem na něj obočí. „Chcete se mnou vykecávat u nealka nad opravou motoru, zatímco ze mě budete tahat mý nejtemnější hříchy, abyste mi pak mohl zajistit pěknej flek ve vězení?"
Klayton se znovu uchechtnul. „Je to nabídka ke smíru. Ber, nebo nech bejt." Několikrát jsem na něj zamrkal, zatímco on se narovnal do plný vejšky a poupravil si opasek, na kterým měl pouzdro se služební zbraní. „Každou neděli odpoledne mě najdeš u mě v garáži," dodal ještě, než se otočil na patě a pomalu vyrazil ke svýmu autu.
Trvalo tři dlouhý vteřiny, než mi to kurva došlo.
Vyklonil jsem se z okýnka a křiknul za ním: „Nedal jste mi svoji adresu!" Protože tu bych znát neměl, že ne?
Znova ke mně dolehnul jeho hlubokej smích. „Jsem si jistej, že si poradíš," houknul zpátky, než se ozvalo prásknutí dveří. Ve zpětným jsem sledoval, jak vypnul maják a vycouval, aby mohl odjet pryč.
Jen tak.
Bez pokuty. Výhružek. Pokárání.
Vážně kurva jen tak?
Tohle zatraceně smrdělo, ale... na druhou stranu? Byl jsem skoro v pokušení ten jeho návrh zvážit.
A pak jsem procítěně zaklel. „Nebuď kurva idiot," zasyčel jsem sám na sebe a radši konečně vytáhnul okýnko nahoru, abych mohl odjet z tohohle zpropadenýho místa. Potřeboval jsem pořádný brko, který by definitivně srovnalo dojmy z tohohle dne.
***
Na tu Klaytonovu nabídku jsem velice rychle zapomněl. Několik dalších dní bylo totiž plnejch hněvu a mojí snahy o sebekontrolu... ve který jsem tak trochu selhával. A ne. Rozhodně tomu nenahrával fakt, že co jsem se zase ukázal ve škole, byli jsme Keenan a já opět téma číslo jedna.
Měl jsem po krk všech drbů, holek, který se snažily sbalit mě, i těch zmrdů, který jeli po Keenan. Dva z nich jsem sundal, když jsem je před pondělním tělocvikem zaslechnul v šatně mluvit o tom, co všechno by rádi udělali s jejím tělem. Ani jeden z nich potom nemohl vstát. A někdo ze spolužáků samozřejmě zavolal učitele, takže...
Jo, vedlo to k nevyhnutelnýmu.
Ještě ten den večer se doma zjevil sám Grayson Bennett se svojí milovanou ženuškou a se svým osobním stádem tupců, kterýmu říkal ochranka.
Výčet našich průserů byl víc než dlouhej. Rozbitá váza nahoře v patře, fakt, že Madden dostal Tylera do nemocnice, rozbitý zrcadlo se starožitným rámem za příšerný prachy ve vstupní hale, Maddenovo rozmlácený auto, jehož oprava bude určitě stát majlant, můj zdemolovanej pokoj a můj průser ve škole, kterej musel Grayson vyžehlit.
Před mým odjezdem za ním na jeho služební cestu mi vyhrožoval tím, že mě donutí k přestupu na Stanton. Věděl, že nebudu chtít opustit Whitmore, kde mám kámoše a reputaci... a zejména pak Maddena. (O Keenan ten zmrd naštěstí nevěděl.) Takže jo, fungovalo to. Nejspíš proto mu připadalo rozumný použít podobnej tah znovu. Teda s tím rozdílem, že já bych skončil na Stantonu a Madden na úplně jiný soukromý škole, kde si údajně umí poradit s grázlama jako on.
Po těchhle slovech jsem se jenom usmál. Protože ten bastard neměl nejmenší podělaný tušení, jak dlouho už mě víc než baví informační technologie. A to míním v tom zcela nelegálním směru. Jak jinak bych asi omlouval všechny ty zameškaný hodiny ve škole sobě i Maddenovi?
Takže jsem se při tý služební cestě, ke který mě donutil minulej tejden, rozhodnul hacknout jeho notebook - ten, ve kterým měl všechny ty důležitý data - a vytáhnout z něj to, co šlo. Všechno bylo zaheslovaný a chráněný. Byl jsem si jistej, že mi zabere ještě nějakou dobu, než se dopracuju k nějakejm výsledkům, nicméně k něčemu z toho už jsem se dostal.
A tak se můj úsměv jen rozšířil, zatímco jsem znovu zhodnotil situaci.
Nacházeli jsme se v Graysonově pracovně. Sám velkej bastard seděl ve svým křesle za masivním stolem a my s Maddenem jsme se nacházeli na jeho druhý straně, jako by tohle bylo jen podělaný obchodní jednání. Teda kurva... skoro. Protože kromě nás tří se tu nacházeli taky Graysonovi bodyguardi. Jeden diskrétně postával zhruba dva kroky ode mě, druhej strážil Maddena a třetí stál za křeslem samotnýho Graysona. No vážně. Byli tři. Měl jsem skoro pocit, jako by nás můj fotřík hrubě podcenil.
Ale s ohledem na jeho rozčílenost a množství whiskey, který už do sebe stihnul obrátit, zatímco nám tady velice důrazně kázal o budoucnosti, zodpovědnosti a dalších sračkách, jsem hádal, že jeho ostražitost pro dnešek tak trochu polevila.
Pohlédnul jsem na Maddena, kterej byl v křesle vedle mě rozvalenej, jako by jen čekal na svoji vlastní sklenici whiskey a macatýho jointa. Jeho posed byl dokonale ležérní, ovšem jeho tvář byla jako vždycky jedna nečitelná maska.
Což bylo jen dobře s ohledem na to, že Grayson se právě dostal k tý části, kdy nám popisoval tu kurevsky prestižní školu, kterou pro Maddena vybral. Ve zkratce šlo o hezky tvářící se vězení pro nevychovaný bastardy z bohatejch rodin. Žádný vycházky, potírání chlastu a drog, odebrání auta, telefon jen za vzorný chování a za to neukázněný fyzickej trest a samotka.
Nejspíš tady nikdo z nás nemusel pochybovat o tom, jak moc tohle bylo legální.
Nicméně Madden tu jen seděl, zíral rovnou skrz Graysona a nedopřál mu sebemenší potěšení tím, že by snad na sobě dal znát jakoukoliv známku strachu.
Ale kdo by se taky kurva divil.
Jeho dětství muselo bejt mnohem horší než to, co nám tu můj vzornej otec líčil.
Tohle uvědomění bylo sice hluboce znepokojivý, ale na druhou stranu mi aspoň dávalo jistotu, že jsme to pořád my dva, kdo tady má navrch. Graysonovo zastrašování nefungovalo. A obzvlášť potom ne, když jsme oba s Maddenem věděli, jaký přesně esa mám v rukávu.
A tak jsem doputoval svým pohledem zpátky k samotnýmu Graysonovi, jehož šedý oči se rovnou zaklesly do těch mejch. V ten moment se zarazil a zmlknul. Prohlídnul si můj úsměv s detailní pečlivostí, než se napřímil v křesle a energicky odložil sklenici s whiskey na stůl. „Co je, ty malej sráči?" vyštěknul na mě. „Myslíš si, že je tohle celý jenom zábava? Že jenom blafuju?"
Vtáhnul jsem rty mezi zuby v zamyšleným gestu, než jsem se ještě o něco pohodlněji opřel do křesla a zapřel si kotník jedný nohy o koleno druhý. Prsty mý levačky začaly vyťukávat rytmus o mý stehno, zatímco jsem před ním ani na zlomek vteřiny neuhnul. „Než se rozhodneš uskutečnit tak radikální změny v reorganizaci týhle domácnosti, navrhnul bych ti, abys na moment zadržel. Jsou tu určitý skutečnosti, který možná budeš chtít vzít v potaz, než uděláš nějakej kurevsky neuváženej krok."
Tváří mýho fotříka se mihnul téměř šokovanej výraz, než se pokusil aspoň částečně ovládnout. Jenže prohrával. Jeho ruka položená na stole se stáhla v pěst a jeho výraz byl nehezky pokřivenej, když na mě zařval: „Jak se vůbec kurva opovažuješ se mnou mluvit tímhle způsobem?"
Bodyguard za ním, kterej u nás pracoval už nejedním rokem a tím pádem tušil, k jakejm sračkám se tu schyluje, neklidně přešlápnul.
Ovšem zleva se ozval velice obhroublej smích, kterej by leckomu nahnal větší hrůzu než řev samotnýho senátora. Sklouznul jsem pohledem k Maddenovi a všimnul si, jak se ta gorila za ním mračí. Tenhle tu byl jen pár dní a evidentně zatím moc neměl ponětí o tom, jak to tady chodí. Nehledě na to, že mu vedle Maddena nejspíš nebylo tak úplně dobře... a já se vůbec kurva nedivil. „Já prostě zbožňuju ty chvíle, kdy vypadneš z tý role ctihodnýho senátora, milujícího otce rodiny a tichý autority. Protože mezi náma nejsi ani jedno, takže," Madden se odmlčel a zlehka naklonil hlavu do strany, „jo... je naprosto extatický sledovat, jak skrz to pečlivý ovládání prosakuje tvoje opravdový já. Ten zmrd, kterej na tomhle světě páchá tolik zla, že by si nejspíš mohl potřást pravicí se samotným Satanem."
Hm. Celkem poetický.
Bylo vidět, že si to ten mizera vychutnává. Víc než dobře totiž věděl, co přesně na Graysona mám a že nás momentálně nemá čím dostat na lopatky. Navíc tohle byla jen úvodní řeč k tý mojí. K tý, která Graysona pravděpodobně přivede zpátky k rozumu a donutí ho zapomenout na totálně zpíčený nápady typu poslat nás na soukromý školy.
Grayson teď mezi náma těkal pohledem. Začínal chápat, že je něco špatně... a snažil se přijít na to co. A normálně bych ho nepodceňoval, byl to víc než inteligentní chlap. Jenže jsem na tý zatracený služebce kromě jinýho zjistil, že má nějaký potíže s finančákem, který se pokouší uplatit - tak, jak je jeho zvykem. Nicméně pokud tentokrát bude mít smůlu, dost pravděpodobně se mu na krk pověsí i benga.
Jeho jediný štěstí bylo, že nic z toho neprosáklo do médií.
Nicméně to ho nezvládalo uklidnit dost na to, aby se nepokoušel uniknout všem těm sračkám chlastem a tím, že si ten vztek vybíjel na mně. Dojebanej psychopat.
Nakonec se mu ale podařilo nějak zachovat aspoň nějakej klid, když si promnul čelist, která byla tentokrát porostlá krátkým strništěm, a odtušil: „Snad si vy dva nevděčný sráči nemyslíte, že si se mnou budete zahrávat, hm?" A po tomhle dokonce zvládnul vyčarovat jakejsi sebejistej úsměv. „Mám na vás snad pustit svoje chlapy, aby vám ukázali vaše místo?"
Ten bodyguard za ním se díval přímo na nás. Byl to jeden z těch zmrdů, který si něco takovýho nejspíš užívali. Vsadil bych se, že se nemohl dočkat, až si na mně nebo Maddenovi dokáže, jak velkej je chlap.
Dlouze jsem se nadechnul a sjel očima zpátky ke svýmu otci a k jeho úsměvu, kterej byl podle mě aspoň z padesáti procent falešnej, než jsem mu vrátil jeho vlastní slova: „Myslíš si, že je tohle celý jenom zábava? Že jenom blafuju?"
A já bych se vlastně ani nedivil, pokud by si něco takovýho skutečně myslel. Koneckonců on se vždycky domníval, že má všechny páky a minimálně o polovinu vyšší IQ než my dva s Maddenem dohromady. Jeho ego totiž dosahovalo kurevskejch výšin.
A tuhle moji teorii jen potvrdil, když protáhnul: „Přesně to si myslím."
Tentokrát jsem se neovládnul. Z mejch rtů vylítlo uchechtnutí, po kterým se můj a Maddenův pohled na krátkou chvíli střetnul. Ten bastard se taky usmíval. „Tak se zkus zamyslet znova," odtušil jsem a povytáhnul na Graysona zraněný obočí, než jsem dodal, „a až ti dojde, že by sis měl nejspíš vyslechnout, co přesně mám na srdci, ještě radši zvaž, jestli nepošleš ty svý čokly ven, protože se jedná o dost citlivý informace."
V ten moment mi Grayson skutečně věnoval svoji plnou pozornost. V jeho očích se vzdáleně blejskalo, zatímco přede mnou neuhejbal pohledem. Přemejšlel. Hodnotil. Zvažoval.
A nakonec sjel pohledem k tomu nováčkovi vedle Maddena a trhnutím hlavou mu vydal tichej pokyn.
Podělaná chyba. Vážně.
Ten osvalenej kretén udělal sotva krok směrem k Maddenovi, zatímco on už byl na nohou. Povytáhnul jsem koutky úst, když mi došlo, že si ten týpek v obleku ani neškrtnul. Madden ho zpracoval několika chvatama, než mu uhodil hlavou rovnou o hranu Graysonova masivního stolu. A když ten kretén dopadnul na podlahu, Madden mu sáhnul do pouzdra na opasku a vytáhnul odtamtud bouchačku... kterou namířil rovnou na Graysona. „Chceš to zkusit znova?" odtušil s naprosto ledovým klidem.
A do hajzlu... to uspokojení v mý hrudi bylo téměř hmatatelný.
Grayson strnul. Stejně jako jeho dvě zbylý funkční gorily. A ty šedý oči, který se teď upřely rovnou do mý tváře, definitivně nesly stopy nenávisti. „Co si do prdele myslíš, že děláš?"
Věděl to.
Věděl, že vzdor nás dvou závisel na mně. Protože ať už byl Madden jakejkoliv, chyběl mu ten oheň v žilách na to, aby se s ním rval do posledního dechu. Madden se přizpůsoboval. Přežíval. A mezitím pomalu osnoval svý vlastní plány. Zatímco já byl ten, kdo byl ochotnej se rvát, i když jsem prohrával. Byl jsem ochotnej nechat se lámat znova a znova, rozpadat se a krvácet, zatímco jsem se smál jako šílenec a nakonec s tím vším Graysona poslal do prdele.
A to ho nejspíš vysíralo ze všeho nejvíc.
Byl jsem jediná věc v jeho životě, kterou nedokázal udržet v lajně.
Roztáhnul jsem rty ve spokojeným úšklebku a jen odtušil: „Já ti ani nevím. Hledám miliontejprvní způsob, jak tě nasrat?"
Sval v Graysonově čelisti zacukal, než sklouznul pohledem k tomu druhýmu bodyguardovi. Díval se. Dlouho se jen díval a zvažoval. A ten zmrd vedle mě čekal na svůj pokyn.
Jenže nejspíš všichni v týhle místnosti jsme si uvědomovali, jak daleko jsme oba s Maddenem byli ochotný zajít, abysme jeden druhýho ochránili, no ne?
Madden by totiž neváhal Graysona zastřelit, kdyby po mně ten blbeček vystartoval.
A tak jsem nad tím jen nespokojeně mlasknul jazykem. „Dal jsem ti šanci, poslat je pryč," opáčil jsem a nehezky se na svýho tatíčka ušklíbnul, „tvoje podělaná volba." S tím jsem se zapřel rukama o područky a zvednul se z křesla. Stačily dva kroky vpřed, než jsem se dostal před Graysonův stůl a stanul tak po Maddenově boku. Vyhrnul jsem si vzadu triko a vytáhnul zpoza opasku velkou hnědou obálku, zatímco jsem na svýho fotříka pohlídnul skrz řasy. „V případě, že bys o tom pochyboval, tak ne... tohle není jediná kopie." Předhodil jsem tu obálku před něj na stůl a povytáhnul na něj svý zraněný obočí.
Grayson mi ten pohled nějakou chvíli oplácel, než s jedním zavrčením sáhnul po tý zatracený obálce a povytáhnul materiály, který v ní byly schovaný. Ovšem to jen tak daleko, než mu došlo, na co přesně se to dívá. Na koho se to dívá.
Jeho tvář o několik odstínů zbledla.
A ten bodyguard za ním, kterej si tu fotku taky nejspíš stihnul prohlídnout, uhnul svejma očima do strany. Byla to provinilost? Opovržení? Koneckonců byl dost starej na to, aby měl dceru v podobným věku.
Moje vnitřnosti se stáhly v přívalu hněvu, kterej jsem pro jednou ignoroval.
A tak jsem se jen naklonil nad masivní stůl a zapřel svý dlaně do jeho desky. „Kdybys chtěl svý myšlenkový pochody dotáhnout až do konce, nejspíš by tě napadlo, že byl podělaně debilní nápad pořizovat si snímky z trestní činnosti, který se píchání holek pod zákonem zcela určitě rovná, hm?" protáhnul jsem, zatímco se jeho ruka třímající obálku začala třást. Ovšem i přesto, jak byl sinalej a roztřesnej, si zachovával dokonale nasranej výraz ve tváři. A možná to ani nebylo hraný. Koneckonců musel bejt vytočenej téměř k nepříčetnosti tím, že ho doběhnul jeho vlastní neschopnej syn. A popravdě tohle mě jen donutilo zkroutit koutek rtů v dalším úsměvu, než jsem dodal: „Ale ne kurva... Kdybys to vážně promyslel, nejspíš bys ty holky pod zákonem nepíchal vůbec."
Grayson pomalým pohybem odložil tu obálku na stůl a zapřel se do křesla. Snažil se najít svoji vyrovnanou pozici, ale já viděl skrz. Viděl jsem, že je tohle jen zatracená přetvářka. „Jak se opovažuješ -"
„Úplně s přehledem, nejdražší otče," nenechal jsem ho ani domluvit a přimhouřil na něj oči. „Stejně jako ses ty opovážil vztáhnout na mě ruku tolikrát, že už to ani kurva nespočítám. Protože přenechat tenhle šlechetnej úkol svejm gorilám z tebe nesmejvá vinu jakýmkoliv způsobem. Končím. My končíme." Sáhnul jsem po tý obálce a poslal ji po stole tak energicky, že mu spadla do klína. „Tohle můžeš rozstříhat, spálit, nebo dát na výstavu. Cokoliv, kurva. Mám fyzickou kopii, několik online záloh a taky jeden mail s jejich elektronickou formou, kterej se odešle na policii a taky několika celkem úspěšnejm novinářům, pro případ, že bys snad zvažoval, že mě odstraníš ze svýho života stejně jako všechny svý ostatní problémy." S tím jsem se narovnal a střelil očima po Maddenovi, kterej v tuhle chvíli svěsil ruku se zbraní a tu si zastrčil za opasek kalhot.
Vyhráli jsme.
A věděli to všichni v týhle místnosti.
A tak jsem naklonil hlavu do strany a pro jistotu dodal: „Neodcházím na Stanton, Madden neodchází do toho vězení, který se vydává za soukromou školu, a ty nás kurva necháš na pokoji. Nás i Deacona. Protože pokud na toho psa ty nebo nějakej z těch tvejch prašivejch parchantů jenom šáhne, naseru se... a to neomylně povede k tomu, že jako obvykle udělám nějakou do nebe volající píčovinu. A kdo ví?" Zlehka jsem pokrčil rameny. „Možná pak ty fotky nechám vytisknout ve formě plakátů a vyvěsím je všude po městě."
Grayson semknul rty do jedný linky tak silně, až zbělaly.
Viděl jsem to na něm. Ten hněv. Tu nenávist. Tu touhu dostat situaci pod kontrolu a zkrotit nás všema dostupnejma prostředkama. Ale tentokrát jsme ho měli v hrsti. Aspoň na nějakou dobu.
Takže když se pro jednou rozhodnul moudře pomlčet, jen jsem na něj kejvnul. „Vážně pěknej pokec, Graysone." Po tomhle jsme se s Maddenem oba otočili a odkráčeli z tý podělaný pracovny středem.
***
Nejspíš nebylo zase tak divný, že když jsme se s Maddenem v úterý ráno vzbudili, byl Grayson i se svým doprovodem v hajzlu. Tak trochu jsem se domníval, že to bylo kvůli tomu, že by mě nejradši zabil... ale nemohl, takže se rozhodl zdekovat, dokud aspoň trochu nevychladne. A pak se nejspíš pokusí najít nějakou cestu, jak uniknout z tý situace, do který jsme ho dostali.
Nicméně.
Ať už to bylo jakkoliv, škola nepočkala. Maturitní ročník byl nejspíš důvod, proč se tam ukázat aspoň občas, takže jsme tam s Maddenem vyrazili společně mým Mustangem. Protože jo. Jeho auto pořád bylo v servisu, kde byli momentálně zavalený prací a tvrdili, že jim ještě pár dní zabere, než se k Maddenovu Rangeru vůbec dostanou.
K posraní skvělý, hm? Chci říct, že už to byla nějaká doba od tý chvíle, co jsem s tím bastardem musel trávit tolik času. A teď na to určitě nebyl nejvhodnější životní moment, protože jsem se pořád nacházel někde uprostřed dokonalýho rozporu. Je Madden ta jediná skutečná osoba, kterou ve svým životem mám - tím způsobem, na kterým záleží -, nebo ho pořád chci zabít za to, že odehnal tu druhou osobu, kterou ve svým životě víc než chci?
Nemohl jsem se kurva rozhodnout.
Nehledě na to, že ta druhá část nebyla tak úplně pravdivá. Madden definitivně nemohl za všechny ty sračky mezi mnou a Keenan. Ovšem na druhou stranu jsem si byl kurva jistej, že kdyby v tomhle všem nefiguroval už od samotnýho začátku, vypadalo by to mezi mnou a Keenan úplně jinak.
Dost možná bych ještě měl holku.
Každopádně ať už jsem se na to díval jakkoliv, jediná pozitivní zpráva posledních dní, byl fakt, že Deacon měl za sebou prohlídku u veterináře, na který mu vytahali všechny stehy. Takže teď už mohl s přehledem chodit na pomalý procházky na vodítku, začít pořádně přibírat a nejspíš si taky trochu konečně užívat život. Protože jo, evidentně si dost cenil toho, že se dostal k někomu, kdo se k němu chová jako ke tvorovi, kterej má duši.
Získal si mě za těch pár dní, co jsem byl doma?
Rozhodně ano.
Využíval toho ten mrňavej bastard?
Definitivně kurva ano.
Vypadalo to, že moje postel už nepatří jenom mně a ježíši kurva kriste taky mi rozžvejkal basebalovou pálku.
Za to jsem mu rozhodně nepoděkoval.
A když Maria zaslechla, jak mu hlasitě neděkuju, rozhodla se ten svinčík radši uklidit sama a mně upekla koláč, kterej doplnila o palačinky. Takže jo, Deaconovi bylo prozatím odpuštěno, což reálně znamenalo, že když jsme dneska ráno vypadli z baráku, okupoval moji postel. Už zase.
Ale to asi bylo to poslední, co by mě teď mohlo trápit.
Reálně se to teď mělo tak, že po tom, jak jsem se včera urval ze řetězu, se lidi ve škole už nebáli jen Maddena, ale i mě. Takže když jsme procházeli chodbou tvořila se před náma ulička tak široká, že se vedle nás vešel i Eric, kterej jen utrousil cosi o reputaci.
Přešel jsem to mlčením. Co jinýho bych taky kurva měl dělat?
Věděl jsem už, že Madden v době mý nepřítomnosti vytáhnul nůž na jednoho týpka, co měl dost podobný sexistický kecy o Keenan. Jak přesně jsem to tím svým včerejším úletem narovnal já?
Zavrzal jsem zubama o sebe a se zatnutou čelistí se rozhlídnul kolem. Žádnej z kluků se mi nepodíval do očí. Což definitivně znamenalo, že poselství posledních čtyřiadvaceti hodin bylo hlasitý a jasný.
Došel jsem až ke svý skříňce, otevřel ji a chystal se hrábnout dovnitř, ale v ten moment mi došlo, že Eric s Maddenem mi pořád stojej za zadkem. Madden sice vrhal pohledy plný tichý hrozby na všechny okolo, ale věděl jsem, že jeho plná pozornost je upřená ke mně. A Eric? Jo tak ten zíral přímo na mě s povytaženým obočím.
„Co?" vyštěknul jsem na něj netrpělivě.
Zlehka zatřásl hlavou. „Nejspíš bys měl vědět, že po tom tvým včerejším výstupu školou kolujou drby."
Roztržitě jsem si zajel rukou do vlasů, který jsem dneska nechal rozpuštěný, a zatahal za ně. „Tak to jsem kurva v šoku." Rozepnul jsem batoh a začal do něj házet knížky, který budu potřebovat na dnešní výuku.
„Reide," houknul na mě ten pitomec. Ovšem já se nenamáhal na něj podívat, takže se po chvíli rozhodnul pokračovat. „Všichni si teď myslej, že Keenan na tajno chodí s váma oběma. Holky z týmu roztleskávaček si ji včera odchytly po poslední hodině tady na chodbě... A nebylo to kurva hezký."
V ten moment měl moji plnou pozornost. „Co se do hajzlu stalo?"
„Tvrdily, že je to jen ubohá děvka, která píchá s vámi oběma, zatímco ve škole se na sebe ani nepodíváte. Z čehož usoudily, že se za ni oba stydíte... že je vám dobrá akorát tak na roztahování nohou, ale už na nic víc."
Při těch slovech se ve mně vzedmula nová vlna hněvu. Ty čubky měly jediný štěstí, že jsem hned po tom incidentu musel do ředitelny, abych se nechal seřvat, a potom mě vykázali domů. Bejt tady, definitivně bych k tomu měl, co říct.
Střelil jsem pohledem po Maddenovi. „Ty jsi o tom věděl?"
Upřel na mě svý černočerný oči a přimhouřil je do dvou čárek, než s ledovým klidem odtušil: „Byl jsem u toho... Keenan definitivně nechtěla, abych do čehokoliv zasahoval. Kromě jinýho bych tím totiž jen potvrdil jejich teorii."
Kdesi uvnitř jsem pocejtil divoký nutkání na něj zařvat, že na to se zcela určitě měl vysrat a pomoct jí. Ale hned v ten moment jsem si kurva uvědomil, že tohle bylo moje místo. Kdybych byl při smyslech, určitě bych po něm neměl chtít, aby ji chránil zrovna on... nebo ne?
Do hajzlu, tohle všechno je tak dojebaný.
„Navíc jsem měl nějaký vysvětlování s Jaredem," dodal Madden jen tak mimochodem.
Jo... tak to mě kurva nenapadlo. Ale pokud toho byl Jared svědkem, tak určitě chtěl aspoň nějaký odpovědi. Byl Keenanin brácha, ksakru. Samozřejmě, že si musel aspoň jednoho z nás podat. „Hádám, že to nešlo moc dobře?"
„Nijak zvlášť," potvrdil on a s tím se rozhlídnul kolem a přejel si jazykem po zubech. „Nicméně Keenan se rozhodla jít cestou největšího odporu, takže náš hovor tak trochu přerušila, když těm holkám dost hlasitě vysvětlila, že i kdyby spala s celým basketbalovým týmem, bylo by jim po tom úplný hovno." Madden svým pohledem sklouznul ke mně. „Což definitivně nebyl nijak moudrej tah, protože si to naprosto a totálně říkalo o jakýkoliv provokace od kluků, který tomu přihlíželi. Jenže ti už si nejspíš vzali k srdci fakt, že na tyhle řeči ani jeden z nás nereaguje zrovna dobře, takže všichni drželi hubu. A Keenan po tomhle odkráčela středem s Jaredem v patách."
No výborně, kurva.
„A když je řeč o Keenan," protáhnul vedle nás Eric a podíval se kamsi za mý rameno.
Ohlídnul jsem se a uviděl amazonku osobně. Kráčela chodbou směrem k nám se Skylar a Beccou v závěsu. Hlavu nesla vysoko, bradu vzdorovitě povystrčenou a každej její krok doprovázelo zhoupnutí boků, který mě neomylně donutilo sjet pohledem její tělo.
Měla na sobě upnutý tílko, který sahalo až do poloviny jejích stehen, doplněný o kožený legíny a kraťoučkej svetr oblečenej tak, že výstřih odhaloval celý její rameno. Všechno v černý. A k tomu vojenský boty jak jinak.
A dle mýho skromnýho názoru?
Byla sexy jako samo peklo a víc než dobře si to uvědomovala.
Nicméně prakticky celá chodba ztichla, když se přiblížila k nám a zářivě se usmála na Erica. „Ahoj, Ericu," utrousila k němu a rovnou pokračovala ke svý skříňce. Čímž samozřejmě dala najevo, jak okatě mě a Maddena ignoruje.
A já tohle gesto definitivně bral jako něco, co jsem nedokázal přejít.
Protože tohle nebyl jen trest za to, že jsem jí zahejbal.
Tohle bylo vyhlášení války.
Zatracená provokující a nervy drásající čubka.
Podíval jsem se na Maddena, jehož temný oči se v ten moment setkaly s mejma. „Mrňavá čubka," zavrčel dopáleně, zatímco ta jeho maska netečnosti praskala... a skrz ni definitivně pronikal hněv a touha zkrotit si Keenan hned na několik způsobů.
A já? Já začínal mít podivnej pocit, že ať už jsem se na celou tuhle situaci díval jakkoliv, tak jsem se mýlil. Hluboce mýlil.
To, co bylo mezi mnou a Maddenem jsem nemohl odmazat. Nemohl jsem to odmazat ani kvůli Keenan. A momentálně to vypadalo, že stejně tak nikdo nedokáže odmazat to, co bylo mezi těma dvěma.
Ať už to kurva bylo cokoliv.
Zlehka jsem si ho přeměřil očima, zatímco on na mě pořád zíral. „Co?" vyštěknul na mě.
Koutek mejch rtů zacukal a já ani nevěděl proč. „Máš pravdu. Je to čubka," pronesl jsem k jeho a nejspíš i svýmu překvapení.
A v ten moment přitáhnul naši pozornost Eric, kterej si vedle nás tiše odkašlal. „Je tohle ta část, kdy bych se měl zeptat, jestli je něco z těch drbů pravdivejch?"
„Drž hubu," odtušili jsme oba s Maddenem najednou.
A i když jsem byl tím plíživým pocitem, že tohle celý dopadne jinak, než bych si přál, hluboce zasaženej, v tuhle posranou chvíli jsem měl co dělat, abych se nezačal smát.
Zatímco Eric? Jo, tak ten pozvednul dlaně na znamení, že se vzdává. „Jako bych kurva vůbec nic neřekl," odtušil a vyrazil za Skylar, která na něj čekala u jeho skříňky.
***
Bylo to o celý dvě hodiny později, kdy se Madden omluvil z hodiny a zmizel. Předpokládal jsem, že odešel na záchod, ale nevracel se až podezřele dlouho. A já cejtil podivnej neklid, kterej jsem nedokázal ignorovat.
Omluvil jsem se z vyučování a vypadnul na chodbu, která byla naprosto vylidněná. Pomalu jsem kráčel vpřed a poslouchal. Sem tam jsem zaslechnul nějakýho vyučujícího, jak vykládá látku, ale nic, co by mi napovědělo, kam ten bastard zmizel.
Nakouknul jsem na pánský záchody a potom i na ty dámský. Všude bylo prázdno.
Moje podezření jen stoupalo.
A naprosto nepřekvapivě se potvrdilo o pár minut později, když jsem neslyšně otevřel dveře klučičí šatny a nakouknul dovnitř. Uslyšel jsem hlas. Definitivně holčičí hlas, kterej jsem si nikdy nemohl splést. „... mám dost toho, abych se tebou pořád nechávala jen zastrašovat. Nejsi tady totiž kurva jedinej, kdo má všechny páky."
V ten moment se místností rozlehnul ochraptělej smích. „Snad kurva nemluvíš o tom všem, co ti nakecal Stepford?"
V ten moment jsem neslyšně dovřel dveře a opatrně vyrazil kolem několika řad skříněk vpřed, protože ti dva se nenacházeli nikde v dohledu. Zatím jsem se sice nerozhodnul, jestli do tohohle budu chtít zasahovat, ale pokud by jí ten bastard držel nůž pod krkem, tak se tomu nejspíš nevyhnu, kurva.
Keenan se uchechtla. „Michael mi toho navykládal spoustu a reálně jsem si nemohla bejt jistá, jestli je cokoliv z toho aspoň částečně pravda. Nicméně ty jsi při naší první konverzaci na tohle téma nic z toho nepopřel, co?"
Následovalo několik vteřin ticha, během kterejch jsem radši zastavil a čekal. Nechtěl jsem způsobit zbytečnej hluk a přilákat k sobě pozornost. Nehledě kurva na to, že jsem chtěl zjistit víc. Protože samozřejmě, že se mi ani jeden z nich o čemkoliv z toho, o čem tu mluvili, nezmínil.
Madden nakonec tiše zavrčel. „A to zcela určitě svědčí o mý vinně, hm? Nebuď kurva směšná, Keenan."
„Myslím, že si to můžu dovolit s ohledem na to, že jsem v Graysonově pracovně našla nějaký dokumenty, který ty jeho tvrzení minimálně částečně podporujou," protáhla ona.
A v ten moment jsem se zase dal do pohybu. Protože Keenan momentálně vstupovala na kurevsky tenkej led a nejspíš si to ani neuvědomovala.
„Tvůj otec byl Dario Trevarow, hlava mafie, která kšeftovala s drogama, bílým masem, se zbraněma... a do hajzlu, bůh ví, s čím ještě dalším. Byl jsi nemanželskej syn... což souhlasí s tím, co mi vyklopil Michael. Tvrdil, že jsi pro svýho tátu nic neznamenal. Že ti nedal ani jméno. A taky že tě vychovával k tomu, abys pro něj vraždil." Ve chvíli, kdy se odmlčela, se mi ona a Madden konečně dostali do výhledu. Keenan stála opřená o jednu z plechovejch skříněk a vzhlížela k Maddenovi, kterej se nad ní výhružně tyčil. Jednu dlaň staženou v pěst zapíral jen kousek nad jejím ramenem a svým pohledem neuhejbal od její tváře. Vypadal jako ztělesnění klidu. Teda tak kurva mohl vypadat pro celej svět, ale já si všimnul, jak se jeho hruď trhaně zvedá a klesá v čím dál rychlejší tempu.
Do hajzlu, on ji zabije, že jo?
Užuž jsem se chystal zasáhnout, jenže Keenan zase rozpohybovala svý rty. „Podle toho spisu ho jednoho krásnýho dne jeho lidi našli mrtvýho se čtyřiadvaceti bodnejma ranama v těle. A," namáhavě polkla, než se donutila pokračovat, „a ty jsi mi už při našem prvním setkání řekl, že jsi svýho tátu zabil. Tenkrát jsem si myslela, že je to jen lež, kterou jsi mě prostě chtěl zastrašit, ale... Ty jsi nelhal, že ne?"
Znovu zmlkla.
Dívala se na něj.
Čekala.
Stejně napjatě jako já.
Protože tohle bylo mnohem víc faktů, než jsem kdy sám slyšel z Maddenovejch úst. Takže jo, kurevsky bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem tím nebyl šokovanej. Jenže já na rozdíl od ní nepotřeboval žádnou Maddenovu reakci. Z těch útržků, který jsem znal, jsem si byl víc než jistej, že je tohle všechno pravda.
A momentálně jsem si vůbec nebyl jistej, jak přesně s tím Madden naloží.
Mý srdce bušilo, čím dál rychleji, zatímco jsem ho skenoval pohledem a čekal na sebemenší reakci. Jenže... pořád nic nepřicházelo.
A trvalo to tak dlouho, že to nakonec nevydržela sama Keenan.
„Je to pravda?" zeptala se téměř šeptem. A já si nebyl jistej, kdy přesně na to došlo, ale právě teď byla Maddenova hlava svěšená tak nízko, že mu prameny vlasů spadly do obličeje a Keenan se o ně otřela svým nosem, zatímco zlehka přešlápla. „Vyrůstal jsi ve světě, kde jsi poznal jen týrání, mučení a bolest?"
A moje hruď se podivně stáhla, když Madden svým ledově klidným hlasem odtušil: „K čemu by ti taková informace vůbec byla, hm?" S tím se zase narovnal a pohlídnul jí rovnou do očí.
A i když jsem věděl, jak intenzivní jeho pohled dokáže bejt, ona před ním neuhnula. Naopak povystrčila bradu, než odvětila: „Abych ti mohla odpustit. Abych se mohla přenést přes všechno, co se mezi náma stalo."
Tahle odpověď mě šokovala dost možná ještě víc než všechno, co se tu doposud odehrálo.
A Maddena dost možná taky.
Protože nepřišly žádný výhrůžky, vrčení ani zastrašování. Kdepak. Jen se na ni díval. Trhaně se nadechoval a vydechoval, zatímco svaly předloktí ruky, kterou se pořád zapíral o skříňku, se zatínaly a povolovaly. Nakonec se ale narovnal a odtáhnul se od ní.
A pak?
Pak se prostě otočil na patě a zamířil pryč.
Přímo ke mně, abych byl přesnej.
V ten moment na mě dopadly rovnou dva pohledy.
Madden nezaváhal a pokračoval v chůzi. Vlastně vůbec nevypadal překvapeně, že mě tu vidí.
Na rozdíl od Keenan.
Ta zbledla o několik odstínů, zatímco se naplno opřela do skříňky za sebou.
A když jsem si uvědomil, co všechno tady právě zaznělo o Maddenovi a čím jsem si prošel já... nedokázal jsem zastavit určitou hořkost nad tím, že se vůbec opovažovala mě a Maddena soudit za jakýkoliv způsoby, kterejma jsme společně ventilovali tu temnotu, která nás občas pojídala zaživa.
Neměla nejmenší posraný tušení, jak moc jsme tohle občas potřebovali.
Ani kurva náhodou.
A kdesi uvnitř jsem najednou měl pocit, že ten hněv, kterej vůči ní teď cejtím, je víc než spravedlivej. Ublížila mi. A chtěl jsem jí to kurva vrátit.
A tak jsem udělal něco, čím jsem dost možná šokoval nás všechny.
Když mě Madden bez jedinýho slova míjel, zvednul jsem ruku a zatlačil mu proti hrudi. Jeho oči se nepatrně rozšířily, když přede mnou zacouval a pak narazil zády do skříňky. A já nečekal na nic. Vyjel jsem tou dlaní vzhůru až na jeho hrdlo, který jsem sevřel, a pak se k němu naklonil. V jeho černočernejch očích se zalesklo cosi jako vzdor a zloba, než jsem natisknul svý rty na ty jeho. A i když se mohlo zdát, že je nasranej na mě, věděl jsem, že to tak není.
Znal jsem ho dost dlouho na to, abych věděl, že momentálně ho vysírá celá tahle situace a to, že se všechny tyhle informace dostaly na světlo nejen přede mnou, ale hlavně před ní.
A taky musel vědět, že jí tímhle chci dost možná ublížit. A v tom jsme tentokrát byli za jedno, protože on ji taky chtěl potrestat.
Byl jsem si tím jistej.
Protože jeho ruce okamžitě vystřelily vpřed. Jednou nabral do dlaně látku mý mikiny a stáhnul mě k sobě blíž, a tu druhou mi položil zezadu na krk, kde rozprostřel svý prsty a zaryl je do mý kůže. A moje srdce nejspíš vynechalo úder, když otevřel ústa a nechal mě vniknout dovnitř. Líbal jsem ho drsně. Bral jsem si všechno, co jsem chtěl. A on nic z toho neodmítal, přestože na líbání na veřejnosti mezi náma nikdy předtím nedošlo. Nicméně momentálně jen ochraptěle zasténal, když se můj piercing otřel o jeho jazyk a dal mi tak najevo, že je s tím víc než v pohodě.
A to vědomí, že Keenan stojí opodál a vidí tohle všechno?
Jo. Během několika vteřin jsem měl erekci tvrdou jako skála, do hajzlu. Protože i když jsem ji chtěl hlavně vytrestat, tak tohle celý bylo prostě... vzrušující. Takhle moje narušená mysl prostě fungovala, nebudu se za to omlouvat. Ani kurva náhodou.
Namísto toho jsem zajel rukou Maddenovi do vlasů, který jsem pak sevřel v pěst a zatáhnul za ně. Tím jsem ho donutil zvrátit hlavu a mohl se do něj ponořit ještě hlouběji. A on mi neodporoval ani v nejmenším. Naopak se na mě natisknul svým tělem a donutil mě tak zavrčet téměř zvířecím způsobem.
A jaký bylo kurva mý překvapení, když se kdesi za mejma zádama ozvalo zalapání po dechu, po němž následovalo tichý zakňourání.
Žádný znechucení. Žádnej úprk.
Stála tam a dívala se.
Kurva. Z tohohle mi nejspíš na místě exploduje hlava.
S vědomím, že nic z tohohle v prostorách školy nebudu moct dotáhnout do konce, jsem se od Maddena odtáhnul a pustil ho. Jeho oči byly černější než obvykle a jeho ústa nateklý. Nicméně jejich koutek byl povytaženej ve vědoucím úsměvu.
Schvaloval to.
A já si jen spokojeně olíznul rty, když jsem od něj o krok ustoupil a ohlídnul se po Keenan. Pořád byla opřená o skříňky. Podivně bledá s pootevřenou pusou, kterou do sebe namáhavě vpravovala kyslík. Její velký modrý oči těkaly mezi mnou a Maddenem a já nemohl popřít, že mě potěšilo, když jsem v nich rozeznal ten příšernej zmatek. Šok, vzrušení, bolest...
Definitivně bolest, došlo mi, když jsem si všimnul, jak si tlačí jednu dlaň na břicho a podivně se choulí do sebe. Propadala se. Propadala se pod tíhou toho poznání, že není jediná, kdo od toho, co jsme spolu měli, dokáže odejít.
A víc jsem nepotřeboval vidět.
Otočil jsem se k ní zády a konečně vypadnul z tý zatracený šatny pryč.