Před očima se mi míhaly barevné obrazy. Do nosu mě píchla neznámá vůně. Horko ovanulo můj obličej.
Otevřela jsem oči.
Chvilku jsem viděla rozmazaně, ale hned se mi pohled zaostřil. Jako první jsem uviděla postel. Velkou dřevěnou s nebesy, ve které jsem ležela. Po všech čtyřech stranách vysely tmavě zelené závěsy svázané za sloupy u postele. Byla jsem v kamenném pokoji. Kolem stěn byly dvě dřevěné vysoké skříně, koberec byl ve stejné barvě jako závěsy rozprostřen kolem postele a naproti posteli krb.
Oheň praskal v pravidelné písní a naplnil mě klidem. Před ním si nějaká dívka broukala pomalou melodii a na stolečku před krbem prohlížela nějaké lahvičky.
Pohnula jsem hlavou a zašustila peřinou. Vzhlédla a usmála se. Přešla ke mně a natáhla se po mých rukách. Lekla jsem se, rychle se posadila a natáhla se na posteli co nejdál od ní.
„Ne, ne, klid, já vám neublížím." Řekla mile a já v ní poznala hlas té dívky, který mluvil před tím. Vyděšeně jsem se dívala na její ruce stále napřažené ke mně.
Jo, to určitě. Unesli mě a omámili mě. Thomas a jeho...ani jsem to nedokázala říct. Byla to opravdu jeho matka? Ničemu jsem nerozuměla, proč by to Thomas dělal? Co se stalo?
„Chápu, že jste vyděšená, ale potřebuju vám zkontrolovat tep a ostatní funkce. Nebojte, opravdu vám neublížím." Řekla mile.
Byla drobná, ale přitom vysoká, mohla být stejně stará jako já. Měla rovné černé vlasy stažené stuhou do culíku. Natáhla ke mně štíhlé ruce a mile se na mě usmála. Její oči měli stejnou modrou barvu jako Thomasovi, ale na rozdíl od něho neměla tak tvrdě řezanou čelist. Ta její vypadala jemně a kůži měla bledou, jako by už delší dobu nevyšla na slunce.
„Kde to jsem?" Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Podívala jsem se po pokoji a všimla si dvou malých oken na každé straně od krbu. Za okenními tabulkami poblikávalo světlo svíček. Byla noc. Znovu mě do nosu praštila ta zvláštní vůně.
Dívka se podívala stejným směrem a usmála se.
„Ach ano, připravila jsem čaj, měla byste ho vypít, uvolníte se." Řekla a podala mi malý šálek s rudou tekutinou. Uvolnit se? Tak to ani omylem, už ne.
„Ne, ne tak, neochabnou vám svaly, právě naopak, máte je celé ztuhlé, čaj je uvolní a budete se cítit lépe." Usmála se a já musela uznat, že působí hrozně mile. Obezřetně jsem se posunula k ní a natáhla se k šálku. Řinula se z něj nádherná sladká vůně. Dívka se usmála.
„Jmenuji se Leyla a starám se o vás od chvíle, kdy...vás sem přinesli." Řekla opatrně a já k ní vzhlédla. Takže přeci jen je to ta dívka, s kterou mluvil Thomas.
Vzpomněla jsem si, jak mu vyčetla, že mě má rád. A potom jsem si vzpomněla, jak mě držel ochablou na nádvoří, zvedl mě a odnesl sem. Omámil mě a unesl sem. Od rodiny, od mého budoucího manžela. Co se to tam stalo? A proč chtěla Annara mě?
„Lauren. Ale pochybuju, že to nevíš." Řekla jsem hruběji, než jsem chtěla a všimla si, jak chraplavě můj hlas zněl. Jak dlouho jsem nemluvila?
„Věřím, že jste vyděšená a nejspíš věci nebudete nějakou dobu chápat a možná nás budete i nenávidět, ale věřte mi, nikdo vám tu nechce ublížit, ne dokud je tu Thomas." Řekla opět mile a sedla si na postel přede mě. To s Thomasem si spíš zamumlala pro sebe, ale i tak jsem jí slyšela.
Vzedmul se ve mně hněv při vzpomínce na něj.
Že se nesnáším za to, co ti musím udělat a nesnáším ten pocit, že to nemůžu zastavit.
Potřebuju vědět, že mi to odpustíš.
Odpusť mi to, lásko, prosím.
Zavřela jsem oči, do kterých se mi draly slzy. Tak tohle myslet. Tohle chtěl, abych mu odpustila. Omámil mě, a potom unesl. Jak si mohl myslet, že bych mu někdy něco takového odpustila? Podvedl mě, zradil mě, hrál si s mým srdcem, jen aby se dostal ke mně a mohl tohle udělat.
„Měla bych zajít pro..."
„Ne! Ne, ne prosím, nechoď nikam. Prosím, jen potřebuju vědět, co se to tu děje, kde to jsem? Potom klidně jdi, ale chci aspoň vědět, co tu dělám. Proč jsem tady? Prosím, nechoď za nikým." Prosila jsem vyděšeně. Leyla se na mě lítostně podívala a otočila hlavu ke dveřím.
„Dobrá, ale nemůžu vám říct všechno." Kývla hlavou smutně.
„Nevadí, jen nikomu neříkej, že jsem se vzbudila, prosím." Leyla kývla hlavou na souhlas a vzala mě za ruce. Začala mi je otáčet a kontrolovat mi tep, odřeniny na rukou, kterých jsem si ani nevšimla a takhle pokračovala dál.
„Jste na Černé tvrzi, v Černém lese, hluboko, hluboko v Černém lese, cestu ven byste sama nikdy nenašla, a ani není šance, že by tu někdo našel vás." Řekla smutně a dál se mě jemně dotýkala. Hloupost, Julian mě najde, sám řekl, že miluje lovit v Černém lese. Slíbil, že mě najde.
Černý les. Nemohla jsem tomu uvěřit, tak dlouho jsem chtěla vědět, co se v něm nachází, nikdy by mě nenapadlo, že tu někdo žije. A že mě unesou.
„Ach, nevím, co bych vám mohla ještě povědět, nepřísluší mi říct, důvod, proč tu jste, Výsosti." Řekla posmutněle a já se při tom oslovení celá napnula. Dívka se zvedla z postele a došla pro nějakou z lahviček na stolečku před krbem.
„Můžeš mi říkat Lauren, když ses o mě celou dobu starala." Řekla jsem a Leyla se na mě smutně podívala.
„To můj lektvar ti vzal sílu, princezno. Proto se o tebe teď starám, aby se ti vrátily všechny funkce k normálu." Řekla a přišla ke mně s miskou něčeho divně zeleného.
Takže ona mě otrávila. Ať jsem ji ale pozorovala, jak dlouho jsem chtěla, necítila jsem z ní nebezpečí. Vůbec ničemu jsem nerozuměla.
„Proč? Proč si mě otrávila?" Zeptala jsem se, ale když mi začala natírat dřené ruce směsí z misky, nechala jsem jí a ruce neodtáhla. Byla tak milá a vypadala, že ji opravdu mrzí, co mi udělala. Ale stejně tak to mohla být přetvářka. Stejně jako u Thomase. Píchlo mě u srdce.
„Dorazil sem posel se zprávou ze Zimního zámku. Nevím, co obsahovala, ale matka zuřila, nechala si mě zavolat a přikázala mi namíchat lektvar, který by utlumil smysly a živel. Nevěděla jsem pro koho, nebo za jakým účel, ale když tě sem přinesli hned jsem poznala, komu ho dali a postarala se, aby si co nejdříve nabrala ztracenou sílu zpět." Řekla a namazala poslední odřeninu na mé ruce. Vůbec nevím, kde sem k nim přišla. Jako by si mě někdo pohazoval mezi stromy, nebo se mi něčí nehty zaryly až do krve.
Zpracovala jsem její odpověď a všimla si, jak vyhýbavě odpověděla. Neřekla mi, proč mě museli unést, ani co se mnou chtějí dělat dál.
Zadívala jsem se do ohně a snažila potlačit slzy, když jsem si vzpomněla na své sestry, jak se s napřaženými dlaněmi snažily tu ženu zastavit. A Thomas mě držel v náručí a odnášel pryč. Doufala jsem, že je má rodina v pořádku.
„Proč? Co ode mě chtějí?" Zeptala jsem se se slzami v očích. Leyla se zastavila u stolečku a nadechla se. Věděla to, ale nechtěla mi to říct.
V krbu hlasitě zapraskal oheň a velké poleno dřeva se sesunulo. Zašimraly mě konečky prstů. Podívala jsem se na svoji dlaň a ucítila to povědomé teplo, to co jsem cítila, když byl Thomas poblíž. Najednou mi naběhly žíly na ruce, až na to, že byly oranžové a rudé jako plameny ohně a v proudech mi mířily od lokte ke středu dlaně. Nechápavě jsem ten úkaz pozorovala. Nikdy dřív se mi to nestalo. Žíly se změnily v malé plápolající žilky a uprostřed ruky se mi objevil malý plamínek. Líně se kroutil a plápolal ve vzduchu.
Nechápavě jsem se podívala na Leylu. Ta s úžasem sledovala moji ruku a žilky. Najednou se rychle otočila a hledala něco v brašně na zemi. Bylo slyšet cinkání lahviček. Nakonec vytáhla jednu, otevřela ji a nadechla se nad jejím víkem.
„Budu doufat, že tohle jsi uměla už před tím, a není to proto, že ta zmarilka byla plesnivá." Podívala se na obsah lahvičky a zkousla si ret.
Její lektvar mi měl utlumit živel. Docházelo mi, jak ho připravovala z několika ingrediencí. Co když jedna byla špatná a místo utlumení mi živel změnila? Nebo aspoň jeho fungování.
Zkusila jsem to i na druhé ruce. Žilky mi vystouply a opět se vlnily směrem k mé dlani v oranžových a červených odlescích. Na dlani mi vzplanul větší plamen a žilky se mi obtočily kolem zápěstí jako náramek v několika překřížených řadách.
Užasle jsem se podívala na Leylu, která na to mlčky hleděla.
„Prosím, nikomu to neříkej, matka by mi utrhla hlavu." Řekla najednou a zajela si rukou do sepnutých vlasů. Zamračila jsem se. Matka?
„To tu všechny matky trhají hlavy?" Nechápala jsem. Leyla se trochu zasmála.
„Ne, jen ta nejvyšší. Ta naše. Annara." Řekla a úsměv ji zmizel.
Polilo mě horko při tom jméně. Plamen zmizel a žilky se stáhly do kůže. Pokud je její matka Annara, a Thomasova a Wallova taky, tak to znamená...
„Jsi princezna?" Řekla jsem bez dechu.
„Nejsem, jsem nemanželská. Královský status mají jen moji bratři, Thomas a Wall." Usmála se.
Thomas byl její bratr. Thomas měl sestru.
Sestru, která mě otrávila, a sestru, která změnila můj živel.
_____________________
Lauren se probouzí unesená uprostřed Černého lesa obklopena neznámým. Proč ji asi královna Annara unesla? :D
Budu moc ráda za hlasování a komentář. Moc si toho vážím <3
Mějte se krásně a příjemné čtení:)