Sleduju, jak se za okny střídá světlo a tma, den a noc. Už dva týdny sedím bez hnutí na posteli ve stejné pozici, nohy skrčené u těla si objímám pohublýma rukama, zatímco se houpu zepředu dozadu a z boku do boku. Pokud počítám správně a náhodou jsem nepropadla prokletému spánku, tak bych měla v tomhle pokoji být už dvanáct dní. A to bez mého synka. Moje děťátko, nevím o něm vůbec nic. Jestli je v pořádku, jestli mu není zima nebo...nebo je snad, ani na to nedokážu pomyslet. Jen když v hlavě najedu na Freddieho, což je každou vteřinu, na nic jiného nemyslím, se moje srdce potápí do bažin. Slzy už ven nevychází, nechápu to, já chci brečet, chci, aby ta zoufalost ze mě vyšla v podobě malých slziček. Místo toho mám v krku zaseknutý kámen, co mě škrábe. Možná to škrábání je i kvůli mému křiku. Celé dny jsem bez přestání ječela na dveře, ale žádná ozvěna z nich nevycházela. Promrzlé ruce mám odřené kvůli bušení do tvrdého dřeva, ale nebrala jsem ohledy na kapičky krve.
Už zase mi zakručí v břiše, úspěšně to ignoruju, jako vždy. Jídlo mi sem sice nosí, ale nedokážu do sebe nic dostat. Jícen mám sevřený a žaludek jako na vodě. Když jsem tu byla asi dva dny, podařilo se mi do sebe nesoukat téměř celou porci nějakých těstovin se sýrovou omáčkou, ale postupem času se mi do těla dostávalo čím dál míň jídla. Divila jsem se, že mi sem vůbec něco přinese, ale rozhodla jsem se to neřešit. To bylo to poslední důležité.
Ve dveřích zašramotí klíč a moje tělo se v okamžiku napne jako struna. Podívám se z okna, je blbost, aby nesl jídlo, většinou s ním chodí při západu slunce. Teď je tak poledne. Popadnu ze stolku vidličku a zastrčím ji za tepláky. Když ho píchnu do správných míst, můžu ho na chvíli zlikvidovat. Chtěla jsem ho zabít, ale moje odvaha opadla. Vím, že bych to měla udělat, sklidit ho z povrchu zemského za to, co mi udělal, ale já nevím...já jsem moc slabá. Kvůli němu už nebudu mít takový život, jaký jsem měla. Bojím se, že to na mě zanechá moc vekou újmu, která se zatím neukázala. Je tu možnost, že se už nebudu moct vrátit do normálu. Budu mít před očima každý den jeho obličej a to, jak mě s tím úšklebkem na tváři znásilňoval. V uších mi bude stále dokola hlučet jeho hlas a vzdychy. Budu vzpomínat na jeho vůni a chuť jeho rtů. Tohle já nechci. Nechci žít s tímhle, na to nemám.
Dveře se otevřou, ale nedívám se tam. Pohled nechávám na nehtech nohou. Podlaha pod jeho vahou zaskřípe, nemluví, jeho oči cítím na sobě. Celou si mě prohlíží. „Zhubla jsi," řekne tiše chraplavým hlasem. Potichu se zasměju, tak aby to neslyšel. Mám chuť mu odpovědět něco kousavého, ale pusa se mi neotevře. Místo toho ucítím na své tváři horkou kapku slané vody. „Mluv se mnou," jeho hlas nezní tak přísně jako vždy. Skoro až prosí. Nad tím ale zakroutím hlavou. To mu už hráblo? Další slza vyteče. Postel se prohne, když se posadí. Snažím se od něj odsunout, jenže moje svaly nemají žádnou energii. Natáhne ruku k mé tváři a jemně mi slzy setře. Ostře se nadechnu, když ucítím, jak se mi do úst hrnou kyseliny z žaludku. Nakopává mě to a mám pocit, že vyzvracím to nic, co se ve mně nachází. „Je ti dobře?" zeptá se tiše a odhrne mi mastný pramen vlasů. Ve sprše jsem byla naposledy před osmi dny, potom jsem na to už neměla sílu a ani náladu. Bylo mi jedno, že jsem zpocená a páchnu. Jediný co jsem chtěla, je, mít svého synáčka v náručí. Nic jiného.
„Pojď, umyjeme tě." Poví tak klidně a jistě, jako by to bylo na denním pořádku. Jen pomyšlení, že by se mnou měl být v jedné místnosti, když budu nahá, se mi rozklepou kolena a vzrušením, jako to bylo vždy s nějakým mužem, to určitě není. Natáhne ke mně ruce, aby si mě mohl vzít do náručí, ale já rychle z tepláků vytáhnu vidličku a chci mu jí píchnout do oka. Rychle se ode mě odtáhne a ruku chytne. Oči mu potemní, tvář mu ale zůstává klidná. Ze sevřené dlaně mi vytrhne mojí zbraň a odhodí jí pryč. Zakroutí nade mnou hlavou a zvedne moje, pod náporem vzlyků, klepající tělo. Snažím se mu bránit, ale akorát mě to vyčerpává a on má větší sílu. Proto se mi svaly z ničeho nic uvolní a já už nezvednu ani ruku. Mám co dělat, aby oči zůstaly otevřené.
Jen vzdáleně vnímám, jak mě tiskne na svou hruď a nese do koupelny vedle pokoje. Jediné plus na tohle celém bylo, že jsem měla postel a koupelnu, kde jsem mohla vykonávat veškeré potřeby. Ochablé tělo posadí na kraj vany, lehce se přidržuju, abych nespadla do zadu. Hlava se mi točí a okolí kolem mě taky. Cítím jeho nechutné ruce, jak mi pomalu sundávají tričko, jde mu to těžko, když nespolupracuju. Přece jenom mi ho přetáhne přes hlavu. Potom mi nahmatá rozepínání podprsenky. Chci protestovat, ale stejně jako vše ostatní, to nedokážu. Tělem mi proudí strach. Nevím, co od něj čekat. V klidu může zneužít mé neschopnosti. Rukama sjede po zádech k pasu, na kůži se mi objeví husina. Chytne mě kolem boků a postaví mě. Jednou rukou mě drží, abych se nesesypala k dlažbě, a druhou ruku zahákne za gumu tepláků a společně s kalhotky mi je stáhne ke kotníkům. Znova mě posadí a oblečení mi přes paty sundá. Nakonec si mě znova vezme do náručí a skloní se se mnou. Položí mě do vany, ve které je už trochu vody. Ani nevím, že vanu už napouští. Opřu se o stěnu rohovky a nevnímám, že mě vidí celou nahou. Na pár vteřin na sobě cítím jeho pohled, ale potom se odvrátí, někam se natáhne a do vody mi přidá pěnu. Rukou jí v příjemně teplé vodě rozmíchá, aby se vytvořila pěna.
„Počkej tady a nic nedělej. Za chvíli přijdu," řekne hlasitě, asi abych mu rozuměla. Nepřikývnu, nesouhlasím, nepodívám se na něj. Moje svaly vypověděly jakoukoliv práci. Když se teplá voda dostane do úrovni mých rukou, které mám položené na stehnech, syknu nad náhlým štípání v kloubech a ruce s námahou dám na okraj vany. Zavřu oči, cítím, jak na mě jde spánek, ale zakazuju si to. Nesmím spát. Vím, že když podlehnu únavě, vymstí se mi to v podobě nočních můr a vzpomínek.
„Jsem tady," objeví se najednou vedle vany. Vidím periferně, že v rukách drží nějaké oblečení, které položí na koš na prádlo. Začne se hrabat v nějakých poličkách, ale už nevidím co, protože oči zase zavřu. „Potřebuju tvojí pomoc, Hope," jeho studená ruka zabloudí mezi moje lopatky a nutí mě, abych se posadila. A já tak udělám. Druhou rukou se natáhne pro hadici a namokří mi vlasy. Potom jí jen hodí do vody a na hlavu mi dá velkou vrstvu šamponu. Začne mi masírovat pokožku hlavy a já se přistihnu, jak myslím na to, jak je to příjemné. Dává si pozor, aby se mi nedostala pěna do očí. Voňavý šampon smyje a na konečky mi nanese kondicionér. Mezitím si na dlaň vymáčkne sprchový gel a začne mi ho rozprostírat po zádech. Na každém milimetru se mi hned vytvoří husí kůže a oklepu se. Není to ta příjemná husina z krásného prožitku. Pomalu přejede na břicho a váhavě jede na hruď. Pevně zavřu oči a zatnu čelist, když najede na prsa. Nejraději bych ho zastavila a uřezalas ruce, ale jak už jsem řekla několikrát, nemám sílu. Jsem bezradná. Potom vezme jednu nohu a i druhou. Na stehnech se zastaví a zhluboka se nadechne, než vjede mezi moje nohy. Dech se i zastaví, stejně jako srdce. Z pod víčka vyleze slza a kutálí se do vody. Naštěstí se tam nezdržuje moc dlouho. Za pár vteřin ale na lýtkách ucítím studený kov. Oklepu se. Z jeho úst vyjde tiché Ššš a jede s tím nahoru a já tak poznám, že mě holí. Což mi překvapivě tolik nevadí. Neholila jsem se více jak čtrnáct dní a chloupky už vyrašily. Oholí mi nohy, podpaží a rozkroku se naštěstí vyhne. Z konečků vlasů mi vymyje kondicionér a nechá vytéct vodu z vany do kanálku. Potom mě jenom opláchne a zvedne. Postaví mě na rozklepané nohy a obmotá kolem mě ručník.
„Předkloň se," přikáže potichu a já s krátkým zaváháním udělám. Tmavé vlasy mi přehodí do vzduchu a obmotá kolem nich menší ručník. Potom se zase narovnám a on mě precizně utře. Nakonec mi pomůže do oblečení, které mi přinesl. Jsou to obyčejné tmavě modré kalhotky, sportovní podprsenka stejné barvy, černé tepláky, šedé tričko a tmavě modrou huňatou mikinu. Horká voda mi trochu pomohla, takže se už jakžtakž obleču sama. „Posaď se," řekne a ukáže na dřevěnou stoličku před umyvadlem. S přikývnutím udělám, co chce a on mi začne rozčesávat mokré vlasy. Dělá to opatrně a jemně, aby to netahalo. A já přemýšlím, co se stalo, že se chová takhle.
„Freddie," zašeptám chraplavě a slza mi zase vyteče. Harry zkoprní, ale rychle se vzpamatuje a pokračuje v česání. „Kde, kde je?" smrknu a chci se uhnout jeho ruce, co mě hadí na hlavě. Neodpovídá. Zamračím se a pokusím se vstát, ale zarazí mě. Vezme mě zase do náručí a odchází se mnou z koupelny. Prochází pokojem a vyjdeme na známou uličku. Ze začátku jsem chtěla od něj pryč, to ano, ale teď nechám hlavu spadnout na jeho rameno. Cítím se tak vyčerpaná a na pokraji sil. Na moment zavřu oči, které zase hned otevřu. A vystrašeně se podívám na jeho řezanou čelist. Zhluboka se nadechnu, když si uvědomím, že mi nikdo nechce ublížit. Nebo aspoň ne v tenhle moment.
Dřevěná podlaha pod námi zapraská. Ten zvuk mě jakýmsi způsobem uklidňuje. Ucítím, jak mě pokládá na něco měkkého, gauč. Zády se opřu o opěradlo a s očima do kořán se dívám před sebe. „Freddie," šeptnu jméno dítěte a ruce si schovám do rukávu. Neodpovídá. Naopak, otočí se a chce odejít, ale zastavím ho. „P-potřebuju ho!" popotáhnu. Slyším, jak se na nadechne, pokroutí hlavou a odchází. Vzepřu se rukama a gauč a pokouším se vstát, marně. Zatraceně už! Polknu sliny, abych si navlhčila krk. „Freddie, já ho chci!" řeknu hlasitěji, aby mě slyšel. Když neodpovídá a já ho už ani nevidím, váhám, zda mě vůbec slyšel. Z kuchyně zaslechnu nějaký rámus, vyděšeně se podívám tím směrem a napřímím se. Následuje tichá nadávka, ale potom zpoza zdi vyjde. V ruce drží talíř s jídlem.
„Najez se!" přikáže jemně a klekne si přede mě. Vzdorovitě zakroutím hlavou. Jen cítím vůni vařených brambor, masa a zeleniny, dělá se mi špatně. Harry si hlasitě povzdechne a talíř položí na stolek. I přes mou nechuť k němu, chytne mé paže do rukou a lehce je zmáčkne.
„Vidíš to? Jsi jen kost a kůže. Opravdu jsi snědla všechno jídlo, co jsem ti nosil?" pravdou je, že když jsem tam nechala nedojedené jídlo, netvářil se zrovna nadšeně. Seřval mě a měl dost nechutný kecy a tak když jsem jídlo nesnědla nebo se ho vůbec nedotkla, spláchla jsem ho do záchodu. Vždycky jsem si všeho vážila, ale tohle mi nešlo. Nemohla jsem to sníst.
Chytne mě za čelist a obličej si natočí k tomu jeho. „Snědla jsi to?" neodpovídám. Jen se mu vystrašeně dívám do očí. Vsaje si spodní ret a pustí mě, načež se natáhne pro talíř. Položí mi ho na klín a do ruky chytne vidličku. Napíchne na ní bramboru a kousek masa. Pevně sevřu pusu, aby mi to nemohl strčit do úst. „Hope, nedělej ofrky a sněz to." Protočí oči a kývne hlavou. Zatnu pěsti a po chvíli přece jenom pusu otevřu. „No vidíš, jde to," usměje se. Jídlo pomalu rozkoušu s pěvně sevřenýma očima. Když to konečně spolknu, vydechnu. Je to za mnou. Ale on je jiného názoru.
Po pátém soustu se mi udělá špatně a žaludek jídlo chce dostat jídlo ven. Cítím, jak se mi napínají svaly a v puse mám žaludeční šťávy a než se naději, obsah mého žaludku je na zemi. Břišní svaly se mi stahují a slzy mi pomalu vytékají a padají na zem. Vzdáleně vnímám, že Harry začal něco říkat, ale nevnímám ho. Je mi tak hrozně! Dávicí zvuky opouštějí mé tělo, které se lehce nadzvedává. Ucítím něčí ruku na zádech, vyděšeně ucuknu.
„Hope, jsi v pořádku?" ptá se. Jeho hlas zní vyděšeně. Chci na něj zařvat, že v pohodě rozhodně nejsem a už nikdy nebudu. Vykřičet mu do obličeje, že za tohle může jedině on a že ho za to nenávidím tak moc, že si to ani neumí představit. Já nikdy nebudu už v pořádku, nikdy. A dokud nedostanu své dítě, můj život nebude mít smysl. Tolik jsem pro Freddieho bojovala, tolik, on nemůže být ten, co mi ho vezme. To přece nejde!
I přes to všechno ho nechám, aby mi podržel vlasy, abych si je nezašpinila. Když je to všechno venku a já se konečně můžu nadechnout, vlasy pustí a podá mi kapesník. Utřu si rty a kapesník hodím na zem. Pomůže mi se zase posadit a potom odejde. Vyčerpaně položím hlavu na opěrku a koukám se do stropu, které se točí do kola. Čelo mám orosené potem, stejně jak zbytek těla. Je tohle můj konec? Svaly mě stejně neudrží v sedě a já padám na pohovku. Hlavu si položím na malý polštářek a dívám se na stolek. Musím se dát do hromady! Musím najít Freddieho.
Harry přijde za pár vteřin se sklenicí vody. Dá mi ji k puse, abych se napila, ale odporuju. „Musíš do sebe dostat tekutiny." Ano, ústa mám vyprahlá a krk mi připomíná suchý chleba, proto se přece jenom trochu nadzvednu a ucucnu holé vody. Harry mě pohladí klouby po tváři a odhrne vlasy za ucho. Pozorně ho sleduju. Skousne si ret a podívá se někam mezi nás. Potom zakroutí hlavu, zvedne se, skleničku položí na stolek a odejde z místnosti.
Ačkoliv se snažím, opravdu snažím, víčka mi padají a já pomalu vypínám mysl. Svaly se mi povolují a dech zklidňuje.
A než usnu a probudím se ve světě nočních můr, cítím, jak mi někdo něco dává do náručí.
>>>>>>>>>>>>> <<<<<<<<<<<<<<<
Harry se předvedl v hezkém světle. Zajímalo by mě, jaký pro to měl důvod. Myslím, že Hope potrestal fest. Chudáček, musela hrozně trpět.