„Vytáhni hůlku a předveď mi, jak se dělá to elementární přeměňování."
„Hůlku? Já ale žádnou nemám, vždyť-" začala Hermiona nechápavě, ale v půli věty strnula. Ten dobře známí pocit, který už tak dlouho necítila. Pravou rukou opatrně přejela po malé vyboulenině v její kapse. Zatajil se jí dech. Byla tam. Měla ji v kapse, i když si byla stoprocentně jistá, že ještě před okamžikem tam nebyla.
Trvalo to sotva půl vteřiny. Prudce sáhla po hůlce a naučeným pohybem bojovníka po Theovi vystřelila jasně rudý paprsek kletby. Celé se to odehrálo mezi dvěma údery srdce. Paprsek zmizel a ona čekala, že se Nott v bezvědomí skácí k zemi, ale místo toho tam stál s odevzdaným výrazem, jako by se stalo přesně to, co očekával. Rychle zvedla hůlku a chystala se seslat další kletbu, ale Theo zvedl ledabyle ruku a lehkým mávnutím ji zastavil v polovině pohybu. Strnule visela ve vzduchu, jako v neviditelných kleštích, s rukou napřaženou nad hlavou.
„Co se to-"
„Tak dost, Grangerová. Vážně si myslíš, že bych ti jen tak dal do ruky hůlku, aniž bych měl jistotu, že mě s ní nebudeš moct zabít?"
„Pusť mě, ty hade!" prskala Hermiona a snažila se vyprostit z neviditelného sevření, ale Theo se ani nepohnul.
„Ne, nejdřív si poslechneš, co ti chci říct. Tady jsi v Marga Vigei. Tohle je moje komnata nejvyšší potřeby. Vše, co se tu stane či nestane mám pod plnou kontrolou. Nemůžeš mi nijak ublížit, nijak mě překvapit. Všechno, včetně toho jaká kouzla použiješ, mám pod kontrolou já, chápeš?" Luskl prsty a Hermiona cítila, jak sevření opět povolilo. „Takže žádný blbosti, Grangerová. Nechci ti ublížit, ale jestli budu muset, udělám to."
Zlostně na něj zírala skrze uvolněný pramen kudrnatých vlasů. Ten chvilkový pocit triumfu jí ještě pulzoval v konečcích prstů, ale opět ji připravili i o to málo. Žádná naděje nezbyla.
Zbytek dne cvičili přeměňování. Byl to příjemný pocit, opět svírat v rukou hůlku, i když věděla, že jde jen o iluzi. Dokonalý sen, který má ale v režii někdo jiný.
Když ji v podvečer Nott konečně propustil, aby šla připravit večeři, byla k smrti unavená. Bylo to dokonce ještě náročnější, než ty poslední dny strávené od rána až do noci v knihovně nad knihami.
Doklopýtala zmoženě do kuchyně a pustila se do práce. Trvalo jí to o poznání déle, než obvykle. Ruce i nohy měla nepříjemně ztěžklé únavou a hlava jí třeštila tupou bolestí, jako by ji měla plnou rozlámaných střípků skla. Když prostírala stůl, ztěžka oddechovala. Jediné, co chtěla, bylo lehnout si do postele a spát. A s trochou štěstí už se nikdy neprobudit.
Večeře proběhla v tichosti, jen tu a tam přerušená Blaiseho marnými pokusy o navázání hovoru. Theo byl během jídla zabořený pohledem v jedné z příruček k přeměňování a nezdálo se, že by vůbec vnímal, co jí a Draco zadumaně zíral do zdi, nepřítomně nípajíc do pečených brambor na talíři. Ani Hermiona se nijak nepokoušela přitáhnout k sobě pozornost. Té trochy jídla, kterou měla nandanou, se ani nedotkla a ztěžka oddechovala, jak se úporně snažila zahnat bolest a malátnost, která už jí prostupovala celým tělem. Jen tu a tam vzhlédla, neboť měla nepříjemný pocit, že ji Zabini zkoumavě pozoruje.
Trhla sebou, když uslyšela hluk odsouvajících se židlí a rychle vstala, aby sklidila ze stolu. Oba nemluvní zmijozelové bez zdržování zmizeli v chodbě, jen Zabini zůstal na svém místě a přes spojené špičky prstů Hermionu propaloval pronikavým pohledem.
Čarodějka mezitím sbírala nádobí a poháry na rozložitý tác, aniž by si jeho zájmu povšimla. Když se natahovala, aby vzala i jeho talíř, vystřelil Blaise nečekaně ruku a popadl ji za zápěstí. Talíř s řinkotem dopadl na stůl.
„Co je?" poplašeně vzhlédla a vytrhla se mu ze sevření. S napjatým očekáváním dalšího útoku si přitáhla uvolněnou ruku k hrudi a ustoupila o pár kroků dozadu. Vysoký zmijozel se nenamáhal odpovědí a vstal.
„Pojď sem," přikázal. Když se Hermiona ani nepohnula, s odevzdaným povzdechem ji nesmlouvavě uchopil za obě ramena a pomalu, přesto rázně, ji opřel o stěnu vedle dveří. Kroutila se, ale bolest a zesláblost ve všech končetinách nedodávaly její obraně přílišný důraz.
„Přestaň se na chvíli vrtět," zavrčel, ale bylo v tom spíš podráždění, než vztek. Hermiona, zoufalá vlastním vysílením, k němu sklíčeně vzhlédla. Proč ji nemůže nechat být? Snad to, co má v plánu nebude moc bolet, přelétlo jí po zastřené mysli odevzdaně. Doufala, že to alespoň bude rychlé. Otupěle hleděla do Zabiniho podmračené tváře a čekala.
„Tohle se mi nelíbí," řekl zamyšleně a sklonil se. Ten pohyb Hermionu na okamžik probral z mrákot. Napjala se. Ne, to přece není možné. Na vteřinu měla pocit, že ji snad chce políbit, než místo toho přitiskl své čelo na to její. Nechápala, co to má znamenat, dokud se opět neodtáhnul s tváří vážně stáhnutou. „Já to věděl, máš zase teplotu. A to pěkně vysokou. Pojď," otočil se a bez okolků ji táhl za sebou ven z jídelny a ke schodům až ke svému pokoji.
Když spatřila dveře jeho pokoje, začala se bránit. Jizvy na zádech, jakoby se jí v tu chvíli znovu rozevřely a začaly plát štiplavou bolestí. Cukla s sebou a snažila se mu vytrhnout, ale sevřel ji o to pevněji. „Grangerová! Nedělej blbosti a pojď za mnou."
Přes její protesty ji protáhl přes práh dovnitř a nedbaje na její pokusy o útěk ji donutil posadit se na postel. Přiklekl si k ní a přiložil jí ruku k rozpálenému čelu.
„Tohle není dobré," mumlal si pro sebe a začal se přehrabovat ve svém nočním stolku. Byl celkem rád, že včera připravil celý kotlík. Kdyby musel jít vařit nový lektvar, zabralo by to příliš času a jestli o něco nestál, bylo to vysvětlovat Theodorovi, co přesně se dělo, když byl pryč. Po chvíli hledání v množství lahviček a flakonků konečně vytáhl co hledal. Odzátkoval lahvičku namodralé tekutiny a otočil se zpět k Hermioně, která odevzdaně seděla na posteli s nicneříkajícím výrazem. Jednou rukou ji opatrně uchopil na temeni a druhou jí přiložil lektvar k ústům. „Vypij to," zašeptal a naklonil lahvičku.
Hermiona mělce oddechovala a pozorovala ho zamlženýma očima. Netrvalo to dlouho a začala jí těžknout víčka. Těsně před tím, než se propadla do blaženého spánku, cítila, jak ji dvě pevné ruce pomalu ukládají do peřin.
*
Theova včerejší dobrá nálada z něj pomalu vyprchávala a vracela se dobře známá nervozita. V noci nemohl vůbec usnout, místo spánku se až do pozdních hodin přehraboval v poznámkách a učebnicích. Začal na něj nepříjemně doléhat fakt, že zkoušky jsou už za pět dní. S kruhy pod očima a knihou v podpaží vešel časně ráno do obývacího pokoje, aby si ještě jednou pozorně prošel postup při přeměně vzdušné vlhkosti v živého tvora, ale ve dveřích se zarazil a pocítil silné Déjà vu.
Na polstrované sedačce se s hlavou visící z opěrky a slinou odkapávající na nepochybně velice vzácný tkaný koberec, rozvaloval Blaise a hlasitě chrápal. Theo na něj pár vteřin nevěřícně zíral, než sám sebe přesvědčil, že se mu to opravdu nezdá. Pomalu přešel k polonahému mladíkovi, jen ledabyle zakrytému dekou přes intimní partie, a prohlédl si ho s nepatrně nakrčeným nosem. Začínal mít pocit, že mu tady něco uniká. Nebo si jeho dva spolubydlící opravdu tak oblíbili spánek na příliš krátké a už od pohledu nepohodlné sedačce?
Na pár vteřin zdvihl oči ke stropu, jako by se snažil dovolávat všech pohanských bohů, zdali má tohle opravdu zapotřebí, než zdvihl svou objemnou knihu a bez ostychu jí plnou rychlostí práskl do stolu.
Zabiny vystřelil do sedu a poplašeně si přitáhl přikrývku přes nahou hruď až ke krku jako cudná princezna.
„Co to kurva-"
„Dobré ráno," odpověděl Theo bez zájmu s významně nadzvednutým obočím a natáhl se po své knize.
„Chceš mě snad zabít, Theodore?!" vytřeštil na něj Blaise nevěřícně oči. „Takhle tě učili budit nebohé spící spoluobčany?"
Nott si jen odfrkl a zabořil se do křesla u krbu. „Co tu děláš?"
„Hádej, vole. Vyvolávám démony," brblal podrážděně Zabini a s přikrývkou omotanou těsně kolem těla jako provizorní minišaty se zvedal ze sedačky.
„Proč jsi nespal u sebe? Nechceš mi snad tvrdit, že jsi zapomněl, kde máš postel."
„Co já vím? Draco, whisky... Znáš to. Musel jsem tu včera usnout. Kdybys ustavičně neměl nos zabořeny do učebnic, věděl bys, co se kolem tebe děje," vyjel na něj kousavě polonahý zmijozel, zatímco se snažil vytáhnout nohou ponožku, která mu zapadla pod sedačku.
Theo si ho podezřívavě měřil. Byl si celkem jistý, že Draco šel po večeři rovnou do svého pokoje a rozhodně se nezdál být v náladě na nějaké divoké picí večírky. Než se v tom ale stačil začít víc šťourat, vytáhl Blaise vítězoslavně svou ponožku, sehnul se pro ni, čímž Theovi odhalil víc, než by stál po ránu vidět, a s hlavou hrdě vztyčenou vyšel ven z místnosti.
Nott si vyčerpaně promnul spánky špičkami prstů. Ne, že by to pro něj bylo úplné překvapení, ale začínal mít větší a větší podezření, že jeho dva nejlepší kamarádí jsou idioti.
*
Následujících pět dnů ubíhalo v jednotvárném studijním tempu. Theodor s Hermionou strávili v Marga Vigei skoro všechen volný čas. Nott cvičil bez přestávky jako posedlý a nutil Hermionu, aby mu stále dokola předváděla jednotlivá kouzla, dokud jejich princip plně nepochopí.
Nebelvírka, jejíž život se smrskl na přeměňování a spánek, se po té matoucí noci v Blaiseho posteli cítila už mnohem lépe. Bolest i únava odezněly a přestože cvičení s Theem bylo občas únavné, čarodějka si užívala svou nově nabitou sílu.
Ale jak dny ubíhaly, rostlo v ní nepříjemné napětí. Ze všech sil se snažila směřovat pozornost jinam. Vychutnávala si ten nádherný pocit opět svírat v ruce hůlku a myšlenky na to, co se s ní bude dít po zkouškách, zatlačovala nevědomky do pozadí.