PŘED 8 LETY
WILLIAM
Čekal jsem na verandě před Katherine barákem. Seděl jsem opřený o dřevěný trám, který podpíral část střechy domu. Byla tam již půl hodiny. Chtěla si s rodiči o tom promluvit sama beze mě. A já ji v tom vyhověl i když nerad, protože jsem chtěl být raději po jejím boku.
Dveře jejího domu se konečně otevřely, ne, rozletěly se dokořán. Ve vchodu dovnitř stál napřímený její otec s rukama na hrudníku. Tvářil se dosti rozzlobeně. Byl to obrovský chlap s rukama velkýma jako sud od piva menší postavy se šedivými krátkými vlasy. Upřeně mě sledoval a svůj pohled zabodával hluboko do mě. Propaloval mě. Hlasitě jsem polknul a vstal, abych mu zpříma mohl hledět do očí.
„Je to pravda?" Tázal se mě hlasitě s pevným tónem. „Ano, pane." Odpověděl jsem nervózně a založil si dlaně za zády.
Jeho zlostný pohled se prohloubil.
„A tvůj otec o tom ví?" Tázal se opět rázně a přísně. „Ne, pane." Odpověděl jsem tiše. Měl jsem z toho muže snad větší hrůzu než z mého vlastního.
„Počkej až to zjistí. Bude to určit horší než, co tě čeká teď." Pronesl rázně. Nechápal jsem pojem jeho slov, tak jsem jen mlčky a nechápavě dál vyčkával.
„Já tě zabiju," vyjekl z ničeho nic na mě a vrhl se přímo proti mně. Popadl mě za límec sváteční košile, kterou jsem si vzal kvůli nim a vyzdvihl mě vysoko nad zem. Přirazil mě zády k dřevěnému trámu tak silně až jsem zaslechl lehké křupnutí, netušil jsem, zda ten zvuk vydalo mé tělo či trám zamnou. Hlava mi duněla a před očima jsem měl lehké mžitky. Do tváře mi přistála drsně bolavá rána.
„Nech toho!" Zaslechl jsem hlas jeho ženy, jak pospíchala na pomoc. Popadla svého muže za paži a snažila se ho ode mě odtrhnout, ale marně.
„Tati, dost!" Křičela Katherine za svou matkou schovaná na toho magora. „Ty jdi dovnitř! S tebou si to vyřídím pak!" Křičel na svou dceru, aniž by svůj pohled odtrhnul od mé tváře. Celá levá strana obličeje mě štípala. Na stejné místo mi přistála ještě jedna rána, než mě pustil na zem a já spadl přímo na zadek, zády stále opřený o trám.
„Ať už tě tu nikdy nevidím!" Vykřikl na mě naposledy a v doprovodu své ženy zmizel v domě. Nezapomněl ještě hlasitě za sebou zabouchnout dveře. Chvíli jsem tam ještě posedával, než jsem vstal a oprášil si kalhoty.
Když jsem byl již na odchodu zaslechl jsem letmé skřípání dveří. Otočil jsem se a spatřil Katherine mezi maličkatou škvírkou hleděl na mě. Vydala zvuk – PSST- a ukázala prstem gesto, abych přišel blíže. Váhal jsem, měl jsem strach z jejího otce, ale poslechl jsem. Zastavil jsem se půl metru před dveřmi.
„Promiň mi to," šeptala Katherine. Oči měla celé opuchlé zřejmě od pláče a hlas lehce skřípavý.
„Jsi v pořádku?" Zeptala se tiše. Souhlasně jsem přikývl a pokračoval v mlčení.
„Zítra se stěhujeme," pronesla šeptem a kývla směrem dovnitř. „Jinak to prý nejde."
„Dobře," pronesl jsem tiše a popotáhl. Nechtěl jsem, aby mě opustila. Odmítal jsem se ji vzdát, a hlavně i toho nenarozeného. Byl jsem odhodlaný a neúprosný. Odmítal jsem se vzdát bez boje i když její otec byl proti mně obr.
„Najdu si vás," promluvil jsem šeptem konečně. „Tebe i to nenarozené. Neboj se, najdu vás."