Dnes jsem se rozhodla, speciálně na žádost mé beta-readerky starých částí a vlastně i pro vás všechny, které to potěší :D , vypustit na světlo světa další kapitolu. Je maličko jinačí, dialogů je tu pomálu, ale doufám, že i tak si čtení užijete, stejně jako já si užívám psaní. Přeji příjemné středeční (nebo možná čtvrteční, páteční... atd.) počtení! :D Mějte se krásně! :-)
Nea
~•~
Odlepila paty od země nejprve váhavě, jako by se chystala opustit bezpečnou půdu a učinit skok do neznáma, a vydala se za ním. Po chvíli si povšimla, že přidal, a proto musela odhodit zbylou nerozhodnost a pochyby, aby s ním udržela krok. Vnější okraj hřiště a přilehlý les, ke kterému mířil, odděloval síťovaný plot, v jehož středu se nacházela úniková cesta v podobě nenápadné branky. Skylar v duchu zanadávala, když si uvědomila, že rázuje přímo k ní. Pod pozdně večerní oblohou, v tlumeném světle měsíce jí připadala spíš jako brána do pekel vábící k noční procházce ve společnosti Chrise Argenta a jeho družiny lovců vlkodlaků, kterou bezpochyby disponoval. Teprve teď se musela doopravdy rozhodnout. Pohodila hlavou a nasucho polkla. Věděla, že pokud tak učiní, rozhodnutí to zdaleka nebude poslední, přesto zaťala ruce v pěst a rozběhla se, aby jí docela nesplynul mezi stíny lesa dřív, než ho dožene.
Tušila, že nemá smysl na něho volat. A byla si jistá, že ji zahlédl. Na okamžik ji v souvislosti s tím napadlo, že jestliže před ní utíká, patrně s ní nechce mluvit, a s hrůzou si uvědomila, že ani ona neví, co mu řekne, ovšem pokud se jí ho podaří dohonit. Přesto svůj úmysl nehodlala jen tak vzdát.
Otevřel branku a aniž by se otočil, ji za sebou zabouchnul. Skylar si dávala dobrý pozor, aby zmapovala směr jeho cesty na okraji lesa, a doufala, že až se tam dostane ona, někde mezi stromy ho ještě zahlédne. Ale když doběhla k brance ona, se skřípěním ji otevřela a zase zavřela, a chtěla pokračovat v cestě, došlo jí, že i okrajová hranice lesa je natolik hustá, že měsíční svit ani chabé osvětlení vycházející směrem od tribun, ji zkrátka nemají jak prostoupit. S vypětím posledního odhodlání překonala prázdný prostor od plotu až k porostu, a zhluboka se nadechla, než se odvážila jít dál.
Les pod rouškou tmy si stále živě vybavovala ze svých nočních toulek. Jenomže když se teď se zatajeným dechem rozhlížela kolem, tak přestože všechno se zdálo být na svém místě, něco bylo jinak. Travnaté trsy, mech a voňavé podhoubí nemíjela v okouzlení. Ani větve a kořeny, které jí přicházely do cesty nepřeskakovala s lehkostí a samozřejmostí, jako by si jich vůbec nevšímala, ale dávala si dobrý pozor na to, aby o ně náhodou nezakopla. Nenacházela se teď v lesní říši očarované mocí jejích snů, jako spíš v pohádce O Červené Karkulce, která se ztratila v temném lese. Jak se pamatovala z předchozích lunárů, její ‚pohádka' v žádném z obou případů neskočila dobře. Teď jen doufala, že se nenaplní její nejhorší scénář i tentokrát, protože v takovém případě by ji nemusel na jejím konci čekat Chris Argent, ale vlk. Vlkodlak.
Skylar si uvědomila, že úvahami nad znepokojujícími rozdíly mezi realitou a jejími sny, strávila moc času na to, aby se jí ještě podařilo zjistit, kam měl její neznámý namířeno. Naposledy se rozhlédla kolem sebe, avšak tmu vůkol, ani šumění větvoví nenarušovalo nic, co by jí napovědělo, kde ho hledat. „Zatraceně..." zaklela sama pro sebe. Vlastně se teď podivovala nad tím, jak si mohla myslet, že tentokrát by to mohlo být jiné. Zase jí zmizel, a tak jí nezbývalo nic jiného, než se vrátit. Nezašla ještě tak daleko, aby nepoznala směr, kterým se vydat zpátky k plotu, proto se obrátila na patě a rozešla se. Ušla pár desítek metrů a už byla skoro venku, když vtom se zničehonic odporoučela k zemi. Chtěla se zase zvednout, ale shledala, že se nemůže hnout z místa. Instinktivně stočila pohled za sebe a zjistila, že má levou nohu zaseklou pod kořenem opodál stojícího stromu. Zkusmo s ní hnula, ve snaze ji zpod něho vytáhnout, ale nešlo to. Za pomoci rukou se postavila na nohy a rozhodla se, že se pokusí uvízlou končetinu nějak ze sevření vykroutit. Vytáčela nohu do boku a zdálo se, že k vyproštění stačí už jen chvilka. Kvůli netrpělivosti však zabrala víc než měla, noha, kterou měla volnou, jí podklouzla, a ona s bolestným výkřikem žuchla na studenou zem.
Pod vlivem šoku si jen vzdáleně si uvědomovala, že bolest, která jí v tu ránu vystřelila rovnou do zad a zaplavila celé její tělo, vychází přímo z kotníku nohy uvězněné pod kořenem. Automaticky se ji ještě jednou pokusila vytáhnout, ale když jí hnula, jakoby ji v tu ránu proklálo na tisíc drobných jehel. Sykla bolestí. „Proboha... Co jsem to... zase vyvedla," zahekala. Až ve chvíli, kdy ji napadlo použít k vyproštění obě ruce, se jí to konečně podařilo. Uvědomila si, že ani v sedě nedokáže nohu v kotníku ohnout. Začala se proto za pomoci rukou jako píďalka pozadu posouvat směrem ke kraji lesa. Právě, když přemýšlela nad tím, co bude dělat, zazdálo se jí, že odkudsi slyší šelest a šramot. Nedokázala rozpoznat, odkud přichází, a tak ustala v pohybu. Rozhlédla se do obou stran a zamžourala do šera, ale nikoho a nic nezahlédla. Přesto zvuky sílily, proto usoudila, že pocházejí odněkud za jejími zády. Znělo to, jako když v pravidelných intervalech křupají snítka a větvičky; zvuky něčím šlépějí. Srdce se jí rozbušilo, smysly zbystřily. Ohlédnout se neodvažovala. Kdo to může být? Jediný, kdo Skylar v tu chvíli napadl, byl Jackson. Třeba ji viděl jít k lesu a rozhodl se jít za ní. Vlastně to bylo za daných okolností spíš její toužebné přání, než nejpravděpodobnější možnost, protože nechtěla přemýšlet nad tím, kdo všechno by to mohl být. Stiskla víčka pevně k sobě ve snaze uskutečnit tak svoje přání a rychle zadrmolila:
„Jacksone, já teď opravdu nemám nejmenší chuť říkat ti, že tě pořád miluju."
Protože kromě sovího houkání jí odpovědí bylo jen nenadálé ticho, odlepila víčka od sebe a otevřela oči. Hlavou jí probleskla okamžitá myšlenka a srdce se jí splašilo. Přece to nemohl být... Otočila se. On. Byl tam. Tvář měl z větší části zahalenou do tmy, ale byla si jistá. Stál tam, asi dva metry od ní, ale jí připadalo, jako by byl stejně tak vzdálený, jako už mnohokrát před tím. Až dokud nepromluvil. Sytý baryton se nejprve dotkl jejího srdce a prosákl celé její nitro, v němž explodoval v tisících podivně hřejivých paprsků, které ji polechtaly pod kůží a vztyčily její chloupky na rukou i zátylku jako projev déja-vu. Až pak se k ní dostal samotný smysl slov.
„Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se jí. Když překonala prvotní šok a plně si uvědomila jeho přítomnost, vůbec poprvé jí doopravdy došlo, že ho ani trochu nezná, napadlo ji, že neví, co si má myslet, a pocítila strach. Neptal se takhle náhodou v lese vlk Červené Karkulky? Naklonila hlavu na stranu ve snaze odhadnout jeho záměry a zamrkala, aby sehnala všechno svoje soustředění, tak jako stádo oveček. Při žádném z jejich setkání jí fyzicky neublížil. Pomoc potřebovala. Jeho přítomnost taky potřebovala. Teda – jen proto, aby lokalizovala další stavební dlaždici skládanky, to samozřejmě. A teď se jí skýtalo oboje. To znamenalo příležitost. A ona hluboko uvnitř slyšela hlodavý hlásek, který jí našeptával, že právě tahle příležitost je první a jediná, která jí může ve skládání té proklaté skládačky pomoct. Proto se nadechla.
„Potřebuju." slyšela se s citem vyslovit svoje přání hlasem podbarveným emocí, kterou nedokázala nebo nechtěla rozpoznat. „Myslím, že mám vymknutý kotník," pokračovala pro jistotu v praktickém duchu a pohybem ruky poukázala na svou znehybnělou končetinu. Dvěma jistými kroky k ní přistoupil. Jakmile se k ní sehnul a dostal svůj obličej na stejnou úroveň s jejím, přestala dýchat, a krev bušící do spánků jen umocnila sílu a rychlost úderů jejího srdce. Vzpomněla si, že takhle nějak to vlastně začalo.
„Tohle bolí?" zeptal se, když jí prsty jedné ruky obemkl postižený kotník, načež ho ohmatal v tom nejbolavějším místě.
Skylar se do té doby příliš soustředila na svoje pocity, takže to nečekala a vyjekla bolestí. Ucukla poraněnou nohou ve stejném momentě, kdy se odtáhl i on.
„Je to výron," zkonstatoval a vstal. „Měla bys s tím jít do nemocnice." Skylar se nad tím v duchu ušklíbla. Kdybych věděla, jak... pomyslela si. Ačkoli – kdyby věděla jak, nebyl by teď tady a její úsilí by vyšlo vniveč. Překvapeně vzhlédla, když se před ní objevila nabízená dlaň. Chvíli na ni trochu přihlouple mžourala, ale pak zvedla pravou ruku a váhavě se svými prsty otřela o ty jeho, jako by se bála, že se dotykem rozplynou. Ve skutečnosti se však bála jeho přítomnosti. Bála se pocitů, jaké v ní vyvolával. Bála se toho, že i když vyjde z pohádkového lesa ven, jeho kouzlo přetrvá, a ona se bude zase o kousíček víc podobat té Skylar, kterou v sobě vidět nechtěla.
Zalapala po dechu, když její ruku pevně sevřel a pomohl jí nahoru jakoby nic. V místě jejich doteku žhnulo a ona si uvědomila, že jí po těle začíná být zima. Navíc stála jen na jedné noze a i když ji podpíral, došlo jí, že takhle se daleko nedostanou.
„Mám ti pomoct?" zeptal se ještě jednou. V podtónu jeho hlasu tentokrát rozeznala pobavení tlumené vynucovanou vážností. Pochybovala, že by cítil potěšení z její bolesti, a to ji paradoxně zneklidňovalo. Neodvažovala se byť jen hádat, co přesně nabízenou pomocí míní, natož odpovědět jinak než otázkou.
„Jak... jako?" vyblekotala proto nesouvisle. Aniž by cokoliv řekl, popadl ji jednou rukou kolem zad, přitiskl ji tak k sobě, a druhou podebral pod koleny. Zhoupl ji k sobě do náruče a bez jediného slova se s ní rozešel směrem ven. Skylar byla v prvních několika sekundách naprosto paralyzovaná údivem a zaskočena náhlou těsnou fyzickou blízkostí, která jí znemožňovala jakkoliv uvažovat. Srdce jí bušilo do hrudi panikou a vzrušením a byla si jistá, že kdyby ji teď pustil, neudržela by se na nohou. Všechny myšlenky na tu zpropadenou skládanku se jí vykouřily z hlavy a opět je k její velké nevoli nahradily emoce. Vířily v jejím nitru jako jeden velký uragán, jako směsice bezpočet všemožných pocitů navenek vzhledem k celku těžko rozpoznatelných. Násilně zamrkala ve snaze zpomalit jejich kolotoč, když vtom jí kolem uší prosvištěl jeho hlas.
„Mám tě do nemocnice odvézt?" zeptal se. V tu ránu se kolotoč zastavil. Zatočila se jí hlava.
„No, já nevím..." dostala ze sebe.
„Čeká tě někdo?" Bylo by lepší říct, že ano? Ale co když už opravdu všichni odjeli? Může mu věřit? Skylar se snažila prakticky uvažovat, zatímco skutečný problém, představující vstup za hranici palební linie, nechávala jako otazník viset ve vzduchu: Jak vůbec může uvažovat nad tím, jestli mu může věřit?
„N-nikdo." vysoukala nakonec ze sebe, soustavně nejistá svojí odpovědí. Chvíli vyčkávala, jestli ještě něco řekne, ale když byl ticho, rezignovaně si povzdechla, a protože se ve stávající pozici cítila nepohodlně, stulila se na jeho hruď. Být mu tak blízko bylo najednou natolik zvláštní, až to Skylar donutilo se nad tím pozastavit. Měla dojem, jako by tuhle blízkost zažívala poprvé. Vždyť už si byli takhle blízko, ba, ještě blíž, i když to bylo v jejím snu. Snu, který byl skutečně krásný jen do té doby, než si uvědomila, že byl skutečný. Protože ve skutečnosti byl noční můra. Jenomže teď to bylo jiné. Tohle se dělo doopravdy. Tohle si zvolila a věděla, že to sen není. Zavánělo to daleko větším nebezpečenstvím, než události ve snu, přestože na rozdíl od toho, co se dělo v něm, se tohle zdálo být naprosto nevinné. Pousmála se. Její sen se jí také zdál. Možná je rozdíl mezi sny a skutečností také pouze zdánlivý. Možná její pocit podivné cizoty jen pramenil z toho, že skutečnost a snění v jejím případě splývaly a zároveň vylučovaly samy sebe navzájem.
Tohle bylo jejich první skutečné setkání. Skylar uvažovala nad tím, zda to tak vnímá i on. Zajímalo ji, zda ví, že ona je ta bláznivá holka, co za ním uprostřed noci vlezla do sklepa ohořelého domu. A jestli ví, že ona ví, že on je on.
Zavřela oči. Vybízela ji k tomu jeho houpavá chůze, teplá náruč, i únava, která ji i přes neustálou bolest v kotníku pomalu ukolébávala k spánku. Výhled na potemnělý les nahradila smršť barev mihotajících se jí pod víčky jedna přes druhou. Skylar doufala, že když znemožní vstup všem okolním vjemům do její mysli, zapomene na to, v čí blízkosti je a jak na ni působí, a po chvíli se začínalo zdát, že se to podařilo. Tep se jí postupně vracel k normálu a přestal probíjet do spánků, jako když tluče kladivem. Skylar se nad tím zaradovala. Pochopila, že momentálně nemá smysl tlačit na pilu, a snažit se z něho slovně vypáčit odpovědi na svoje otázky. Potěšilo ji však, že chytře zvítězila nad sebou samou a svými pocity - to totiž znamenalo, že se bude moct lépe soustředit na svoje záměry, až dozraje ten správný čas. Jenom doufala, že až zase otevře oči, nezaplaví její pracně vybudovanou rovnováhu další nevítaná vlna emocí. Přesto hluboko uvnitř cítila výsměch svým nadějím, jeho neodbytný šepot sílící tak jako příboj, přicházející pomalu ale jistě podemlít její stavbu z písku.
Skylar vzdáleně vnímala světlo prostupující skrz její sevřená víčka a uvědomila si, že právě musí přecházet po hřišti. Oči se stále otevřít neodvažovala, klid jí vyhovoval. Ticho, jež v sobě s takovou péčí a úsilím pěstovala, však najednou přerušily dunivé rány. Přicházely k ní v pravidelných intervalech, tak jako údery srdce. Zamračila se, protože neměla pocit, že by se jí zase zrychlil tep. Cítila se klidná a vyrovnaná. Byla si jistá, že rány přicházejí odněkud zvenčí. A přestože narušily její ticho, neměla z nich stejné pocity, jakými na ni působila jeho přítomnost. Zaposlouchala se. Vlezlé a nevítané emoce nahradil dojem pokoje, který jí přinášely. Přestože se dobývaly do jejího nitra v úderech, jako když tluče do brány beranidlem, v její mysli naopak vytvořily obraz stavitele, který za pomoci kladiva buduje nový dům. Domov, tak jako... Zatrnulo v ní, když zjistila, co jí to připomnělo. Pocit vnitřního domova, který vždycky hledala, aniž by o tom věděla... Jedno z jejích spojení. Jenomže teď na něj nebyla napojená, tak jak bylo možné, že... V momentě, kdy to pochopila, ji polilo horko a vytřeštila oči. Byly to údery jeho srdce, které teď slyšela, k němu schoulená, a které prosytily její duši stejným pokojem jako pocit domova, jedno z jejích spojení. Ať se jí to příčilo, jak chtělo, znamenalo to jediné. Že její domov byl tam, kde byl on. Všude tam, kde byl on...
~•~