takže... na začátek bych chtěla říct, že jsem se rozhodla napsat druhou verzi konce (dává to smysl? xd), protože nad tím teď hrozně dlouho přemýšlím a také jsem to na konci knížky zmínila, že jsem Stilese chtěla vzkřísit, pro ty, kteří si nepamatují, o čem mluvím. věc se má tak, že kniha vyšla před rokem a půl a už se blíží k 1,5 K přečtení, za což vám nehorázně moc děkuji a vážím si toho. tímto vám přeji příjemné čtení <3
ps. je to dlouhý jak čekání na teen wolf movie, takže bacha xd
Ticho středečního odpoledne narušoval vydatný déšť za obrovským oknem v nejednom loftu malého městečka Beacon Hills. Jeho majitel se vrátil před pár hodinami. Sám, promoklý a unavený. Jeho spánek nenarušoval déšť. Právě naopak, uklidňoval ho a ukolébával k tvrdšímu snění. Jeho sny však narušily prudké, a opravdu hlasité, bouchání na posuvné hlavní dveře od jeho bytu. Zamžoural očima do šera a pořádně se rozhlédl po místnosti. Pár chvil byl zmatený, hledal směr toho zvuku. Nenapadal ho jediný důvod, kdo by se vláčel do jeho loftu v tomhle dešti. S povzdechem se zvedl z vyhřáté postele a mířil si to v teplácích, které sotva zakrývaly to, co měly, ke dveřím. Ještě rozespale je odsunul ke straně a svůj, poněkud naštvaný, pohled zaměřil na onu osobu za dveřmi.
„Přejete si?" zeptal se otráveně muž s ebenovými vlasy a dále probodával pohledem jednoho z šerifových kolegů, značně zmoklého. Tomu se očividně za Derekem vůbec nechtělo, jeho tvář o tom vypovídala dost jasně. „Můžu dál?" zeptal se nesměle. Derek ho, i přes jeho únavu a nesmělost se v tomto okamžiku bavit s lidmi, pustil dovnitř a dveře zavřel. Muž v khaki uniformě se pohodlně opřel do pohovky, na kterou si sedl bez svolení či pobídnutí od majitele, a vytáhl z brašny štus obálek zabalený v igelitovém pytlíčku. Derek ho pozoroval nechápavým pohledem. Neměl sebemenší ponětí, proč ho nějaký šerifův poskok navštívil v bytě. Nic ale neříkal a posadil se do křesla naproti němu. „Co je tak důležitého, že jste mi překazil vydatný spánek?" zeptal se podrážděně Derek a aby své tvrzení, či co, potvrdil, založil si ruce na hrudi. Muž naproti němu ho chvíli pozoroval a nakonec znovu sáhl po pytlíku s obálkami, který otevřel. „Tyto dopisy byly nalezené v šerifově bytě. Jsou adresovány Vám." Derek znovu povytáhl obočí, čímž policistu vybídl k tomu, aby pokračoval. „Je v nich popsaný Váš vztah se Stilesem. To on je psal. Jsou to jedny z věcí, které po sobě zanechal." Muž se na okamžik odmlčel. „Je mi to líto."
Derekovi trvalo několik minut, než mu došel význam těch slov. Stiles je... mrtvý? Jak je to ale, proboha, možné? Ublížil si? Zabil ho někdo? „Jak se to... jak se...-" Nedokázal pochopit, proč to není schopný vyslovit. Policista si prohrábl své vlhké světle hnědé vlasy a povzdechl si. „Spolykal prášky na spaní. I když to nebyl příšerný pohled, tak vzhledem k tomu, že tu šerif není, nemám ponětí, jak bychom mu to měli-"
„Počkejte. On o tom neví? Děláte si prdel?! Vždyť je to jeho syn, proboha! Měli jste to říct nejdřív jemu, potom mně. Vždyť jsem ho znal hrozně málo." Tentokrát povytáhl obočí druhý muž. „Ale vždyť jste... Vždyť přeci... Chodili jste spolu, alespoň to tak popisuje v těch dopisech," zamračil se zmateně, načež Derek hned hrábl po dopisech a bez svolení, čí jakéhokoliv pohledu, otevřel obálku s číslem jedna a začetl se do Stilesova drobného písma. Policajt naštěstí neprotestoval, jen se lépe opřel do pohovky a pozoroval Dereka.
Dereka zarazilo už jen oslovení. Drahý Dereku. Tohle musí být jen nějaký zlý sen. Četl řádek po řádku rychleji, než kdy četl. Slova mu občas splývaly dohromady, ale na to nebral zřetel. Nemohl pochopit, co ty dopisy mají znamenat. Co mají znamenat sousloví typu: vyměnit si pár polibků, políbit tvé rty nebo půjdeme na rande. Nikdy spolu nechodili, nikdy spolu nic neměli. Derek musel sám sobě přiznat, že chtěl, aby se něco stalo, ale nikdy to neudělal. Nikdy mu neřekl, co cítí. Ani Stiles Derekovi.
První dopis přelouskal za necelou minutu a už se sápal po druhém. A po třetím, čtvrtém, pátém. Ještě nepřečetl ani dva řádky v dopisu, s pořadovým číslem pět, a už mu stékaly slzy po tvářích. Jaké by to asi bylo, kdyby se tohle vážně stalo. Jaké by bylo cítit jeho rty na těch svých a vědět, že patří jen jemu. Zavřel na okamžik oči a nechal padat slzy dál. Bylo mu ukradený, že ho ten magor na gauči uvidí brečet. Bylo mu jedno, nějaké ponížení či odhalení slabosti. Stiles byl přítel, sarkastický křehký chlapec, který to neměl vůbec jednoduché.
Derek chvíli uvažoval nad šestým dopisem. Nevěděl, jestli bude horší, nebo stejný jako ty předchozí. „Skočím si pro skleničku vody, jestli Vám to nevadí," přerušil ticho onen muž a Derek pouze přikývl. Neměl sílu na to, aby někomu odpovídal na stupidní otázky. I přes to, že mu slzy poněkud bránily v jasném zraku, popadl dopis s pořadovým číslem šest a s povzdechem se pustil do čtení. Už první věta mu spustila další várku slz. Dodnes nechápal, co ho vlastně donutilo odjet a nechat tady ty teenagery samotné. V nebezpečí. Bez ochrany. Nechal tu Stilese bez ochrany. Jeho vzlyky nabíraly na hlasitosti. Při čtení dopisu se mu vykouzlil smutný úsměv na tváři, když Stiles popisoval polibek před smečkou. Na to se mu ale spustili další slzy a on propadl hrdelnému vzlykotu. Pomalu vzal do rukou sedmý dopis a několik chvil si ho prohlížel. Nechtěl to číst. Nechtěl číst jeho poslední dopis. Neměl sílu už na nic. Zvláštní, jak se mu během čtvrthodiny změnila nálada. Ještě před chvíli spal. Kdyby třeba ty dveře neotevřel, mohl si tohle ušetřit. Mohl být dalších několik chvil, nebo i hodin, bez bolesti. Bez bolesti, kterou zažil i skoro před čtrnácti lety, když mu zemřela rodina.
Nakonec se znovu zhluboka nadechl a dopis znovu rozložil, aby se ponořil do Stilesových posledních slov. Kdybys přišel teď, asi bys mě donutil si to ukončení rozmyslet. Derek znovu hlasitě vzlykl a opět nechal slzám volný průběh. Stiles měl pravdu. Kdyby nebyl tak sobecký, mohl něco udělat.
Tak dlouho neplakal. Tentokrát dopis četl mnohem pomaleji, aby si vštípil do paměti každičké slovo ručně napsané na nažloutlém papíru. Každičkou vzpomínku, emoci, prosbu. Každičkou slzu, kterou uroní kvůli chlapci, kterého miloval, i když to nikdy nepřiznal.
Měli jsme krásný vztah a má sebevražda rozhodně NENÍ TVOJE vina. Tím si Derek nebyl tak jistý. Protože kdyby tu byl, kdyby byl s ním. Kdyby se odhodlal mu TO říct, dopadlo by to určitě jinak. Dopadlo by to dobře. Kdyby... Nejhorší slovo ze všech. Kdyby, kdyby, kdyby. Derek se odpoutal od svých myšlenek a znovu se ponořil do dopisu. Policista se stále nevrátil z kuchyně, ale to Dereka vůbec nezajímalo. Četl dál, nezastavoval se, jen tu a tam uronil dalších několik slz a neuniklo mu ani pár vzlyků. Choval se jako malá holka, ale on to nemohl unést. Stiles mu zanechal sedm dopisů, kde popisuje důležité etapy jejich života, ale žádná z nich není pravda. Každičká z nich mohla být pravda, kdyby Derek nebyl takový srab.
Ty jsi mě miloval a vzhledem k tomu, že jsi mi vždycky dal, co jsem chtěl, třeba ten svetr nebo hlasitý a tvrdý sex ve Tvém loftu, tak bys mi mohl dát i ty děti. Úplně jsem teď slyšel Tvůj hlas, ať už, proboha, přestanu mluvit. Chtěl jsi to udělat i teď, já vím. Jak je možné, že má pravdu. Jak je možné, že ví, co by udělal, kdyby tu teď s ním byl. Zavřel na několik minut své zelené studánky a jen vnímal to ticho a déšť z venku. Nechával myšlenky proudit hlavou, neměl energii ten dopis dočíst najednou. Vstal z křesla i s dopisem a přešel ke svému obrovskému oknu. Zíral ven a jen pozoroval kapky deště stékajících po skle. Slzy se mu automaticky spouštěly samy. Jak je vůbec možné, že spáchal sebevraždu? Co ho k tomu donutilo? Otázek bylo čím dál víc, ale odpověď žádná.
Znovu se pomalu začetl od dopisu. Nesnesl bych, kdyby sis kvůli mně ublížil. Derek hlasitě polkl a opět se zadíval z okna. Představoval si tu úlevu, kdyby to mohl ukončit jediným výstřelem kulkou s omějem, či obyčejnou do hlavy. Zhluboka, ale přerušovaně, dýchal. Dýchal čím dál nepravidelněji, jako by ho něco tížilo na hrudníku. Opatrně se posadil a opřel se hlavou o zeď. Byla to psychická bolest přeměněná na fyzickou. Bolelo ho srdce, tak moc. Jako by mu někdo rozřízl hrudník a vší silou bodl do jeho srdce nůž. A znovu, a znovu. Miluju Tě, vždycky budu... „Já tebe," zašeptal do ticha a rozplakal se úplně. Doteď se vzlyky snažil trochu zmírnit, ale teď jim nechal volný průběh. Vzlykal nahlas, bez studu, bez zadržování. Slzy mu tekly proudem, asi jako právě na okenní tabulce. Policista asi zaznamenal, že se něco děje, protože přiběhl z kuchyně k Derekovi a klekl si k němu na zem. Po těžkém váhání, protože věděl, že Derek nemá v oblibě lidské doteky, mu opatrně položil ruku na rameno a to jemně stiskl. Derek neucukl. Spíše naopak. Otočil se čelem k zástupci a zabořil hlavu do jeho ohybně krku. Policista mu značně zmateně lehce obmotal ruce kolem pasu a nechal ho máčet svou uniformu slzami.
„Já... omlouvám se. Já jen, že..."
„Nemusíte se omlouvat, chápu Vás. Chcete si o tom promluvit, nebo..?" nechal vyznít otázku do ztracena. Derek se mu podíval ubrečeným pohledem do očí a lehce pokrčil rameny. „Tak já se budu ptát a když budete chtít, tak mi odpovíte, dobře?" Derek jen přikývl a vyčkával na srdce lámající otázky. „Jaký jste měli mezi sebou vztah? Takový, jako píše v těch dopisech?"
„Nechodili jsme spolu, nelíbali se, nespali. Nic z toho, co Stiles napsal není pravda. Já... vůbec nevím, jak mám tomu rozumět. Měl jsem ho rád. Opravdu. Hrozně moc jsem ho měl rád, ale nikdy jsem mu to neřekl. Nikdy jsem neprojevil nějakou věc, kterou by si vyložil tak, že k němu něco cítím. A ani on ke mně. Teda, myslím. Nic mě nenapadá." Derek se nadlouho odmlčel. Nevěděl přesný důvod toho, proč tady nějakému poslíčkovi vylévá své kamenné srdce, které prolomil jen šerifův syn. Možná mu to v tuhle chvíli bylo už jedno. Ztratil to, kvůli čemu se mu vykouzlil úsměv na tváři. A navíc si už dlouho potřeboval s někým otevřeně promluvit.
„Dobře. Je to vlastně asi jediná důležitá otázka, na kterou jsem se Vás chtěl zeptat. Nic jiného zatím nepotřebuju. Jo, a ty dopisy si nechte, jsou to kopie. Originál Vám dát nemůžu," řekl a zvedl se k odchodu. Derekova paže vystřelila do vzduchu a uchopila paži strážce zákona. „Potřebuju originální dopisy. Patří mně, napsal je mně. Nechtěl, aby si je četl někdo jiný. Měl jsem je mít jen já. Dejte mi je!" zavrčel na něj Derek svým vlčím hlasem. Policista vykolejený náhlým chováním jeho klienta sáhl do své brašny a roztřeseně mu obálky podal. „Vemte si kopie, stejně to nikdo nepozná," zamumlal Derek a vytrhl mu dopisy z ruky.
„Já jen, že... chcete ho-... chcete ho vidět? Můžu Vás vzít k němu do nemocnice, totiž...- do márnice," řekl opatrně ještě než prošel dveřmi ven z Derekova loftu. „Samozřejmě, jen se převléknu." Vběhl do ložnice, vyhrabal ze skříně černé rifle, bílé tričko a svou věrnou koženou bundu a pelášil zpátky za zmateným návštěvníkem.
●●●
Několik osob vešlo studenými dveřmi do ještě studenější místnosti. Neudržovali oční kontakt. Každý byl ponořen do svých myšlenek a zároveň sledoval tělo bledého chlapce ležícím na stříbrném stole. Žena ze skupinky pomalu přistoupila k tělu a odkryla mu z obličeje bílou látku, která doteď zakrývala celé jeho tělo. Při pohledu na něj všichni z přítomných bolestně zalapali po dechu. Chlapec vypadal, jako by spal, ale jeho bledá pokožka mluvila za vše. Už nikdy tu nebude moct být se svými přáteli.
Muž s uhlově černými vlasy, který chlapce tajně miloval, přešel blíže k němu a lehce ho pohladil po bledé a studené tváři. Hned na to se mu spustila další várka slz za tento den. Jak rád by ho teď přivinul do objetí a líbl do vlasů. Jak rád by mu řekl, že všechno bude v pořádku, že jsou na to dva. Řekl by mu to, musel by se k tomu přinutit. Ale všechny tyto myšlenky mu spíše zvětšovaly jeho už tak obrovskou bolest.
Druhý černovlasý chlapec, jeho nejlepší přítel Scott, přešel za Derekem a jemně ho pohladil po zádech. Následně se stala věc, která překvapila přítomné ještě více, než dotyk Derekovy ruky na Stilesově tváři. Objal pevně Scotta a plakal. Těžce a hlasitě mu unikaly vzlyky, ale on na to vůbec nebral ohledy. Jeho oporou teď mohla být jen Scottova smečka. Postupně k nim přišla i Lydia a Malia. Všichni drželi Dereka v pevném objetí a nechali padat slzy. Trvalo několik minut, než se zase rozpojili a otřeli si slzy. Poté se Melissa mohla chopit slova. „Nikdo vlastě ještě neví, proč se to stalo. Dělají se nějaké testy z odběru krve, rentgeny se začnou dělat za 20 minut. Dereku, potřebuju si s tebou promluvit, můžeš na chvíli?" Derek se konečně na Melissu podíval a jen jemně přikývl. Odešli na chodbu, kde bylo značně tepleji. Derek se opřel o stěnu a čekal, co z Melissy vypadne.
„Dereku, můžu si ty dopisy půjčit? Řekly by nám více o jeho stavu," poprosila ho Melissa a nastavila ruku. Derek ji chvíli pozoroval, ale pak zavrtěl hlavou. „Dereku, já vím, že byly pro tebe, ale snad chceš taky vědět, proč to udělal, ne?" zašeptala Melissa a obě své ruce přemístila na Derekova vypracovaná ramena, aby se jí díval do očí. „Nechtěl, aby to četl někdo jiný, než já," zašeptal ještě s chraplavým hlasem od pláče. Melissa jen přikývla. Derek ji nakonec, po chvíli uvažování, dopisy podal, ale ještě ji před jejím odchodem zastavil. „Ale stejně, nechceš si udělat spíš kopie? A tyhle mi tu nechat?"
„Už to nečti."
„Ale vrátíš mi je, že jo?"
„Ano, ale pak se z toho, prosím tě, neslož."
„Stiles se zabil kvůli lásce ke mně a já se z toho nemám složit?! Copak to jde?!" vykřikl na ni, až se několik lidí na chodbě otočilo jejich směrem. Po chvíli se uklidnil, zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Nikdy mezi námi nic nebylo. Chtěl jsem, aby něco bylo, ale nestalo se to. Nikdy jsem mu nic takového neřekl. A navíc píše o zvláštních časových obdobích. Jako by ty dopisy psal několik let. Nevím, jak tomu mám rozumět," těžce zašeptal a Melissa zase jen přikývla. „Počkej chvíli, jen co si to přečtu, budu vědět mnohem víc, dobře? Do té doby tady zůstaň," a s těmito slovy prošla bílými dveřmi do kanceláře.
Derek se ztěžka posadil do křesla vedle dveří a zíral na své dlaně. Snažil se na nic nemyslet, nad ničím nepřemýšlet. Myšlenky ho bolely snad více než realita. Myšlenky na to, co by se stalo, kdyby tu byl s ním. Jak byl do nich zabraný, nakonec ho stejně ovládly, nezaznamenal ani, že se vedle něj posadila dívka s jahodo-blonďatými vlasy. Probral ho až její hlas. „Chceš si o tom popovídat? Nějak jsem se doslechla, že ty dopisy byly o Vašem vztahu, který nikdy nebyl," řekla opatrně Lydia a starostlivě si Dereka prohlížela. „Já...- miloval jsem ho. Opravdu jsem ho miloval," zamumlal.
„Myslela jsem si to. Viděla jsem, jak se na něj díváš." Derek její připomínku dokonale ignoroval, i když ho trošku zahřála u srdce. Byla možnost, že to Stiles věděl.
„Pořád jsem ty dopisy četl, než mi je Melissa sebrala. Slyším jeho hlas. Pořád. Mám pocit, jako by mi začínalo přeskakovat," řekl a na chvíli se odmlčel. „Chtěl jsem mu to říct. Měl jsem mu to říct. Prostě jsem mu chtěl říct, co si přeju. Co bych chtěl, abychom měli. My dva. Proč jsem nedokázal udělat ten krok, aby byl se mnou? Čeho jsem se tak bál? Proč jsem se ho, sakra, nikdy nezeptal? Možná by pak tohle všechno bylo jiný." Lydia vzala Dereka za ruce. „Poslouchej mě. Není to tvoje vina, dobře? Stiles tě taky miloval. Proč by jinak psal ty dopisy? A věděl, že jsi ho miloval taky." Derek vytrhl svoje ruce z jejího sevření a prudce se postavil. „V těch dopisech mi vyčítal, že tam s ním nejsem. Kdyby je poslal, nebo kdybych neodjel, mohl jsem ho zachránit. Psal mi to! Že kdybych za ním přišel, donutil bych ho si to rozmyslet! JE TO MOJE VINA! JEHO ŽIVOT ZÁVISEL JEN NA MNĚ! Nedokážu si to odpustit! Nikdy si to neodpustím," křičel už mnohem víc, než před tím na Melissu. Padl na kolena a nechal se znovu pohltit těmi slanými kapičkami. Lydia na něj zaraženě zírala a nebyla schopná slova. Ale nechala ho se vybrečet. Pořádně vybrečet. Tak bolestný pláč nikdy v životě neslyšela. Neměla sebemenší ponětí, co by měla dělat. Derek musel Stilese milovat opravdu až za hrob.
●●●
Melissa vyšla z kanceláře a mířila si to do čekárny, kde seděli všichni Stilesovi blízcí. Mimo jeho otce, který měl ale za pár minut vtrhnout do dveří a následně zažít další srdce lámající incident. „CO SE STALO?! JAK JE MOŽNÉ, ŽE SPÁCHAL SEBEVRAŽDU?! BYL JSEM PRYČ JEN PÁR TÝDNŮ!" Jeho křik probral všechny ze svých myšlenek. Byl to hrozný pohled, vidět šerifa takhle zlomeného. Ztratil to poslední, kvůli čemu se snažil neutápět svůj žal po Claudii v alkoholu. A teď k tomu akorát přidal Stilese. „Noahu, prosím tě. Posaď se, všechno vysvětlím jak tobě, tak ostatním," řekla mu tiše Melissa a pomohla se mu usadit na pohovku. Šerifovy padaly silné proudy slz, nedokázal je zastavit. Melissa se na chvíli odmlčela a poté odříkávala zjištěné příčiny Stilesovy sebevraždy. „Měl frontotemporální demenci, dělali jsme stejný test, jako před dvěma roky. Všechno, co Stiles psal v těch dopisech bylo pravděpodobně způsobeno tou nemocí. Jak psal, že nemá přehled o čase, nemůže spát a mluví o Claudii. Po tomhle rentgenu jsme se v tom trochu vrtali a zjistili, že po tom, co Stilese opustila nogitsune se ta nemoc neztratila, ale jen zastavila. Na několik měsíců. A vzhledem k tomu, že Noah odjel pryč, měl Stiles myšlenky o tom, že se od něj odstěhoval blíže k bytu Dereka. Takže na principu toho vznikly ty dopisy. Proto píše o těch různých časových etapách, protože-"
„Byl nemocný," dokončil větu Derek a Melissa jen přikývla. „Dereku, ale nesmíš si to vyčítat. Nebyla to tvoje vina, že-"
„Nebyla? Nebyla?! Ale samozřejmě, že byla! Kdybych přijel jen o pár dní dřív a rozhodl se mu říct, že ho mám rád, ještě by tu byl. Byl by tu s námi." Melissa si povzdechla. Noah Dereka nenávistně pozoroval, bylo vidět, že se drží, aby Dereka hned na místě nezastřelil, protože věděl, že měl pravdu. Mohl ho donutit si nebrat život. „Stejně by tu pak s námi nebyl. Ta nemoc nelze vyléčit," snažila se Melissa, ale na Dereka to vůbec nefungovalo. „Scott by ho mohl proměnit ve vlkodlaka. Pak by to přežil," odmlčel se, ale když zaznamenal, že chce Scott něco říct, ihned ho přerušil. „Já vím, že Stiles nechtěl být vlkodlak, ale pořád lepší, než když je mrtvý!" To už Noah nevydržel, vyskočil do stoje a silně přirazil Dereka ke zdi. Ten se ani nebránil, neměl na to ani pomyšlení. „Ty parchante! Nebýt tebe, můj syn by ještě žil!" Derek nechal šerifa, ať ho mlátí kamkoliv chce. Potřeboval, aby ho někdo pořádně zbil, tak proč ne otec Stilese? Scott se chystal šerifa odtáhnout dál od černovlasého muže, ale Derek ho pohledem zastavil. Scott se nechápavě a pomalu nakonec stáhl. Věděl, že Derek ví, co dělá, i když to nechápal.
Derek musel uznat, že šerif měl dost silné pěsti, několikrát mu uštědřil dost bolestivé rány a díky nim na chvíli zapomněl na tu bolest uvnitř. Byl to uvolňující pocit. Cítit jinou bolest. „Tak dost!" zahřměl člověk, kterého by tu snad nikdo nečekal. Rafael McCall. Přešel ke zlomenému šerifovi, které ty rány očividně hodně vyčerpaly, a pomalu mu pomohl sednout si zpátky na pohovku. Derek zatím rozdýchával fyzickou bolest. Všechno ho bolelo, ale byl za to rád. Jeho psychická bolest na několik minut ustoupila, byla to úžasná úleva. „Noahu, já vím, jak ti je. Ale tohle není správný. Nezbývá ti nic jiného než se s tím smířit. Já vím, že je to nemožné, ale nic lepšího dělat nemůžeš," snažil se ho Rafael uklidnit, ale šerif odmítal jakýkoli soucit. Ztratil syna, svého jediného syna. Jedinou věc, která ho nutila ráno vstávat a žít. Teď neměl důvod, pro co žít. „Nikdy se s tím nesmířím. Derek ho zabil!" zahřměl znovu a už se znovu chystal Derekovi uštědřit pár ran. Rafaelova ruka byla však rychlejší než Noahovi nohy, takže ho spolehlivě zarazila dřív, než by šerif způsobil další rány. Derek šerifa se soucitem pozoroval. „Já vím, že je to moje vina. Ale nechte mě ještě splnit Stilesovo přání, než mě zabijete," zamumlal Derek a aniž by čekal na odpověď, vzal si od Melissy dopisy a otevřel ten s pořadovým číslem sedm.
„Tenhle odstavec přečti mému tátovi, Scottovi, Lydii a Malii. Nesmírně moc mi na Vás záleží. Buďte šťastní i beze mě. Tati, mrzí mě to, ani nevíš jak. Vím, jak moc jsi trpěl, když jsi ztratil mámu a teď ke všemu ještě mě. Moc mě to mrzí. Jen Ti chci říct, že na to nejsi sám. Máš Scotta, Melissu, Dereka, Lydii a Malii. Tati, mám Tě nesmírně rád. Odpusť mi to, prosím, ale sám víš, jak se máma trápila. Já... nemohl jsem to vydržet tak dlouho. Omlouvám se. Neudělal jsem to schválně, to přeci víš, že ano? Nikdy bych Tě neopustil schválně. Budeš mi chybět, hrozně moc," na chvíli se znovu odmlčel a krátce pohlédl na šerifa. Na tváři už neměl naštvaný výraz, ale smutný a zlomený. Derek se znovu zahleděl do dopisu a pokračoval. „Scotte, moc si vážím toho, že jsi byl můj nejlepší přítel. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně, ani to nejde spočítat. Mám Tě moc rád. A vím, že máš rád Malii, tak ji to řekni! Neber ohledy na to, že to teď slyšela, prostě ji to řekni znovu. A Malie, vím, že Ty svoje city úplně nevyjadřuješ každý den, ale pro jednou by ses mohla přemoct. Neber to jako urážku, vždyť sama víš, jak mi na Tobě záleží." Derek se pousmál a s ním i osoby okolo. „A Scotte, postarej se o všechny, dobře? Budete mi hrozně chybět... A abych nezapomněl, nech si jeep. Vždycky jsem Ti ho chtěl dát, kdybych šel na vysokou, nebo tak. Ale postarej se o něj, je Ti to jasný? Jestli se Roscoe něco stane, přijdu Tě v noci postrašit, vlkodlak se taky přeci někdy musí bát." To už se smáli víc. Stiles měl přeci jen vždycky nejlepší humor.
„A Lydie. Sama asi víš, jak moc velký blázen jsem do Tebe byl. Ale pak přišel Derek a najednou se všechno vyjasnilo a já si uvědomil, že to bylo moc silné poblouznění. Ale pěkné. Tím Tě Dereku nechci urazit, nebo... cokoli. Lydia je prostě pěkná, hrozně pěkná, doslova překrásná, ale Ty jsi pro mě bůh." Pod návalem nervozity zkontroloval pohled šerifa, který se ale stále usmíval, což Dereka značně zmátlo, ale snažil se to zamaskovat pokračováním ve čtení. „Lydie, jsi překrásná a chytrá, nezapomínej na to. Rozhodně to, že s nikým nechodíš neznamená, že jsi něco míň. Já jsem do Tebe byl zblázněný od třetí třídy, to se snad počítá? Vím, že si jednou najdeš někoho úžasného, jako byl Derek pro mě. Hrozně si vážím Tvé tajnosti ohledně našeho vztahu. Nikdy bych nebyl schopný Ti to oplatit. Budeš mi chybět..."
Po přečtení odstavce pro zde přítomné Derek znovu složil dopis a chystal se ho vložit do obálky. „Dereku, co napsal tobě?" zeptala se Lydia a Derek jen hlasitě polkl. Zahleděl se do dopisu a pak zpátky na lidi okolo sebe. „Že se mnou plánoval budoucnost," začal, ale bál se tu větu dokončit. „A?" zeptala se znovu červenovlasá dívka. „A děti," hlesl Derek a zahleděl se kamsi do neurčita. Nikdo nevěděl, jestli je správné v tuto chvíli něco říct. Bylo to smutné a citlivé. Naštěstí ale nikdo nic říkat nemusel, protože začal mluvit Derek. „Byl jediný, kdo mě donutil kdy něco opravdu cítit. Já-..." zamumlal s očima upřenýma do země. Nevěděl, proč jim to právě vykládá, obzvlášť šerifovi, ale připadalo mu důležité to říct všem jeho blízkým. „Já jsem ho miloval."
Několik minut bylo ticho. Jakoby se všechen čas na světě zastavil a všichni mohli dostatečně dlouho truchlit nad ztrátou Stilese. „Panebože,“ vydechla Lydia s pohledem upřeným někam do neurčita. Všichni přítomní překvapeně vzhlédli a svůj zrak upřeli na Lydii. „Lydie? Co je? Co se děje?“ zeptal se Derek okamžitě, přičemž se na něj Lydia zadívala a lehce se pousmála.
„Já mám nápad. A sakra doufám, že to vyjde! Dereku, ty jsi totiž génius,“ vydechla s širokým úsměvem, přičemž si ji všichni přítomní stále tázavě prohlíželi.
„O co jde-“
„Na to teď není čas. Musíme si pospíšit, jinak může být už pozdě. Potřebuju Dereka, Scotta a vás, Melisso, abyste nám poskytla tolik času, kolik jen bude možné, ano?“ pronesla Lydia, ani nečekala na odpověď a už popadla Scotta i Dereka za ruce a táhla je směrem k márnici.
●●●
Jen co rozrazila dveře, okamžitě přešla ke Stilesovi a odkryla z něj látku. „Takže. Scotte, ať se ti to líbí nebo ne, nemáme jedinou možnost, než abys Stilese kousnul.“
Scott se na ní zaraženě zadíval a pak nakrčil obočí. „Lydie, i kdybych chtěl, k čemu je to dobré? Vždyť... je mrtvý.“ Při těchto slovech sebou Derek trhl a zakabonil se. I když to byla pravda, nechtěl to poslouchat. „Scotte, jeho tělo ještě není vychladlé, pořád máme nějakou naději.“
„Ale vždyť mu nebije srdce!“
„Je tolik případů u lidí, kterým se zastaví srdce a stejně žijí, Scotte! Copak je to takový problém to alespoň zkusit? Prosím tě, nech si ty svoje řeči a konečně něco udělej!“
Scott poněkud zmateně přešel ke Stilesovi, vzal jeho ruku do dlaní a nechal si proměnit tesáky. „Ehm, Dereku? Mohl bys mi prosím s tím nějak pomoct? Já nevím jak...“ zarazil se, přičemž Derek okamžitě přešel ke Scottovi a konejšivě ho pohladil po rameni. „Prostě jen otevři pusu a tesáky mu do ruky zaryj jen lehce, nemusíš skousávat tak moc, abys mu neprokousl ruku. Je to lehčí, než to vypadá, neboj se.“ Scott se zmohl jen na přikývnutí a dříve, než si to mohl někdo z přítomných rozmyslet, kousl Scott Stilese do ruky.
Pár minut uběhlo a Lydia si soustředěně kousala spodní ret. „Co teď?“ prolomil ticho Scott, zatímco Lydia zavrtěla hlavou a přešla k němu. „Scotte, musíš se mu dostat do hlavy. Ty i Derek. Zkusíme ho posadit a zkusíme to, ano?“
„K čemu to bude dobré?“ ptal se Scott pochybovačně. Opravdu tady nechtěl šaškovat, když se bál, že to nebude mít smysl. Ztratil svého nejlepšího přítele, nechtěl si dávat falešné naděje.
„Abychom ho probrali. Jestli se vážně začne uzdravovat, musíme mu dát impuls, aby se probral,“ zašeptal Derek, což Scotta uklidnilo, neboť Lydia už nebyla jediná, kdo si myslí, že to je dobrý nápad. „Tak fajn."
Opatrně Stilesovo bledé tělo posadili, aby měl Scott přístup k jeho krku. Derek si sedl za Stilese, aby ho mohl přidržovat a Lydia položila ruce Stilesovi na srdce. Kdo ví, co měla ještě v plánu.
„Dobře. Scotte, můžeš začít,“ pobídla ho, přičemž Scott kývl a naráz zarazil drápy jak do Stilesova krku, tak i do Derekova.
Jen co byl Scott i s Derekem mimo vědomí, Lydia zavřela pevně oči a tlačila rukama na Stilesův hrudník v místech, kde bylo jeho srdce. „No tak, Stilesi. Musíš to zvládnout. Potřebujeme tě. Ne jen my, jako smečka, ale i Derek tě potřebuje, aniž by si to chtěl přiznat.“ Nepřestávala se soustředit a vkládala tolik síly, kolik jen mohla, do svých dlaní, aby mohla Stilese vrátit k životu. Neměla nejmenší tušení, co dělá, ale někde hluboko uvnitř sebe věděla, že to bude fungovat. Musí to fungovat!
Derekův pohled
Všechno, co jsem viděl, bylo bílo. Neměl jsem tušení, kde je zem a kde nebe? Strop? Kde to vlastně jsem? Nebo možná ještě lepší otázka. Jsem vůbec někde? Není tu nic, co by mělo nějaký impuls, smysl. Doslova tu není nic. Stiles přeci nemůže mít v hlavě tak prázdno.
Zkusil jsem ujít pár kroků, zda se to třeba změní, ale nic se nestalo. Co mám sakra dělat? Je vůbec možné být v hlavě někoho mrtvého? Počkat. Jestli jsem v hlavě Stilese, tak Lydia měla pravdu a Stiles není tak ještě mrtvý! Nebo se naopak začíná uzdravovat a to je přeci úžasná zpráva! Musím něco udělat, něčím ho probudit. Ale čím?
„Stilesi! No tak, Stilesi! Musíš to zvládnout. Potřebujeme tě. Ne jen my, jako smečka, sle i Derek tě potřebuje, aniž by si to chtěl přiznat.“ To byla Lydia? Opravdu. Asi bych měl také zkusit něco říct. Něco zakřičet.
„Stilesi! To jsem já, Derek. Prosím tě, vzbuď se. Lydia má pravdu, opravdu tě potřebuju. Nemyslel jsem si to, dokud jsem nečetl tvé dopisy, ale opravdu mi na tobě záleží. Stilesi, já tě mám rád. Mám tě opravdu rád, víc než rád. Stilesi, já tě miluju! Tak se mi vrať, prosím! Prosím, Stilesi! PROSÍM!“ poslední slovo jsem zařval svým vlkodlačí řevem. Slyšel jsem, že i má vlčí stránka prokázala emoce, neboť to byl řev plný bolesti a frustrace, kterou jsem teď cítil. Zhluboka jsem dýchal a přitom ignoroval slzy, které se mi tlačily z očí.
Najednou se zem zakymácela, což mě překvapilo, takže jsem okamžitě skončil na zadku. Nechápavě jsem se zamračil a rozhlížel se kolem sebe, zda neuvidím něco, co se změnilo. A taky že ano. Po té bílé prázdnotě, jak jsem se domníval, se začaly tvořit praskliny a teď to konečně vypadalo, jako něco. Podle všeho jsem musel být v nějaké uzavřené místnosti, protože se praskliny zvětšovaly a kusy bílého něčeho opadávaly a za nimi se tvořily mozaiky barev, které se postupně měnily na tvary. Fascinovaně jsem přešel blíže k prasklině, jemně po ní přejel prsty, přičemž se začala bortit o to rychleji, až jsem musel překvapeně couvnout.
Jen co byl průchod prasklinou bezpečný, učinil jsem tak a začal si prohlížet tvary kolem sebe. Už to nebyly jen nějaké náhodné kombinace barev, ale vzpomínky. Opravdu se tvořily vzpomínky a já byl neschopen jediného slova. Viděl jsem Stilese jako miminko, ležel v kolébce s modrými peřinkami a Noah Stilinski se svou ženou Claudií Stilese jemně hladili po tvářích. Pak koukám dál, jak se Stiles učí chodit, jak říká svá první slůvka, i jak se v něm probouzí hyperaktivita. Následně mě ale upoutá vzpomínka, kde vidím Stilese stát nad černou lesklou rakví, slzy mu stékají po tvářích a mě dojde, že se jedná o pohřeb jeho maminky. Znovu cítím soucit k tomuto malému chlapci, který jsem už cítil tolikrát, obzvlášť na výročí smrti, které pro Stilese bylo vždy velice emotivní. Odtrhnu zrak od této vzpomínky a jdu očima dál, přičemž si nevšímám toho, že vzpomínky na jeho miminkovské období pomalu šednou. Oči mám přilnuté na vzpomínce, kdy Stiles sedí na šerifově židli, jí vroubkované hranolky a zkoumavě zírá. Po chvíli mi dojde, o co jde. Zírá na chlapce, který sedí naproti němu. Chlapec s černými úhlovými vlasy a zelenýma očima. Jsem to já. Já, když mi bylo patnáct a vyšetřovala se vražda mé rodiny. Stiles má přátelský, ale zvědavý výraz. Nabízí mi hranolky, které mé mladší já pohotově odmítá, zkouší mě rozesmát, což se mu i daří, ale najevo to nedávám. Úplně jsem zapomněl, že taková vzpomínka existuje.
Mé rozjímání nad Stilesovým životem však přeruší prudká temnota a já mám dojem, že padám.
pohled třetí osoby
Scott vytáhl drápy z obou krků svých přátel a okamžitě přeběhl k Lydii, aby Stilesovi viděl do tváře. Derek také rozlepil oči od sebe a hned, jak si uvědomil, kde je, popadl do dlaní Stilesovu hlavu a dlaní ho okamžitě začal plácat do tváře, aby ho probral. „No tak, Stilesi. Prober se, no tak,“ opakoval Derek, a nepřestával s činností. „Dereku, nejspíš to nezabralo, nech toho,“ zašeptala Lydia, ale Derek ji nevnímal. Scott s Lydii si vyměnili pohled a následně se Scott přidal k Lydii. „Dereku. Nemá to cenu, alespoň jsme to zkusili.“
„Vy to nechápete? Zabralo to! Fungovalo to! Jen ho musíme přesvědčit, že to tak opravdu je,“ nenechal se odbýt Derek. „Stilesi, no tak, Stilesi. Jsme tady, prosím. Otevři oči. Stilesi,“ zhluboka se nadechl, „STILESI!“
Všechno se seběhlo příliš rychle, aby to byl schopný někdo zaznamenat. Stilesi se rozbušilo srdce, otevřel oči a zhluboka se nadechl snad naráz. Všichni okamžitě vytřeštili oči a nebyli schopni slov. „Díky bohu,“ vydechl Derek a okamžitě Stilese objal. Nasál vůní jeho vlasů a slzy se mu okamžitě začaly hrnout po tvářích. To už se probral Scott s Lydii, okamžitě se rozeběhli k němu, aby ho také objali. Stiles jen zaraženě seděl, ruce složené v klíně a tikal očima po místnosti.
Všichni se od něj po chvíli odtáhli, aby se mohl Stiles vzpamatovat, ale Derek ho stále držel tak, aby nespadl. „Co se.. co se stalo, že všichni tak vyšilujete?“ zeptal se Stiles po chvíli, Dereka si zkoumavě prohlížel a prosebně zíral na Scotta. „Co se stalo? Vždyť-“
„Stilesi, co posledního si pamatuješ?“ utla Lydia Scotta dřív, než řekne nějakou blbost, která by Stilese zmátla více, než byl teď. „Já... nevím, mám to tak nějak v mlze. Nejsem si jistý, jestli se to stalo, nebo to byl sen. Ale vzhledem k tomu, že tady sedím...“
„Řekni nám to, Stilesi,“ pobídl ho Derek, přičemž Stiles jen svraštil obočí a začal si mnout prsty. „Já.. pamatuji si, jak jsem psal nějaké dopisy. Psal jsem je jedné osobě, do které jsem byl zamilovaný a.. v tom posledním jsem popisoval svou sebevraždu. A pak si jen pamatuju, jak jsem si vzal celé plato prášků na spaní a pak už nic. Moment. Já jsem v nemocnici, že jo? Takže jsem to vážně udělal a museli mi vypumpovat žaludek?“ zeptal se Stiles zmateně, přičemž si Derek, Scott i Lydia vyměnili pohledy. „Jo, přesně tak to bylo, Stilesi. Ty-“
„Co to sakra děláš, Lydie?“ spražil ji Derek pohledem, přičemž jen pokrčila rameny a vyčerpaně se posadila na židli. „Cože? O co tady jde?“ zeptal se Stiles zmateně, přičemž si Scott povzdechl popadl Lydii za ruku a před odchodem se otočil na Dereka. „Asi bys mu to měl říct ty, Dereku. Necháme vám nějaký prostor.“
Zaklaply se dveře od místnosti a Stiles se tázavě otočil na Dereka. „Tak co se teda stalo? Můžeš mi to už konečně říct bez nějakého dohadování, prosím?“ Derek chvíli Stilese pozoroval a pak přikývl.
„Asi to vezmeme od začátku, než ti říct teď, co tady vlastně děláš. S těmi dopisy máš pravdu. Opravdu jsi je psal, psal jsi je mně,“ začal Derek, přičemž Stiles naprázdno polkl. „Nemusíme o tom mluvit teď. Teď je důležité, abys věděl, co se stalo,“ řekl Derek, když viděl Stilesův výraz.
„Napsal jsi jich sedm a jak jsi říkal, v tom posledním je popsána tvá sebevražda. Jsou tam teda o tom asi jen dvě tři věty, ale na tom nezáleží. Největší rána je to, že jsi to opravdu udělal. Opravdu jsi spolykal prášky na spaní a dokonce tolik, že by ti ani pumpování žaludku nepomohlo.“
Stiles se na Dereka zamračil, a přitom se snažil přemýšlet nad tím, co všechna tato slova znamenají. „Moment, co tím chceš říct? Jak to, že tady teď sedím?“
Derek přemýšlel, co má vlastně Stilesovi odpovědět. Sám na tuto otázku odpověď neznal tak přesně, nevěděl, jak přinutili Stiles vstát z mrtvých. Co bylo tím impulsem, který ho vzal hrobníkovi z lopaty. Kousnutí to bylo určitě, ale něco tomu muselo pomoct. „Já.. úplně neznám správnou odpověď na tuto otázku.“ Stiles rozhodil rukama, přičemž si všiml krvavého otisku zubů na své paži. Chvíli na ten výjev zíral a pak přesunul svůj zrak na Dereka. „Ne. Ne ne ne ne ne. To si děláš srandu, že jo?“ zeptal se Stiles zoufale, přičemž musel Derek s těžkým srdcem zavrtět hlavou. „Byla to jediná možnost, jak tě zachránit, Stilesi. Omlouvám se, vím, že jsi to tak nechtěl,“ snažil se ho Derek uklidnit, ale Stiles jen vrtěl hlavou a tiše zvlykal. „Ne, Dereku. Já nechci.. nechci být vlkodlak. Nechci to. Nikdy jsem to nechtěl. Nechci se každý měsíc měnit v nějakou příšeru s tesáky a ohrožovat všechny okolo, ne. Ne, prosím, ne.“
„No tak, Stilesi. Vždyť víš, že na to nejsi sám. Pomůžeme ti s tím, naučíš se to, vždycky se to každý naučil. No tak, není to tak černobílé.“ Stiles stále tiše vzlykal, přičemž to Derek už nevydržel a stáhl si ho do objetí. „Bude to dobré, uvidíš.“
„Takže mi chceš říct, že jsem umřel a vy jste mě vzkřísili?“ zeptal se po chvíli Stiles, co se tak nějak uklidnil a opět se dožadoval odpovědí. „Ano. Scott tě kousnul a pak ti zabodl drápy do krku, to tedy i mně, abychom se ti dostali do hlavy a probudili tě. Lydie to zkoušela 'zvenku', když to řeknu takhle.“ Stiles pokýval hlavou, začal si kousat spodní ret, ale pak ho vyměnil za svoje prsty. Derek poznal, že ho něco sžírá, že chce něco říct. „Já.. vlastně si pamatuji, co jsi říkal, když jsi byl, jak ty říkáš, v mé hlavě. A pamatuji si i Lydii, nějaké útržky. Já.. myslel jsi to vážně? To, co jsi říkal?“ zeptal se Stiles plný očekávání, co mu Derek odpoví.
„Smrtelně vážně. Když jsem četl tvoje dopisy, uvědomil jsem si, že jsi měl pravdu. I když se nic z toho nestalo, opravdu jsem v tu chvíli chtěl, aby se to stalo a ničilo mě, že jsem to neudělal. Tak moc jsem se bál, že už tě nikdy neuvidím, že už tě nikdy nebudu moct obejmout, nebo políbit, nebo.. no, to je jedno,“ zavrtěl Derek hlavou. „Ale já mám taky otázku. Myslel jsi ty ty dopisy vážně?“
„Já.. ehm, jo. Jasně, že jsem je myslel vážně. Akorát teď mám dojem, že to cítím trochu jinak. Proto mě to trochu mate.“
„Jo, to bych ti asi mohl vysvětlit. Ehm.. je jedna věc kterou jsem ti neřekl..? Víš, Melissa ti dělala rentgen a zjistila, že máš frontotemporální demenci. Že po posednutí nogitsune ta nemoc nezmizela, ale jen se na chvíli zastavila. Rozjela se zrovna v době, kdy byl tvůj táta na služební cestě a dohnala tě až k tomu, abys spáchal sebevraždu. Protože v tobě právě nogitsune byla ještě teď na chvíli, po vlkodlačím kousnutí by se mělo všechno dát zpět do pořádku. Proto se teď nejspíš cítíš trochu jinak.“ Stiles Dereka zaraženě pozoroval a snažil se si uspořádat myšlenky. Bylo toho na něj moc, tolik nových informací. „Já.. co když se to nevyléčí? Co když tu demenci pořád mám? Co když to to vlkodlačí kousnutí nezmění?“
„Stilesi, neboj se. Jsem si plně jistý, že se to nestane, to bys mluvil jinak. A i kdybych se přeci jen zmýlil, vždycky tě můžu učit tak intenzivně, že se vyvineš ve vlka jako já a nějaká demence na tebe bude krátká,“ pousmál se Derek, přičemž Stilese jemně pohladil po tváři, než si to stačil uvědomit. „Dereku, já..“
„Jasně, omlouvám se,“ zavrtěl hlavou Derek a ruku okamžitě stáhl k sobě. Mrzelo ho, že Stiles nesdílí jeho city, ale bylo to pochopitelné. Byl ze všeho ještě příliš zmatený, aby mohl dělat nějaká vážnější rozhodnutí.
„Ne, takhle jsem to nemyslel, právě naopak. Já.. mohl bys.. mě políbit?“ špitl Stiles, přičemž mu tvář polila horkost, což Derek mohl nejen vidět, ale i cítit. Tu nervozitu z prvního polibku. Derek se pod vousy (pozn.aut. heh, doslova xd) usmál a jemně popadl Stilese za tváře, aby mohl pomalu přiložit své rty na ty jeho. Pod náhlým dotykem Stiles lehce vzdychl a okamžitě omotal své ruce kolem Derekova krku, aby byl blíže těm sladkým rtům, po kterých toužil tak dlouho ve svých nejtajnějších snech. Líbali se pomalu, už nebylo kam spěchat. Měli čas celého světa a nikdo jim ho nemohl vzít. Už ne.
Derek se od Stilese odtáhl a neodpustil si znovu pohlazení po tváři. „Jak se cítíš?“ zeptal se ho, přičemž se Stilesovi na tváři rozlil široký úsměv. „Úžasně. Takhle dobře mi snad ještě nebylo.“ (pozn.aut. trochu slaďárny neuškodí, že xd)
Derek se po chvíli zvedl ze svého místa, přičemž pomohl i Stilesovi. Byl ještě značně zesláblý, přeci jen byl ještě před chvílí mrtvý. Derek otevřel dveře od márnice, nechal Stilese projít a pomalu s ním mířil k čekárně, kde stále byli Stilesovi nejbližší.
Jen co Derek pustil Stilese dovnitř čekárny, místnost okamžitě ztichla a šerif Stilinski se postavil. „Díky bohu, díky bohu. Tys mi dal, kluku. Tohle trumfne všechny tvoje průšvihy, co jsi kdy udělal. Už nikdy, nikdy, mi tohle nesmíš udělat. Je ti to jasný?!“ vyhrožoval Noah, zatímco Stilese pevně objímal a plakal. „Neboj, tati. Ani se nechystám,“ pousmál se Stiles a objetí tátovi oplatil. „Nemůžu tomu uvěřit. Jak to, že stojíš vůbec na nohou? V životě jsem nezažil horší a zároveň nejlepší den mého života.“
„Co z toho byla nejlepší část ve tvém životě?“ zeptal se Stiles, přičemž ho šerif okamžitě spražil pohledem, ale od ostatních v místnosti se ozývalo pobavené uchechtnutí. Toho si Noah ale nevšímal a radši přesunul svou pozornost na Dereka. „Jsem ti opravdu vděčný a vůbec netuším, jak bych ti měl poděkovat. Lydii a Scottovi jsem už své díky vyjádřil, ale tobě ne. Kdybys cokoli potřeboval, jsem tu pro tebe. A omlouvám se za tu rvačku,“ šeptl Noah, aby ho Stiles neslyšel, což ale nebylo moc reálné, když se v něm pomalu hromadila vlčí síla. „Cože? Jaká rvačka? Jako vážně? Chvíli tu nejsem a dějou se takovéhle věci?"
„To ti povím někdy jindy,“ prohlásí šerif, čímž ukončil dosavadní konverzaci.
Všichni postupně Stilese vítají, objímají a gratulují mu ke vstání z mrtvých. Konec dne se však blíží, venku se už snášela tma a tak byli všichni nuceni se už odebrat domů. Stiles však zavítal k Derekovi do loftu, aby si mohli užít společného času, po kterém oba toužili a málem jim nebyl dopřán. A tady, uprostřed Derekova loftu, začíná jejich budoucnost, o které tak moc snil Stiles ve svých dopisech.
tak co? byl dobrý nápad udělat #2 variantu a učinit je šťastnými? dejte mi vědět, jak se vám to líbilo.
ps. povídka má 6969 slov xd