Alina se v pondělí vydala do práce, jako by se nechumelilo. Bylo jí dobře, žádná otrava kouřem, až se kvůli tomu cítila provinile. Neopouštěl ji však zvláštní pocit, ani po příchodu na směnu, kde se jí starostlivě vyptávali, jestli už je v pohodě.
Tohle čekala, takže dokázala bez problémů reagovat. A přemýšlela, jestli by neměla trochu hrát nevolnost, aby ji nepodezírali, že si to vymyslela. Jenže zase nechtěla, aby jí ostatní pomáhali, nesnášela to, hlavně když to nebyla pravda.
„Proč jsi vlastně nenapsala ze svýho mobilu?" zeptala se jí kolegyně, když zrovna neměly co dělat.
„No, byl vybitej, a jak mi bylo špatně, tak jsem nemohla najít nabíječku. Půjčila jsem si ho od spolubydly."
„Ale proč jsme ti neměly odepisovat? Promiň, ale řešily jsme to na směně docela dost, takže jsme fakt jenom zvědavý... Ne že bychom tě teda podezírali, že jsi šla třeba do kina."
Alina nasadila provinilý úsměv. „Spolubydla nebyla doma, šla zrovna na offline výlet, a nemá mobil zamčenej, takže jsem se jí nemohla zeptat, že jo. A nevím, jak by reagovala, nepotřebuju ji naštvat."
„Tohle by mě teda nenapadlo," kolegyně se rozesmála a Alina s ní. Při té příležitosti si nenápadně oddechla.
Zbytek směny proběhl v relativním pořádku a Alina si potajmu sepisovala seznam věcí, které si vezme do Nizozemí. Taky si přehodila směny a tvrdila něco o škole. Kolegyně, která výšku vzdala v půlce druháku, si to s ní ochotně všechno vyměnila. Evidentně už zapomněla, kdy bývají zápočtové týdny a zkouškové.
Odpoledne druhého dne už stála na nádraží a vyhlížela noční autobus, který by ji zavezl za Josefou. Těšila se rozhodně víc, než kdy čekala na Vítka, až se vyškrábe do jejího patra. Ale vzhledem k událostem poslední doby to nemohla hodnotit dostatečně objektivně. Navíc kapitola s Vítkem patrně ještě nebyla úplně uzavřená, jelikož jí začal celkem vypisovat. Jeho zoufalé pokusy ignorovala v naději, že si svou zoufalost uvědomí, a nechá toho.
Vítek: Ahoj Alino, promiň, asi jsem to včera trochu přehnal
Vítek: Asi určitě
Vítek: Fakt se omlouvám!
Vítek: Chápu, že se mnou po tomhle všem nejspíš nebudeš chtít už nikdy mluvit, ale jako omluvu ti můžu koupit zákusek nebo tak něco
Vítek: Promiň!
Vítek: Choval jsem se vážně jako idiot
Vítek: Ale má to nějaký důvod
Ten ji však nezajímal. To, že je někdo idiot, jako vysvětlení nestačí.
Vítek: Chápu, že tě to nezajímá. Už ti nebudu psát. OK
Alina vyprskla smíchy. Ale pak už přijel vlak, ve kterém plánovala především spát. Měla lůžkové kupé sama pro sebe, protože v týhle časy prostě nikdo necestuje. To je taky důvod, proč byly ty lístky vlastně docela levné, ani si nemusela posílat peníze ze spořáku.
Cestu přeskočíme, protože se v ní neudálo nic zajímavého. Podíváme se až na příchod Aliny k Josefě. Čeká tam na ni zajímavé zjištění, které už vy samozřejmě víte, nebo přinejmenším tušíte.
Holky se pozdravily, Josefa uvařila kafe a vytáhla ze skříně sušenky Speculaas, na který si kdokoli vytvoří závislost rychleji, než si to stačí uvědomit.
„Víš, Alino," začala Josefa. Tahle slova znamenala konec bezvýznamného tlachání, konec small talků o hezkém bydlení a únavné cestě. Děvčata spolu vlastně vážně skoro nikdy nemluvila (pokud nepočítáme domluvy o číslu bytu na zvonku), o to nervóznější teď obě byla, ač se to Josefě na druhý pohled dařilo skrývat lépe.
„Ano?" zkusila se na ni Alina povzbudivě usmát.
„Odjela jsem na dýl než na týden. A upřímně nevím, jestli se vůbec chci vrátit. Takže jsem možná odjela na fakt o hodně dost dýl než jeden tejden. Tady mám aspoň důvod, proč rodiče nemusím vídat každý druhý nebo třetí víkend."
Alina přikývla. „Něco jsem si dala dohromady, když jsem potkala sousedku, to ti pak povyprávím. Ale nejdřív mi ty pověz, co je s tvejma rodičema. Myslela jsem, že máte docela fajn vztah."
„No, na úrovni small talků a vánočních návštěv jo. Dokážeme spolu jít i do kina nebo divadla, ale bavíme se leda o počasí a povrchně třeba o škole nebo filmech. A pak nějaký organizační věci, ostatní příbuzný, okrajově někdy recepty. Ale asi od mejch šestnácti jsme spolu nevedly žádnou víc deep konverzaci."
Alina opět přikývla. Jinou reakci by si musela důkladně promyslet, takže by to spíš vypadalo, že svou kamarádku vůbec neposlouchá. Mezi Alinou a Livkou to nicméně bylo docela podobné a navíc měla pocit, že ani její rodiče jí vlastně pořádně nerozumí. Tam však věděla, že chyba je na její straně. Máma s tátou neví, proč má občas ty záchvaty smutku a proč se tolik bojí čísla sedm, a Alina už dávno propásla dobu, kdy by jim to mohla bez problémů říct. Byla si jistá, že jakékoliv svěřování by teď mezi ní a rodiči vykopalo ještě hlubší příkop. „A co se mezi váma teda stalo?" přesunula svůj pohled od stěny na Josefu.
Ta na tuto otázku a Alinin návrat z jejích myšlenek evidentně čekala, neboť do té doby pomalu okusovala sušenku, jako by na ničem nezáleželo víc. „No, obecně měl třeba táta docela zvláštní rodičovský přístup. Například vždycky po hádce, když jsem mu řekla, že nějaká jeho věta se mě dotkla, tak pořád opakoval, že to tak nemyslel a že v afektu prostě něco řekl a že to nemám brát tak doslovně a vážně a že mě má přece rád. Jako bych mu snad měla všechno odpustit, jen protože mě přece má rád. Vždycky tvrdil, že z něj tím dělám zlého člověka. Přitom jsem jenom opakovala jeho slova stará nanejvýš pár hodin." Povzdechla si.
„To zní docela au." Alina tušila, že někdy v tuhle chvíli by měla Josefu obejmout. Ale než se k tomu skutečně odhodlala, už propásla ten správný čas; vyprávění pokračovalo.
„A když mi bylo šestnáct, stala se jeden den taková věc, po které jsem si řekla, že už se s mamkou navždy budu bavit jenom o počasí. Takže jo, vlastně si za to, že se nebavíme, můžu sama. Jela jsem autobusem domů a nějaké holky z vedlejší třídy, které zrovna jely taky, se mi posmívaly. Dělaly to celkem často, ale většinou jen slovně. Tehdy mi ale chtěly vyhodit sluchátka z okna a jedna se mi dokonce pokusila ustřihnout popruh od batohu. No, samozřejmě neuspěla, poněvadž ten popruh byl prostě popruh od batohu, ne nějaký tenoučký provázek. Nedalo by se vyloženě říct, že mě šikanovaly, tohle bylo výjimečné a nic podobného si, pokud se dobře pamatuju, už nikdy nedovolily. Ale postupem času to všechno vyšumělo a už ani nevím, jak vlastně vypadaly, mám pocit, že se navíc brzo přestěhovaly. Když jsem to pak doma vyprávěla mamce, hned začala přemýšlet, jestli jsem ty holky třeba nějak nevyprovokovala, a nakonec dospěla k závěru, že jsem prý divná. No a v ten moment jsem se zařekla... Ale to už jsem ti říkala. Táta ani ostatní s tím samosebou nesouhlasili a vyčítali mi, že jsem urážlivá, hysterka, citlivka a přeháním. Proto za nima taky nerada jezdím, ale zároveň je nechci moc odmítat, když se domlouvají, kdy zase přijedu. Nechce, aby byli zas až tak smutní, ale zároveň se jim rozhodně neplánuju svěřovat, aby mi zase neublížili. A víš, jak dopadla ta jejich návštěva u nás, kdy jsem se to rodičům znovu snažila vysvětlit."
Alina chápavě přikývla. Sice tehdy nevěděla, co předcházelo onomu šílenému dni, který jejich nynější byt málem nepřežil, ale jednotlivé momenty znala z doslechu, jako by tam byla taky. Vlastně se to celé stalo nedávno před jejím nastěhováním. Je to dlouhý příběh plný hádek, křiku, výčitek, obviňování, vychrstnuté skleničky červeného vína na zeď a lezení na půdu po nezajištěném žebříku, které skončilo zlomenou nohou... Pro tuhle povídku ale nemá moc význam.
Co však význam má, je Alinina odpověď Josefě: „Myslím, že bys mámě možná měla něco říct. Rozhodně tím nemyslím, abys teď zvedla telefon a vytočila její číslo, protože to bude drahý a protože tě stejně bude neustále přerušovat, takže nedostaneš možnost to celý odvyprávět ze svýho úhlu pohledu. Ale můžeš jí napsat zprávu, poslat hlasovku..." Alina se zamyslela, „nebo víš co? Napiš jí odsud dopis. Pár stránek ručně psaného textu, na kterej nebude moct přímo reagovat, pokud si nedonese mobil a nevytočí tvoje číslo... to by možná mohlo pomoct."
Josefě se po tváři pomalu rozlilo něco jako úsměv. Pak Alinu objala, opatrně, jako by si nebyla jistá, jestli může. „Díky! Ale teď mi ty pověz o sobě. Mám takový pocit, že by to vydalo na tři životy."
„Hlavně potřebuju kamarády, kteří by mi vydrželi," začala Alina, „a kteří by mě vyslechli."
Josefa s úsměvem ukázala na sebe a trochu se začervenala. „Pokusím se na to nezapomenout."