Hermiona měla tušení že je něco špatně, těch pár studentů které potkala při své cestě do velké síně, ji nevěnovalo zrovna moc hezký pohled.
Neznala je všechny, ale většinou se s nimi zdravila zvlášť když byla školní prefekt, bohužel teď od ní odvraceli své pohledy a jediné co zaslechla, bylo jejich zběsilé šeptání.
Zmocnil se jí nepříjemný pocit, co když se něco stalo Harrymu? poslední dobou neměl nejlepší nálady, a až moc často se hádal s Malfoyem.
Zrychlila svůj krok, teď už plná obav z jejich potencionální bitky, když se však ale otevřeli dveře a ona vešla dovnitř, všechno bylo v naprostém pořádku. Všechno, až na několik párů očí které se otočily jejím směrem, automaticky si oddychla když si všimla že je Harry v pořádku.
"Harry co se to tady děje?" Rychlím krokem se vydala směrem k němu, než jí slova někoho z Havraspáru donutily se zastavit.
"Je to Lestrangeový dcera!" Na to jaký hluk vždycky ve velké síni byl, tahle slova se táhla po celé místnosti s ozvěnou. Všichni je mohli slyšet, a všichni se na ní v tu chvíli podívali, její prsty se lehce rozklepaly, a musela sevřít ruce v pěst aby to nebylo tolik vidět.
Hermiona si připadala jako ve zpomaleném záběru, její oči se střetli s očima profesora Snapea, ten se mračil tak jako nikdy předtím.
Jen na malý okamžik v nich zahlédla určité obavy, možná snad i lítost?
Sama si nebyla v tu chvíli úplně jistá, za to profesor Brumbál vypadal až moc klidně, nebyl to snad on kdo jí řekl jak důležité je udržet to v tajnosti? Ani si nestihla prohlédnou tváře ostatních profesorů, zmocnila se jí panika a nedokázala se pohnout ani o píď, slyšela hlasy všude kolem sebe ale bylo těžké rozeznat kdo je kdo a co říkají, nebyla schopná se na ně plně soustředit.
Všechno znělo tak vzdáleně, v uších jí hučelo a hrozilo, že jí srdce snad brzy vyskočí z hrudi. Dech se ji začal zkracovat, prsty se jí třásli a chladná kapička potu jí sjela po krku, znovu se jí vrátila ta hrozná panika úzkosti, ta která jí brala všechen vzduch z plic a svírala hrdlo.
Jen krátce zachytila pohledy svých přátel, někteří se tvářily soucitně, jiný zas nechápavě a dokonce i znechuceně, tváře které znala přes pět let jí sledovali s naprostým opovržením.
Marně se snažila najít alespoň jeden jediný obličej který by jí dal najevo že je stále stejná, stejná Hermiona Grangerová, slečna všechno vím a všechno znám, malá otravná nebelvírka která měla obličej neustále zabořený v knihách.
Ale nebylo tomu tak, Harry těkal mezi jejím obličejem a podlahou, na čele se mu vytvořila malá vráska jak se to snažil vše pochopit, a spojit si to dohromady.
Ron jí propaloval nenávistným pohledem ze kterého jí mrazilo v zádech, pohledem kterým u něj ještě nikdy neviděla. Za svým tělem schovával Ginny, jakoby jí snad měla nějak ublížit, už jen to pomyšlení že si mysleli něco takového, jí dost bolelo.
A chudák Nevill jí sledoval s hrůzou v očích, chtěla mu říct že všechno bude dobré, že se jí nemusí bát, nikdy by mu neublížila!
Ani jednomu ze svých přátel by nikdy neublížila, ale nedali jí tu možnost něco říct, neměli ani v úmyslu jí poslouchat.
Ruce které měla celou dobu v pěst, jí začali bolet a dostala do nich křeč, ze rtů jí uniklo zoufalé zakňourání. Tohle všechno bylo celé úplně špatně, takhle to nemělo vůbec být, první vlna bolestných slz se jí pomalu spustila po tvářích.
Brumbál slíbil že její tajemství zůstane skryto, nikdo se to zatím neměl dozvědět, jelikož to pro ní bylo stále úplně nové. Sama tomu nemohla uvěřit, netušila jak s tou informací pořádně naložit, a co s ní vlastně bude dál.
Než ale opustila čtyři stěny jeho velké kanceláře, nějakým zázrakem se to během chvíle dozvěděla celá její škola, a ona ani netušila jak.
"Klid Grangerová, pomalu s klidem dýchej, přejde to věř mi." Otočila se když jí překvapivě jemná ruka stiskla rameno, skoro až šokovaně se zadívala do světle šedých očí Draca Malfoye.
Byla v nich jistá sympatie kterou zrovna od něj nečekala, a která jí velice pomalu začala uklidňovat, její tep se zpomalil a zrak se znovu začal vyostřovat jak se soustředila na své dýchání a jeho tvář.
"Hodná holka, vidíš jak to jde, takhle je to lepší ne?" Věnoval jí malý úsměv, jeho tváře a špička nosu nabraly jemný nádech růžové, a ona sama uznala že na tom bylo něco velice okouzlujícího.
S povzdychem se raději zadívala na špičky svých bot, tohle jeho chování bylo až moc divné, přála by si aby to byl jen zlý sen, noční můra ve které se momentálně ocitla, ale sama moc dobře věděla že tohle je jen realita.
Až moc krutá realita která si s ní začala hrát, vše se najednou změnilo a ona začínala být čím dál tím víc zmatená. Jakoby vše co do teď znala a co jí bylo drahé bylo najednou pryč, a ona sama nevěděla co má dělat, co si má o tom všem myslet, a co jí vlastně vůbec čeká?
Bylo tu tolik nezodpovězených otázek, krev se jí vařila v žilách, chvílemi měla chuť kolem sebe házet kletby, a nebo zkrátka vzít nohy na ramena a utéct někam hodně daleko, pryč od toho všeho i když by to její situaci nijak neulehčilo.
"Co kdyby jsi si sedla k nám?" Kývl ke zmijozelskému stolu, očima k němu nenápadně zabloudila, s překvapením zjistila že jí sledovali s jistým očekáváním než nenávistí, nervózně si zkousla spodní ret.
"U Nebelvíru je teď stejně bordel, ne že by tam teda normálně nebyl, ale víš jak to myslím že?" Tiše se zasmála když to řekl a znovu se mu podívala do tváře, chtěla mu říct že by nejraději neseděla nikde, chuť k jídlu už jí dávno přešla a ona se bála že se snad každou chvíli pozvrací.
A jeho výraz jí dával jasně na jevo že to chápe, jako kdyby právě věděl na co ona sama myslí, ale musí být silná, není její chyba že žila tolik let ve lži, sama se s tím musí pomalu smířit, nikdo jí nikdy nic neřekl a ani jí nijak předtím nevaroval.
"Tak dobře.." Řekla prostě a pokrčila rameny, spolu s ním se vydala sednou si k jejich stolu, nesnědla toho mnoho jen pár soust která polykala spolu se slzami, tohle bylo ještě horší než si myslela.
Když se později vracela do svého pokoje, zarazila se když před jejími dveřmi jako sloup stál Harry. Nepodíval se na ní přímo, sledoval něco za ní jako kdyby ho měla každou chvíli uhranout.
"Proč jsi mi o tom neřekla?" Jeho tón hlasu byl vyčítavý přesně jak čekala, kousla se do rtu a s povzdychem se opřela o stěnu kus od něho, raději mu chtěla dát prostor.
"Byl to příkaz Brumbála, navíc nevím to tak dlouho Harry, sama mám problém se s tím plně vyrovnat." Zašeptala tiše, věděla že jí moc dobře slyšel, nebyla potřeba řvát na celou chodbu, bůh ví kdo se kde schovává a zvědavě je poslouchá.
"Brumbál chce mnoho věcí, ale my jsme přátelé co se znají tolik let, to pro tebe nic neznamená? Víš že mi můžeš říct cokoliv.." Zadíval se na ní zklamaně, a Hermiona cítila jak jí z toho pohledu bodlo u srdce, v očích jí začali pálit slzy.
"Znamená, ty víš že znamená, ale od ministerstva se toho stalo tolik, je těžké se s tím vším srovnat, navíc potom co Sirius..."
"Neříkej jeho jméno! Neber si ji vůbec do pusy!Nemáš na to žádné právo po tom co ho tvoje .. tvoje matka zabila!" Nenechal jí to ani doříct, lekla se jak hlasitě to na ní zařval, věděla že Sirius byl pro něho stále citlivé téma, ale jeho slova jí bolestivě projela srdcem jako ostrý nůž.
Na sucho polkla a teď už opravdu ty slova jen tiše zašeptala, upřímně se bála jeho reakce.
"Dělala jsem jen to co mi řekli." Sklonila hlavu a raději se zadívala na své prsty než na něho, nedokázala se mu podívat do tváře, bylo zřejmě jedno co mu řekne, neměl v plánu jí poslouchat.
"A to je tvůj problém Hermiono, ty děláš vždycky jen to co se ti řekne, a nebo si přečteš, bav se semnou znovu až se to změní." Čekala od něj cokoliv ale tohle ne, jak dokázal něco takového vůbec říct? Po tom všem co spolu prožili, kolikrát jemu i Ronaldovi zachránila život, položila by ho za lidi kterým věří a na kterých jim záleží, ale na tom očividně nijak nezáleželo.
S bolestí v srdci sledovala jak její nejlepší přítel odchází, dokázala by unést kdyby to byl kdokoliv jiný, i kdyby to měl být Ronald, ale Harry? To že se k ní takhle otočil zády, ji bolelo snad ze všeho nejvíc.