„Lucie, ale já jsem člověk. Rozhodně nebudu žít navěky." Vyjasnila mu holou skutečnost a už teď ji bylo líto, že s ním nebude po zbytek jeho života. „No to je to, že budeš. Proto, jsem ti nejdříve potřeboval říct, kdo doopravdy jsem, což jsi se mimochodem dozvěděla, ne moc vhodným způsobem, abych ti pak mohl povědět, že když se spolu prvně pomilujeme, naše duše se spojí v jedno a tím pádem, spolu zůstaneme navěky věků." Jakmile to dořekl, v tu chvíli opravdu ztratila řeč. Což vůbec nevadilo, poněvadž Lucius pokračoval. „Pravdou je, že jsem se ti to bál povědět, protože jsem byl přesvědčen, že mě odmítneš." Ve chvíli, kdy to dopověděl, neváhala a pevně ho objala. Chápala, že měl obavy, taky je měla, když netušila důvod, kvůli kterému se drží zpátky.
„Vážně si myslíš, že bych tě dokázala odmítnout?" Na kus se od něj odtáhla, aby se mu mohla zadívat do očí a pak mluvila dál. „Luciusy, nebo Lucifere.... Je mi vskutku jedno, jaké máš jméno. Jediné, co vím je to, že tě neskutečně miluju a to se opravdu nikdy nezmění." Stále se mu hluboce dívala do očí a vzápětí ho pohladila po tváři. Cítila, jak jí srdíčko divoce buší, dech se jí zrychluje a celé tělo, se jí pod jeho zkoumavým pohledem chvěje. „Toužím po tobě stejně, jako ty po mě. Už dlouho si moje tělo žádá to tvé a pravdou je, že už se mi nechce čekat. Chci tě Lucie a chci tě, pokud možno hned." V zápalu vášně dopověděla to, co mu chtěla říct už dávno a sama se divila, že ty slova tak lehce opouštěli její ústa. Po celý ten čas, co uléhala k němu do postele, byla nervózní z toho, že by mu to měla povědět a teď lituje, že to neudělala dřív. Kdyby to totiž řekla už před časem, možná by ji tehdy i sám řekl o sobě. A mohli tím předejít Aríi a jejím útokům. Ale to už je minulost.
„Taky tě chci. Přímo po tobě prahnou, od chvíle, co tě znám. Ty si probudila mé srdce k životu a za to ti budu navěky vděčný. Ale je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct a nevím zda se ti bude líbit." Viděl na ni, že je odhodlaná udělat cokoliv, jen netušil, zda se jí bude líbit to, co jí řekne. Po chvíli ticha, které si dopřál, si uvědomil, že tak, jako tak ji to musí říct a sama se musí rozhodnout, zda do toho půjde, či nikoliv. „Tak, co to je?" Řekla přímo nedočkavě a v očích se jí v tu chvíli tak jiskřilo, že měl strach, aby ta lavička, na které seděli nevzplála. „Naše první milování musí proběhnout v mém království." Pověděl nejistě a když nic neříkala, pokračoval. „Jde o tvé panenství. Musím tě o něj připravit v podsvětí, aby toho byli svědky všichni, co tam pobývají a i ti, co tam pikají za své hříchy." Jakmile to dořekl, spatřil zděšení v její tváři. Musel se pousmát, poněvadž si uvědomil, jak to vyznělo. Neměl v úmyslu, ji to takhle říct. No stalo se.
„To se, jako na nás dva," názorně zašermovala prstem mezi nimi dvěma. „budou všichni při tom dívat?" Pronesla víc, než zděšeně. Stále se dívala do jeho, teď už vysmátých očí a nechápala, co ho na tom tak pobavilo. Vždyť se ještě před nikým, než před lékařem, nesvlékla a teď se má prvně milovat s mužem, kterého miluje, před spoustou démonů a jiných v pekle žijících tvorů? To snad nemyslí vážně?! Prolétlo ji hlavou ve chvíli, kdy ji Lucius něžně pohladil po tváři. „Ne, tak jsem to zrovna nemyslel. Vyznělo to hůř, než to ve skutečnosti bude." Uklidnil ji a ona si vzápětí na moment oddechla, ale jen do té doby, než ji začal vysvětlovat, jak ona ceremonie vlastně bude probíhat.
„Den před obřadem, se oba dva přeneseme do podsvětí, do mého zámku, kde bude připraveno všechno, co budeme potřebovat. Od očistného koupele, který podstoupíme oba dva, až po samotnou ceremonii." Se zatajeným dechem poslouchala, co jí Lucius vysvětloval a doufala, že to ve zdraví přežije. Asi měla ty obavy vepsané ve tváři, protože se jí její přítel vzápětí snažil uklidnit. „Nemusíš mít strach. Na všechno budeme mít soukromí, jen ceremonie, proběhne veřejně. Je to něco podobného, jako jsou svatby tady na zemi. Až tedy na to, že tam bude spousta démonů, čarodějů a ostatních tvorů, co žijí v podsvětí. Je potřeba jim tě představit, aby věděli, kdo jim bude vládnout, kromě mě. A co se týče tvého panenství, o to strach mít nemusíš. Nikdo nás rozhodně nebude rušit. Jde jen o to, abychom náš svazek zpečetily a tím, že mí poddaní budou, i když ne osobně přitom, poněvadž ucítí krev z protržení tvé panenské blanky, se kruh uzavře. Tvá panenská krev splyne se mnou a mé sémě zase s tebou. A jelikož, je naše láska oboustranná, spojí se i naše duše v jednu, což znamená, že budeme žít bok po boku navěky spolu. Zvládneš to se mnou?" Zeptal se jí zdánlivě klidně, ale jeho oči rozhodně klidné nebyli. Pravdou bylo, že už jen z toho, co jí povídal ji chytali mrákoty. O své první noci s Luciem, měla své představy a tohle se rozhodne vymyká jejím standardům, které si vysnila. Chtěla intimní a hlavně soukromou chvíli mezi nimi dvěma. A ne veřejné představení, s účastí jejího panenství!
„To znamená, že kdyby jsem nebyla panna, nemohli bychom být spolu?" Zeptala se ho, bez toho, aby mu dala odpověď na jeho otázku, ale tohle ji moc zajímalo. „Mohli, ale nebyli bychom spolu navěky, jelikož by naše duše spolu nesplynuli. Aspoň také informace mám. Ale kdo ví, kde je pravda?" Dodal tajuplně a očividně čekal, zda mu ještě něco odpoví. „Tak to jsem asi čekala, po celý svůj dosavadní život na tebe." Pronesla se smíchem. Když nad tím tak přemýšlela, došla k závěru, že pokud bude po celý čas Lucius s ní, zvládne cokoliv. „A ano, zvládnu to s tebou. Ale očekávám, že mi uděláš hodně dětí, abych se časem nenudila." Jakmile to dořekla vypukla v záchvat smíchu. Ještě ani o panenství nepřišla a už plánuje kupu dětí. To se jí ten život vybarvuje, pomyslela si, když Lucius své rty přiložil k těm jejím a začal ji vášnivě a divoce líbat.