Harry
Trvalo to skoro věčnost, než Elen vylezla ze sprchy. Nervózně jsem chodil z jedné strany místnosti na druhou, tam a zpátky. Zdálo se mi, že ji odtamtud slyším mezi hlukem proudu sprchy vzlykat, ale moc jsem tomu nevěřil. Když jsem s ní před chvílí mluvil, nadvakrát nevypadala, že by měla blízko k slzám.
Zrovna jsem seděl na gauči a poklepával nohou do podlahy, když jsem zaslechl odemykání. Postavil jsem a vyčkával na ni. Vykročila ve své černé noční košilce s výstřihem a krajkou, vlasy měla smotané v ledabylém drdolu.
Prošla kolem mě do ložnice jakoby nic. Hlavu držela sklopenou, ale její od pláče červené oči jsem spatřil přesto. Ten pohled na ni píchl u srdce. Vidět ji tak krásnou, ale tak nešťastnou. Nic na světě nebylo horší než vědět, že je tak nešťastná právě kvůli mně.
Vydal jsem se za ní do ložnice.
Seděla na druhé straně postele, holá lýtka spuštěná k zemi, hřbet se jí ve vzlykání zvedal.
Polkl jsem a hned nato vykročil k ní. Přes celou postel jsem se k ní doplazil, obtočil ji nohama a zezadu ji objal kolem břicha. Zacukala se, neboť chtěla, abych ji pustil. Ale mě ani nenapadlo ji pouštět teď, když jsem ji konečně zase držel. Mínil jsem ji svírat tak dlouho, dokud na dnešní ohavné odpoledne oba nezapomeneme.
„Co to děláš, Harry?" obořila se na mě pláčem nakřáplým tichým hláskem. „Okamžitě mě pusť, prosím." Její „prosím" znělo tak slabě, jako by jej vyslovila z posledních sil. A já ji sevřel ještě pevněji.
„Nepustím tě, Elen, už nikdy." Pohledem jsem přes její rameno sjel k její pravé ruce. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděl, že má prsten pořád na svém místě. „Vezmeme se a bude to zase všechno dobrý," šeptal jsem k ní konejšivě, ale nevypadalo to, že by to s ní něco dělalo.
„Ne, Harry, nikdy se nevezmeme, protože nemám práci, která by na to vydělala." Jakmile to dořekla, z tváří si prudce setřela slzy a vytrhla se mi. Zůstal jsem sedět na posteli sám a ona stála přede mnou lehce nahrbená s rukama založenýma na prsou, jako by jí byla zima.
„Nemyslel jsem to tak, jak jsem to řekl... Já... pro tebe chci jenom to nejlepší, lásko."
„Přestaň mi tak říkat," odsekla, trhavě se nadechla a otočila se ke mně zády, čelem k oknu.
Prohlížela si venkovní svět. Z tohoto teplého pokoje působil i venek tak poklidně, přestože tam ve skutečnosti vanul ledový severní vítr, z něhož šel odtud vidět jen pohyb větviček v korunách jabloní, které rostly na druhé straně cesty.
„Jde o to..." promluvila do ticha, „chceš to nejlepší pro mě? Nebo pro sebe?"
Neodpovídal jsem hned, naopak jsem si to dobře promyslel. Měla pravdu. Nevím, kde se to tolik obrátilo, ale ta myšlenka skutečně vzešla jen z toho, že jsem si přál mít se lépe. Nebo minimálně, abychom se měli lépe my dva spolu. A nějak jsem při tom zapomněl na Elen.
Vstal jsem z postele a přikročil k ní. Políbil jsem ji na rameno. „Posral jsem to," uznal jsem plný tichého hněvu, který ale patřil jen mně. Nenáviděl jsem se za to, že jsem na ni tak tlačil. Pár slov navíc stačilo a mohlo by být po všem, mohlo být po nás dvou.
Z Elenina hrdla vyšlo v slzách tiché uchechtnutí. Doufal jsem, že to nebylo jen ironické.
Ohlédla se na mě se smutným úsměvem na rtech. Nikdy předtím jsem ji neviděl takhle utrápenou. Popadla mě touha ji vzít do náruče, naložit ji do auta a odjet k oceánu do Gold Beach hned teď, abych spravil všechno, co jsem zničil.
Jako by se jí v očích zračily ty stejné myšlenky, se na mě soucitně s lítostí upírala.
„Posral jsem to," zopakoval jsem a Elen se pousmála zase o něco víc.
„To jo," vydechla. Hlas se jí chvěl.
Roztáhl jsem paže a sevřel Elen v tom nejpevnějším objetí. Ulevilo se mi, když mi objetí opětovala. Dlaně měla chvíli jen lehce složené na mých lopatkách, tvář zabořenou v mém svetru na hrudi, pak se ale znovu rozvzlykala a svetr ve svých pěstech sevřela co nejpevněji. Nesnažil jsem se ji utišit nebo říkat, ať nepláče. Nechal jsem ji, ať mi svým vlastním pláčem rve srdce, protože jsem si to zasloužil.
„Promiň," šeptal jsem jí do ucha. „Promiň, promiň, promiň."
***
Slunce ještě ani nestihlo vyjít, když jsem si to s rukama v kapsách pracovních montérek vykročil ze dvora do garáže. Ještě než jsem otevřel dveře, zpoza nich jsem zaslechl rádio a Alexandrovo hlasité hvízdání. Tentokrát jsem nepřišel první.
„Dobrý odpoledne," pozdravil jsem, jakmile jsem vešel, Alexandrovy nohy, co trčely zpod auta.
Odrazil se a vyjel ven. Podíval se na mě a široce se zazubil. „No nazdar, Harry." Vstal a poklepal mě špinavou rukavicí po rameni na uvítanou. „Tak co? Jak se cítíš při poslední směně?" zeptal se, když se posadil na vratkou židli, která stála v rohu místnosti jako obyčejný nadbytečný kus nábytku.
Pokrčil jsem rameny. „Je to divný." Posadil jsem se k němu na obrácený kýbl. „Dělal jsem tady roky."
„A dělals dobře," pochválil mě Alex. „Musíme to dneska zapít. Pořádně." Udělal několik kroků až k naší malé ‟kuchyňce" a z jedné z polic vytáhl lahev tvrdého alkoholu. Poznal jsem to už na takovou dálku.
Při pomyšlení, že na dnešního Silvestra budu pít ještě více než jiné roky, se mi obracel žaludek. Ale chtěl jsem to udělat aspoň pro nás všechny, protože já nebyl jediný, kdo se loučil, přestože jsem byl jediný, kdo odjížděl.
Před týdnem, když jsme se s Elen naposledy pohádali, jsem jí ráno nato v objetí přísahal, že odtud zmizíme co nejdříve to půjde. A nejbližší možný termín odjezdu se nám naskytl na Nový rok. Ten nás čekal už zítra.
Elen si dnes vzala volno, aby dala dohromady všechno, co si s sebou potřebujeme odvézt. Já šel naposledy do práce, ale původně s úmyslem, že aspoň trochu Alexovi pomůžu, ne s tím, že budeme celý den jenom pít.
Alexandr mi podal malou skleničku na panáka.
Moc dobře jsem věděl, jak ta kuchyň vypadá, a tak jsem sklenici pro jistotu vyleštil mikinou.
Pak mi nalil.
A pak ještě jednou.
Znovu a znovu.
Tak to pokračovalo dál, dokud se venku nesetmělo.
„Jak to tam vlastně bude vypadat? A kde tam budeš pracovat? S kým?" položil mi várku otázek, zatímco se posadil na špinavou zem. Asi už byl tak přiopilý, že mu to nevadilo. Od chvíle, co jsem přišel, toho Alex vypil asi ještě třikrát víc. Nechápal jsem, jak to zvládal.
„Bude tam nádherně," začal jsem vyprávět a při tom si představovat to místo. „Je to na kraji města, v okolí není moc dalších domků. Pláž a moře je na dohled z obrovského okna v obýváku, kde je všechen nábytek sladěn do světle zelené barvy. Vchází se z velké terasy přímo do kuchyně, kde je po pravé straně okno. První, co ale uvidíš před sebou, jsou dveře. Dveře, co na první pohled nejsou ničím zajímavé. Když ale vejdeš, je za nimi obrovská koupelna... tak velká, že se do vany vejdou dva lidi, a to se ani navzájem nerozmáčknou. Po levé straně je v kuchyni vchod, tentokrát už bez dveří. Ten vede do obýváku, kde jsou vzadu dřevěné schody. V patře je pak chodba, které vede do ložnice a do jednoho dalšího pokoje. Ten je nám ale zatím k ničemu. Dítě ještě nemáme."
„Kde budeš pracovat?" vpálil na mě další otázku bez jakéhokoli obdivu nebo představy, jak to tam bude vypadat. Kdyby v sobě neměl tolik alkoholu, zajímalo by ho to mnohem víc.
„Je tam jedna autoopravna. Budu dělat tam," odvětil jsem už trochu sklesle.
„Bude to tam lepší než tady?"
„O tom silně pochybuju."
Alexandr mávl rukou. „Na to se napijem." Už se mu motal jazyk, ale nalil mi další sklenici.
„Víš, kdo za chvilku přijde?" ptal se.
Zakroutil jsem hlavou ve zděšení, že sem má ještě někdo přijít.
„Frank, Dan, Roxie a Ashley. A později pak další."
„Kdo to je?" nechápal jsem. Neznal jsem ani jedno z těch jmen. Alespoň myslím.
„Však uvidíš."
„A kdy přijdou?"
„Za chvilku."
A jak Alex řekl, tak se bohužel stalo. Za pár minut se poprvé otevřely dveře a do garáže vstoupil muž. Byl určitě vyšší než já a postavu měl mužnější – samý sval. Stačilo se na něj chvíli dívat a pochopil jsem, že se jedná o Franka ze střední. Najednou mi to začalo perfektně secvakávat. Ta jména jsem znal ze střední školy v Bendu. Nejvíc mě zamrazilo, když mi došlo, že jméno Ashley znám taky. A že ho znám sakra dobře.
Jenže bylo pozdě na útěk.
Ta dívka totiž právě vešla do dveří.
Zrovna jsem se zády opíral o "kuchyňskou linku", když jsem ji spatřil.
Jako první zamířila k Alexandrovi a přátelsky jej sevřela v krátké objetí.
Přál jsem si, abych se na ni nikdy nepodíval. Ještě víc jsem si přál, aby ji sem Alex nikdy nepozval. Nechápal jsem, proč to udělal. Moc dobře věděl, že jsme spolu chodili. Ani ne tak chodili, jakože jsme spolu pravidelně spali. Věděl, jak moc mě to k ní vždycky táhlo.