„Ennie..."
Slyšela jsem správně? Tak mi snad nikdo nikdy neřekl. Ale řekl mi tak Shane. Ten Shane. Věčně drzý, bezohledný, chladný. . . Tenhle Shane byl dozajista pryč. Vytratil se do neznáma. Nyní stál přede mnou úplně jiný a zároveň tak něžný. Jako by nikdy nedokázal říct nic zraňujícího, nikomu by neublížil a všechny jen ochraňoval. Bláznila jsem z něj. Musel to vnímat.
„Ani nevíš, jak bylo pro mě sakra těžký tě - "
„Tak tady jste!" vstoupila náhle za námi Stefanie.
Odtrhli jsme se od sebe rychlostí blesku. Shane stáhnul svou ruku a odvrátil ode mě pohled. Ta chvíle mezi námi byla pryč. Vyšel Stef naproti, ovšem já zůstala bez jediného pohybu stát na místě, jelikož jsem nebyla schopná nějak reagovat.
V uších mi zůstala Shanova poslední slova, než nás vyrušil Stefanin příchod. Proč přišla v tu nejméně vhodnou chvíli? Potřebovala jsem slyšet, co chtěl říct. A těžko se mi tomu chtělo věřit, ale potřebovala jsem taktéž znovu cítit jeho spalující dotek. . .
Viděla vlastně něco Stefanie? Zahlédla nás, jak blízko u sebe stojíme? Bylo tu docela šero. Nerozsvítili jsme, ale možná bylo víc než patrné, k čemu tu málem došlo. Nebo k čemu se schylovalo. Třeba jsem si jen ale něco namlouvala.
Konečně jsem se za nimi otočila. „Copak je?" ptal se Shane Stef starostlivě. „Něco se stalo?"
„Ne," rozzářila se. „Jenom jsme si říkali, kde jste tak dlouho. A jestli se třeba neděje něco u vás." Takže něco určitě viděla. Nebo se jen domnívala.
„Ale vůbec ne," zavrtěl hlavou. „Už jsem se stejně chtěl vrátit," obešel pak Stefanie a zmizel. Jen jsem se za ním dívala.
„Co to s ním je?" podivila se.
„Nemám tušení," nadechla jsem se.
„A. . . všechno je opravdu v pohodě?" zajímalo ji. Co jsem jí na to mohla říct? Sama jsem nevěděla, co se to před pár vteřinami stalo. A vzhledem k tomu, jak Shane reagoval ohledně Oceanside, o kterém jsem se jen tak mezi řečí zmínila Masonovi, rozhodně jsem nemohla teď nic říct Stefanie. I když jsem možná chtěla. Poněvadž Stefanie znala Shana víc než kdokoliv jiný.
Třeba mi na něj mohla podat lepší pohled. Pomoct mi, abych mu lépe porozuměla. Abych chápala jeho odtažitost, náladovost a občasnou tíhu k té hrubosti a výbušnosti. Ve skrytu byl ale jiný než všem ukazoval. Byl milý, pozorný a staral se. V tom jsem se utvrdila tím jedním slovem. To, jak mě oslovil, to bylo nejhezčí oslovení, jakým mi kdo kdy řekl.
„Adrienne?" ozvala se znovu Stefanie, když jsem jí dlouho neodpovídala. Dívala jsem se na ni a rozmýšlela se, co udělat. Byli si tolik blízcí. Bylo tu tedy riziko, že mu také o všem řekne. Ale za ten risk mi to nejspíš stálo.
„Já nevím, jestli je všechno v pohodě," připustila jsem. Stef ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. Mělo to být starostlivé gesto. Chtěla mě podpořit. Od ní to pro mě znamenalo víc než od kohokoliv jiného.
„Může za to Shane?" uhádla. „Co ti zase řekl? Víš, nesmíš ho brát zase tak vážně. Je to s ním trošku složitější, a i když mi to nebudeš věřit, je hodně opatrný, obětavý a hlavně vždycky dá na svoje srdce."
Skoro se mi doopravdy nechtělo věřit těm slovům, přesně jak sama uvedla. Ale s ohledem na ten náš poslední společný moment, jsem si už takového Shanea dovedla představit. Sám mi ho ukázal.
„Vlastně ti to věřím."
„Jo?"
„Stefanie, promiň, že se zeptám a nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale ty a Shane. . . nejste nebo nebyli jste náhodou spolu?"
„Cože?" vyprskla smíchy. „Ne! Totiž, asi to může občas tak vypadat viď? Máme k sobě blízko, jsme na sebe prostě zvyklí. A možná na něj dám trochu víc než na ostatní, ale mám k tomu svoje důvody. Je jediný, kdo tu pro mě vždycky byl. Už od malička. A proto vím, že se na něj můžu pokaždý spolehnout. Ale je skoro jako můj brácha. Je moje rodina."
Takže měl Mason pravdu. Skoro řekla to samé jako on. Ne že bych mu nevěřila, jen jsem se asi potřebovala ujistit. Nějaká moje část to potřebovala slyšet přímo od Stefanie.
„Dobře," usmála jsem se. „Ale přičti si k Shaneovi dalšího člověka, co tu bude vždycky pro tebe. Mě."
„Děkuju," hlesla. „Vážně ti děkuju, Adrienne. Víš, kromě Lexie jsem snad asi nikdy neměla skutečnou kamarádku. Nemám k lidem moc blízko. K ostatním holkám už vůbec ne. Lexie je přátelská, nedělá jí problém se s někým začít bavit, ale toho sis určitě sama všimla, když tě tak lehce přijala mezi nás. Mně to trochu trvalo, a mrzí mě, že jsem se k tobě ze začátku nechovala zrovna moc hezky. Myslíš, že bys mi to mohla odpustit?"
„Nemám ti co odpouštět," uklidnila jsem ji. „I mně zrovna moc nešlo ze začátku se všemi vycházet. Toho sis zase musela všimnout ty."
„Shane tomu dost přispěl," zastala se mě.
Objala jsem ji kolem ramen. „Neměli bysme jít taky za ostatními?" nechala jsem to téma už být. Stefanie mi kývla, a tak jsme se rychle vydaly na zahradu. Wyatt si nás všiml jako první.
„Ale holky, to je dost, že jdete," neodpustil si. „Vy snad chcete, abych si začal myslet, že spolu máte něco za lubem. Ale nemám nic proti, naopak rád se k vám a k té lumpárně přidám."
„Mohl bys tak přestat mluvit na mou sestru?" zašklebil se Mason. „A navíc přede mnou?"
„Proč? Není jí přece pět," řekl na svou obhajobu. Se Stefanie jsme se na sebe s nechutí obrátily.
„Ještě aby!" strčil ho do ramene Mason. Wyatt se rozesmál.
Všimla jsem si Shanea, jak postává vedle Jesseho a uhýbá mému pohledu. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla podívat jinam, se na mě ale zaměřil. V jeho očích se zalesklo něco, co tam dříve nebylo. Díval se na mě s jistou nutností a možná i dokonce studem? Já ho však pozorovala s velkou naléhavostí poslechnout si, co mi chtěl předtím říct.
Ale právě teď jsme spolu mluvit nemohli.
✿
Druhý den ráno se nad touto útulnou vilou rozprostřelo zlatavé slunce a přivítalo nás do dalšího krásného teplého dne. Tedy, krásné by bylo kdybych necítila tu bodavou bolest na spáncích a pocit, že se mi každou chvílí převrátí žaludek. Možná jsem to včera s tím pitím ke konci přepískla. A to jsme dnes chtěli vyrazit na pláž. Sice jsme měli venkovní bazén, ale nekonečná písečná pláž byla zkrátka poutavější.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a pochopila, o čem to holky mluvily. Vedle mě na posteli podřimovala Stefanie a na zemi pod námi se roztahoval Wyatt. Ani si nedonesl žádnou matraci, měl pod sebou jen deku. Sázela jsem na to, že ten se zase probudí s bolestí zad.
Můj bratr oddechoval na matraci poblíž Stef a vedle něho spal Jesse. Lexie tu nebyla, takže jsem usoudila, že se nejspíš v pozdních hodinách přemístila do svého klidu. Nebo už byla třeba na nohou. Stejně jako Shane, jehož jsem tu taktéž nemohla najít. Zajímalo mě, zda je vzhůru. Pokud ano, byla by to dobrá příležitost si promluvit.
Přinutila jsem se tak potichu vstát a po špičkách dojít až ke dveřím. Cestou jsem musela překročit některé spáče, abych je nezašlápla. Zašla jsem si nejprve ještě do koupelny a poté se prohlédla v zrcadle. Trochu jsem se poupravila, vyčistila si zuby a opláchla se vodou. Musela jsem se probrat.
Když jsem dokráčela do chodby, zaslechla jsem jako by syčení od pánvičky. Zvědavě jsem nakoukla do kuchyně a objevila Shanea, jak si připravuje snídani. Pravděpodobně vajíčka. Měl na sobě jen černé teplákové kraťasy a vršek mu jaksi chyběl. Naskytl se mi tedy pohled na jeho vypracovaná záda, z nichž jsem nemohla spustit oči.
Stála jsem u zdi, téměř jsem se za ní schovávala a prohlížela si ho. Napadalo mě, jak bychom spolu vůbec měli začít mluvit po včerejšku? Náhle mě opustila veškerá odvaha, když jsem tomu teď přihlížela a v hlavě si předem tvořila souvislé věty.
Na poslední chvíli jsem se kousla a vykročila pravou. „Dobré ráno," pozdravila jsem a přešla k němu. Zastavila jsem se vedle něj a natáhla se pro sklenku. Shane mi přizvučel nazpět a krátce na mě pohlédl. Napustila jsem si vodu a po douškách se napila.
Byla jsem přímo vedle něj, až se naše paže skoro dotýkaly. Pak jsem se k němu otočila čelem a trochu poodstoupila. Zůstala jsem ale u linky a přilepila se očima na jeho tělo. Co to se mnou bylo? Držela jsem v ruce stále tu skleničku a říkala si, že musím jen zachovat klid, aby mi náhodou nevyklouzla.
„Ostatní ještě spí?" zeptal se a míchal vajíčka stále dokola, aby se mu nepřipálila. Jeho ruka se při tom napínala a odhalovala svalstvo. Proč jsem jen od něj nemohla odtrhnout zrak. . .
„Jo," odkašlala jsem si a raději se opřela o roh desky zády, abych přerušila to zírání. Jenomže jakmile uslyšel mou odpověď, stalo se něco naprosto nečekaného. Shane stáhl pánev z hořáku, vypnul plyn a přesunul se ke mně. Změnil místo tak rychle, až jsem se ho lekla.
Nejdřív mi vzal z ruky tu skleničku, odložil ji stranou a pak se oběma rukama podél mých bocích zapřel o linku. Co to dělal? Navazoval na minulý večer? Myslela jsem si, že se přede mnou zase uzavře a bude předstírat, jako by se nic nestalo. Vlastně se doopravdy nic nestalo.
Ale co se mělo stát teď?
„Tak to už by stačilo," pronesl pevně a spíš než mně, to řekl sám sobě. Co stačilo? „Zlobíš se na mě?" zněla jeho další otázka, když se mi zblízka podíval do očí.
„Ne," prohlásila jsem popravdě. „A ty na mě?" Pochopila jsem, že jsem neměla Masonovi říkat o Oceanside, i když mi ten pravý důvod zůstával nadále neznámý, ale Shanea to rozčílilo. Nejspíš ke mně ztratil důvěru, a proto se mnou odmítal komunikovat.
„Ne, nedokážu to vydržet dlouho," šeptal mi. Vnímala jsem, jak se přibližuje stále víc. Jeho oči sletěly k mým rtům. Nadechla jsem se a uvízla zase na těch jeho.
„Co jsi mi chtěl včera říct?" chtěla jsem to slyšet. Srdce se ne a ne uklidnit, ale bylo pozdě snažit se v sobě zachovat pokoj. Shane jistě dávno poznal, že jsem víc než rozrušená.
„Co jsem chtěl?" Jako by přemýšlel, jestli se k tomu má opravdu vrátit. Pak už totiž nebude cesty zpět. Ale pak to přestal řešit. „Chtěl jsem říct, že ani nevíš, jak bylo pro mě sakra těžký tě celý den ignorovat."
„Opravdu?" zatajila jsem dech. „Proč to pro tebe bylo těžký?" rozhodla jsem se ho zkrátka vyzpovídat.
„Dost těch otázek," zarazil mě. „Teď se budu ptát zase já," to byl celý on. Za každou cenu si musel prosadit svou. Trochu se ode mě oddálil a dotkl se prsty mého krku a palcem mé tváře. Zavřela jsem oči a přivinula jsem se k jeho ruce, aniž bych si to zavčas uvědomila.
Už bylo pozdě vycouvat. Pro každého z nás. A já jsem vlastně ani nechtěla.