„Venku je už tma, jdeme kouknout na ty hvězdy?" Zeptá se Sofi, čímž mě vyruší od mého poslechu jeho srdce, jelikož mu ležím na hrudi. „Eh jo jasně" trochu zazmatkuju, ale souhlasím.
Oba se zvedneme a Sofi akorát vezme deku a jdeme na zahradu. Najdeme ideální místo na ležení a uvelebíme se.
Sledujeme hvězdy už zhruba hodinu, povídání si. Už přišla řeč i na svatbu, ale zatím jsme to nějak moc nevykomunikovali.
„Padá hvězda, něco přej si. Věř mi budeš ráda." Zanotuje Sofi, když padá hvězda. „přeji si aby jsme spolu byli nadosmrti." Řeknu nahlas a Sofi se lehce zarazí. „To nesmíš říct na hlas! Pak se to nesplní.." posmutní Sofi. „Já se řídím podle citů, ne podle hvězd..." ujistím ho a dám mu pusu na čelo.
Probouzí mě kapky rosy, uvědomím si, že jsme včera nejspíš omylem usnuli, nutno říci že v objetí. „Dobré ráno princezno." Osloví mě můj muž. „Ale dobré ráno princi.." zasměju se mu a pohladím ho lehce v jeho kudrnatých vlasech.
Posadím se, s tím že mi tělem konkrétně po zádech, projede nepříjemný pocit. Docela velká bolest. Mám problém se zády, cítím se jak nějaký sedmdesátník.
„Uděláme si na snídani lívance?" Navrhnu po tom, co si promnu oči. „Jo to nezní vůbec špatně." Zazubí se Sofi a pomalu se zvedá.