Charlotte
Dalo by se říct, že nás ta podivná situace všechny stmelila. Nejen že jsme se naučili společně žít a tak nějak vycházet, ale dokonce se mezi některými z nás vybudovala i pevná přátelství. Začali jsme si společně trávený čas najednou užívat, díky čemuž už jsem tak často nemyslela na návrat domů a strach z toho, co přijde, nahradila přítomnost. Poznala jsem komunitu zvláštních lidí, kteří se mi stali druhou rodinou. Poprvé v životě jsem někam zapadla. Našla jsem si kamarády sama, aniž by se musel speciálně kvůli mě strojit kýčovitý seznamovací večírek. Nikdo mě nebral jako nic extra, tady ve skateparku jsme si byli všichni rovni.
Krom toho už jsme konečně znali pravý důvod, proč si nás sem velká šéfka, jak jí teď s Otou z legrace říkáme, pozvala. Neexistovaly ovšem žádné důkazy, které by ukazovaly na vinu kohokoliv z nás. Taťjanu to dohánělo k šílenství, neměla vůbec nic pod kontrolou, ale stále předstírala, že show jede přesně podle plánů. Omluvila se za svůj výbuch, prý už teď nikoho nepodezírá, nabízela nám trilióny hloupostí ze svých tašek, ale pokud se s ní někdo bavil, tak jen ze soucitu. Až na mě. Já si s ní musela povídat poměrně často, protože jsem jí byla vděčná za normální oblečení. Nebýt ji, musela bych chodit v kabátu, což by vzhledem k příchodu letních teplot znamenalo nechat se uvařit zaživa, naopak sundat si kabát a odhalit krajkové prádlo pod ním znamenalo vystavit se znova JEMU a pardon, ale v tom případě už by byla rozhodně lepší i ta smrt. Tanina taška naštěstí obsahovala spoustu cudných letních hadříků, ve kterých se dalo fungovat, přestože se nemohly vyrovnat mým oblíbeným nabíraným šatečkům a semišovému zdobení, které mi vždy dodávalo sebevědomí i v těch nejhorších situacích.
Mamá jednou řekla, že si peklo představuje jako nekonečnou smyčku nejhorší chyby, kterou člověk ve svém životě udělal a které taky nejvíc lituje a za žádnou cenu by ji neopakoval. V tom případě, ačkoli kolem sebe mám svou druhou rodinu, jak jsem je nazvala, trpím v pekle. Pokaždé, když ho ráno v periferním vidění zahlédnu, jak si pročesává před zrcadlem zlaté vlasy a zadrhává o neposlušné pramínky obrovskými prsteny, znova cítím, jak se mi nehty zarývá do stehen. Pokaždé, když zaslechnu jeho jméno, ústa se mi naplní žlučí. Ďolíček na pravé straně tváře, pach z cigarety, vyzývavý pohled z části skrytý záclonkou v odstínu blond, specifická ležérní chůze...to vše jsou důkazy ležící přímo přede mnou a já se jim bráním se zarputilým tvrzením, že něco takového bych v životě neudělala. Udělala jsi to. Mám sto chutí utéct, ale není kam. Všude jsou jeho oči. ON má v rukou i moje myšlenky. Žije uvnitř mě. I kdybych se rozsápala na kusy, Ad - ne, nejde to, nezmíním to jméno. I kdybych se rozsápala na kusy, ON bude pořád u toho.
...
Káva, které jsem se napila, mi opařila jazyk. Rozmrzele jsem odložila hrnek a hned věděla, že zbytek dne bude stejně strašný jako ráno, kdy se krátce po probuzení musely mé oči debilním zákonem schválnosti setkat s těmi jeho. Nad hlavou mi otravně blikala vadná zářivka. Příšerný zvuk mě vyhnal z kuchyňky na malou obchůzku skateparku. Prohlížela jsem si všechna ta zábradlí určená k sjíždění i k přeskakování, celkem čtyři. U spousty dalších překážek jsem jakožto lady, kterou by na desku s kolečkama nenechali ani sáhnout, neznala přesné názvy a využití, ale u-rampu, grind box a rádius jsem dokázala určit. Z jedné části zdi trčely do prostoru podivné kroužky ze zrezivělého železa, které mohly sloužit k čemukoliv a zároveň taky k ničemu. Vzbuzovaly ve mně zvláštní zvědavost. Využila jsem situace, kdy byli všichni zalezlí někde po svých pelíšcích a nikdo mě tudíž nemohl sledovat a rozhodla se, že se po nich pokusím vylézt až ke stropu, u kterého řadu zakončoval poslední pár neúplných kruhů. Na první stupátko jsem musela vyloženě skočit. Nacházelo se v příliš velké vzdálenosti od země, málem jsem spadla, ale naštěstí jsem včas obtočila ruce okolo dvou kruhů v úrovni mé hlavy. V obrovském prostoru mezi dvěma stupátky už nebylo čeho se chytit, takže jsem se na zdí roztahovala jako pavouk, dokud jsem se neodvážila posunout se výš. Další kruh jsem oběma pěstmi sevřela po obvodu a pomocí roznožky dostala své nohy tam, kde jsem předtím vtipně visela. Pokusila jsem se přitáhnout, ale slabé ruce se mi roztřásly a nohy se odmítaly pohnout. Podívala jsem se pod sebe, klasická školácká chyba, já vím, ale začala jsem se tam nahoře trošku bát. Rychlý pohled dolů prozradil, že kdybych se teď náhodou pustila, spadnu z poměrně velké výšky rovnou na hranu dřevěné bedny, což by skončilo v nejlepším případě vyražením dechu, v tom horším pak i zlomeným vazem a následnou smrtí. Super. Touha zachránit mizerný den alespoň nějakým malým úspěchem byla ovšem silnější než strach z pádu, takže jsem roztažené nohy pokrčila, odrazila se od železa pod sebou a kolenem se zahákla do dalšího kruhu. Pak už to šlo krásně. Noha, ruka, noha, ruka... Přestala jsem se zabývat tím, co je pode mnou. Někde daleko za polovinou jsem si udělala menší pauzičku a posadila se na stupátko obkročmo. Dovolila jsem si i mírný záklon, abych si pohodlně vyhrnula rukávy a zamávala nohama ve vzduchu. Už jsem se dívala jen nahoru. Cíl byl blízko. Usmála jsem se a dychtivě natáhla ruce do výšky. Prstem jsem zavadila o horní kruh, což mi v ten moment stačilo. Dala jsem si nohu pod sebe, zapřela se a - Dala bych ruku do ohně za to, že jsem zaslechla celé své jméno. Někdo tam dole říkal totálně nahlas Charlotte de Maudit a nesnažte se mi namluvit, že pobyt ve výškách mi způsobuje slyšiny. Fajn, je to sice pravda, cítím se vysoko nad zemí občas jak na drogách, ale tohle jsem si rozhodně nevymyslela! Otočila jsem se, abych mohla seslat kletbu na toho hříšníka, který na potkání broukal všem do ouška ,,slavné" jméno ,,významného" rodu. Už jsem měla připravený i ukazováček a na jazyku mi zevlovala slova jako ,,bídáku" , ,,omezenče" , ,,pohrabáči" - Kdyby se někdo ptal, tak ano, znám význam toho posledního slova, ale nadávat člověku, kterej vás fakt vytočí do kusu oceli, co se jen strká do žhavého uhlí, smrdí a celé dny trčí opřený v koutě bez většího významu, je za mě velmi výstižné.
Na mé originální nadávky se ovšem nedostalo. Jak se mnou cloumaly emoce, zapomněla jsem, že nejsem hrdina s nadpřirozenými schopnostmi, co jde chrabře zachránit svět a považovala jsem za absolutně pod mou úroveň chytat se nějakého trapného madla. Pro nezávislého pozorovatele musel tenhle manévr (vyskočení s rukama za hlavou na riskantně malá ploše v neuvěřitelné výšce a neuvěřitelné rychlosti), působit jako pečlivě trénovaný trik vypracovaného akrobata. Těm se ale tak často nestává, že by ze sebe v živém vysílání udělali lívanec.
Pád byl tak bolestivý, že jsem se nedokázala hýbat. Měla jsem mžitky před očima, kdybyste se mě zeptali, kdo jsem, neodpověděla bych. Neodpověděla bych, protože je to moje soukromá informace, ne proto, že bych se snad ještě ke všemu uhodila do hlavy. Navíc to skončilo tou nejlepší variantou. Jenom vyražený dech! Pohodka, jahodka! Omlouvám se za ten cynismus, došly mi nervy. Kdyby se zrovna odkudsi z magického portálu poslední pomoci nevynořila dvojčata Pencovic, asi bych tu dost katastrofálně zaklepala bačkorama.
,,Cos tam nahoře vyváděla?" vyslýchal mě Ota, ale nečekal na odpověď. Spíš doufal, že se už konečně nadechnu. Sice mi ani jeden z nich nedosvědčil, že bych zmodrala, ale já to cítila! Dávala jsem si totiž poměrně na čas, než jsem do svých plic nasála kyslík. Do té doby jsem musela být modrá, přísahám, že ano!
,,Je ti dobře?" Když mi Marie položila tuhle absurdní otázku, mé vnitřní já se rozesmálo. Někde v procesu ovšem došlo k chybě a místo smíchu se ze mě ozvalo vzteklé zavrčení. Ucukla. Stáli oba naproti mě a čekali jako napjatí rodiče, co se dopředu vsadili, jestli první slovo jejich roztomilé koule na noze bude mama nebo tata. Měla jsem toho na jazyku hodně. Pochybuju, že něco z toho chtěli slyšet. Jednalo se totiž o samé nadávky, a ty v sobě většinou dusím. Po chvíli polykání všeho, s čím bych se ráda svěřila, už ale začalo být ticho celkem trapné a tak jsem se poprvé za svůj nudný život vymáčkla naprosto otevřeně.
,,Já už to prostě nedávám! Myslím to vážně, už nemůžu! Nechci domů, protože to tam nenávidím, nechci být ani tady, protože je tu on! Merde, já nevím co chci! A to mě taky vytáčí! Cítím se pak hrozně rozmazlená. Chovám se tak, jak bych se v životě nechovala a teď nevím, jestli je TOHLE moje skutečné já, které jsem jen skrývala za všechny ty slušnosti, nebo jsem nějak špatně ovlivněná. City jsou jen chemická reakce, ne? Nejsem to já! Mně se totiž nelíbí, jaká teď jsem. Myslela jsem, že když se víc uvolním, pochopím sama sebe, ale to se nestalo. Jsem zmatená a navíc je tu Hans! Jak mám vědět, co je zač a co si o mě myslí?"
Když jsem ze sebe doslova vyprskla poslední slovo, celý svět se roztočil. Měla jsem pocit, že zase levituju tam někde u stěny bez pevné půdy pod nohama. Na jednu stranu bylo strašně příjemné ze všeho se vykřičet, na druhou stranu jsem se cítila provinile. Teď jsem se ukázala v pravém světle. Určitě jsem vypadala jako hysterka. Odvážila jsem se otevřít oči a čekala na jakoukoliv reakci. Ota vypadal, jako že se ztratil už v první polovině.
,,Už vím, co teď potřebuješ," prohlásila Mary a praštila mě do zad. ,,Terapie vařením!" Ohrnula jsem horní ret. ,,Hele, neber to špatně, ale mě vaření nebaví. Neumím to, ani to nechci umět-"
,,Na tohle nepotřebuješ umět vařit, pojď sem!" Vzala mě za ruku. Dotáhla mě k místu, kde jsem odložila nedopité kafe a místo něj tam postavila na tácek čtyři velké skleničky. Otevřela lednici dokořán, pár sekund do ní zírala a pak se začala přehrabovat v potravinových skříňkách. ,,Co ráda jíš a nadělá to bordel?"
Nechápavě jsem vykulila oči, takže Marie s významným otráveným povzdechem vytahala ven, co sama uznala za vhodné. Vzduchem proletěla dvoje balení rozinek, na stolku přistály vlašské ořechy, čokoládové kostičky i olivy a jako poslední si hrdě přinesla šlehačku, smetanu, kari a mascarpone v náruči rovnou k tácu.
,,Posluš si," pobídla mě s rošťackým kukučem, ale já si stále nebyla úplně jistá, co se po mě chce. Mám tohle všechno stlápat a pak zase strávit hodinu na toaletě? Ne, díky, dneska už jsem zvracela. Mary mě hned vyvedla z omylu. Když viděla, že si s bohatou nabídkou tak nějak nevím rady, popadla kelímek se smetanou a vší silou s ním práskla o pult. Plastový obal její sílu nevydržel a bylo bílo. Největší cákanec skončil Otovi na obličeji, protože stál u své sestry moc blízko. Vůbec ale nevypadal, že by mu vadilo být umazaný jak školče, naopak si to vychutnával a labužnicky si olizoval pusu i prsty, které si ušpinil, když se snažil zachránit své oblečení. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to absolutně nechutné nebo absolutně geniální. Tak jako tak mě to rozesmálo. Přišla řada na mě. Rozhodla jsem se začít pozvolna a nadrtit oříšky. Přitáhla jsem si k sobě misku, v pěsti sevřela palici na drcení a začala s ní v misce kroutit. Myslela jsem při tom na všechno, co jsem řekla, ale i na to, co jsem si nechala pro sebe. Už jsem nechtěla mít v hlavě nonstop každý detail svého poprvé, měla jsem už dost těch výčitek, rozežíralo mě to uvnitř. Nová neznámá Charlotte vstoupila do cesty a zkazila všechny plány. Nezajímá se o to, co chtěla původní Charlotte, beze slova zablokovala všechny cesty a byla urputná. A pak na jednu z cest odkudsi přišel Hans. Milý a hezký kluk, ochranitelský typ, přesně, jak jsem si vysnila. Možná bych mu padla do náruče, ale nová Charlotte mu nevěří. Ona totiž už nevěří nikomu, nechce ani s nikým mluvit a nutí mě dusit v sobě nezvladatelné chaotické jádro. Možná že bych se i zabývala tím, proč je mi v jeho přítomnosti tak dobře, proč se musím usmát, pokaždé, když se objeví, jestli to náhodou není láska, jenomže ve mně už žádné místo na zamilovanost není! Jsem chodící válečné pole, na kterém se střetly všechny verze Charlotte a dnem i nocí bojují o to, kým skutečně jsem. Kdyby alespoň nějaká strana vyhrávala, ale tak to není!
Zvlhly mi řasy. K tomu všemu mě totiž ještě pořád bolí ta zpropadená záda z mého husarského kousku. Slzy jsou akorát slabošství, nic nevyřeší. Už jsem si málem začala vyčítat, že se chystám plakat jako malá, ale pak se to ve mně všechno zlomilo. Už žádné slušné něžnosti! Tady si můžu dělat, co chci! Vzápětí jsem začala bušit do ořechů hlava nehlava, drobné kousky ustrašeně vyskakovaly ven mimo misku, zatímco já zapojila i křik a nebála jsem se pokračovat, ani když už na dně zůstal jen zdevastovaný ořechový prášek. Odhodlaně jsem se nadechla a odstoupila o krok dozadu, jako bych se tou kalamitou snad chtěla chlubit. Upřímně řečeno, v ten moment jsem na to někde uvnitř hrdá opravdu byla, protože vybití emocí na nevinné vlašáky přerušilo neshody válečných stran.
Marie měla pravdu. Tohle je terapie. Prošla jsem kolem ní a sebrala si z tácu šlehačku. Nanesla jsem si malý kopeček na hřbet levé ruky, následně do ní udeřila pravačkou a jakmile vylétla hrouda bílé pěny do vzduchu, otevřela jsem pusu a pokusila se ji chytit. Tohle jsem viděla na internetu a strašně jsem to chtěla zkusit, ale doma jsem k tomu vážně ještě neměla příležitost, takže euforie, která se dostavila poté, co jsem to zvládla na první pokus, byla nejupřímnějším záchvatem radosti za posledních několik dní. Jen na nose mi zůstal šlehačkový čumáček, který ale Mary pohotově olízla. Oslintala mi celý nos, za což jsem na ni nemilosrdně zaútočila s kari, které opravdu hodně barví. V černých vlasů jsem jí udělala velké žluté skvrny a na kalhoty jsem jí obtiskla své ruce. Když jsme byly v nejlepším a navzájem se za doprovodu hlasitého smíchu krmily olivami, Ota začal být uražený, že jeho si nikdo nevšímá, a tak mi mrskl jednu rozinku přímo do oka, odkud mi sklouzla do výstřihu. Jednou rukou jsem si držela zasaženého místo, ale druhá už šmátrala po rozsypaných rozinkách na stole i na zemi. On mezi tím ujídal a sem tam zaútočil i na svou sestru. Konečně jsem měla dostatek munice na řádný útok a bez míření po něm hodila celou hrst rozinek. Byl tak v šoku, že se ani nestihl bránit. Skončilo to střílečkou jak z akčního filmu. Každý jsme stáli na jedné straně barikády a bojovali jsme jako o život! Když nás dětinská hra konečně všechny vyčerpala, přinesla nám Mary sklenice, abychom do nich s Otou smíchaly zbytky jídla, které nebylo buď totálně rozšlapané nebo vyválené ve všem možném a světe div se, vznikly z toho nad očekávání dobré skleničkové dezerty. I mnou zpracované ořechy se použily.
Najezení a šťastní jsme se ještě naposledy vrátili k tématu, ze kterého jsem se potřebovala předtím dostat tou nejlepší a nejchutnější terapií ze všech.
,,Kdybys o tom potřebovala mluvit, klidně přijď," nabídl mi Ota, ,,můžeš mě i vzbudit, jsem na to zvyklej, tady ta to dělá docela pravidelně, žé ségra?!"
,,Díky, ale už to asi nebude potřeba, cítím se mnohem lépe!"
,,Ani mně by ses nesvěřila?" Nikdo z nás si nevšiml, že za námi stál Hans. Kdo ví, jak dlouho už poslouchal. Jedna moje část ho chtěla obejmout hned, jak jsem uslyšela ten hlas, ale vyhrála část mě, kterou Hansova přítomnost vytočila až do takové míry, že jsem na něj bezmyšlenkovitě vyhrkla: ,,No tobě už vůbec ne!"
Nechtěla jsem ho ranit, ale potřebovala jsem čas pro sebe...