Byli jsme po snídani a Zayn musel jít něco zařídit, jak jinak. Toulala jsem se po chodbách a přemýšlela. Hlavně mne zaměstnával včerejšek. Váhala jsem, jestli to bylo správné. Jenže i kdyby nebylo, nešlo by to vrátit, tak jsem se snažila takové myšlenky zahnat pryč. Docela se mi to dařilo.
Najednou mě napadlo, že vlastně nevím, jestli použil ochranu. Orosilo se mi čelo, trochu se mi zrychlil tep. Klid! Určitě nezapomněl. Snažilo se mě uklidnit podvědomí. Moc přesvědčivě však neznělo. Začala jsem si drtit spodní ret mezi zuby. Sama sobě jsem si nadávala.
„Fuuu, to chce klid Diano, to chce klid," mumlala jsem si sama pro sebe, ač to moc nepomáhalo a já byla stále v rozpacích. Vlastně kdo by nebyl. Možnost, že bych mohla otěhotnět, nebyla moc povzbudivá. Zayn by to neustál, jak by vůbec reagoval? Ne, na to zapomeň! Přestaň nad tím přemýšlet!!! Vztekalo se mé poblázněné podvědomí.
„Tak jo, stačí," zašeptala jsem a doufala, že sama sebe poslechnu. Pomalinku se mi povedlo všechno potlačit a nemyslet na to.
Zaslechla jsem nějaký šum, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnovala, což byla chyba. Někdo mě chytil za ruku a prudce s ní cukl. Chtěla jsem vyjeknout, ale něčí ruka výkřik ztlumila. Rozhodla jsem se vymanit z pevného sevření té neznámé osoby – cukala jsem sebou, kroutila se, snažila se křičet, cokoli, co by mi mohlo pomoct – nedařilo se to. Podle toho sevření jsem usoudila, že je to muž, vlastně kdo jiný?
„Šššš," znělo to hodně naléhavě a povědomě, ale nemohla jsem si za žádnou cenu vzpomenout. Pátrala jsem v mysli, kdo by to mohl být, avšak marně.
Pořád mě držel zády k němu, náhle se rozešel a já vykulila oči, protože jsem to nečekala. Proto mi nohy nefungovali a on mne nějakou chvíli táhl. Když jsem se vzpamatovala, snažila jsem se ho zabrzdit, to se bohuhužel moc nedařilo, ba naopak ještě zrychlil.
Táhl mě chodbami a já pomalu poznávala, že jdeme k želářům. Jenže najednou se zastavil.
„Kde mají schovaný zbraně?" promluvil a výhružným tónem. Poznala jsem ten hlas – Josh. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se dostal ven, ale zabránila mi v tom jeho ruka. Jediné co bylo slyšet, bylo: „Mmm mmmm?"
„Tak kde jsou?!" zopakoval rázněji a nepříjemněji. Ukázala jsem na něj prostředníček a kousla ho do ruky, ucukl s ní a já mohla konečně mluvit. Bohužel utéct jsem nemohla, protože mi druhou rukou stále svíral paži.
„Jak jsi utekl?" vyrazila jsem ze sebe okamžitě. Uchechtl se a zatřásl s rukou, do které jsem ho kousla.
„Je snadné přesvědčit stráže. Zvlášť když Zayna nesnášejí. Slíbil jsem jim, že pomůžu se svrhnutím toho kre*éna a oni mě pustili," zasmál se. Přerývavě jsem se nadechla, byla jsem zmrazená překvapením.
„A-ale co děláš tady?" vykoktala jsem. Najednou mi přišel strašně nechutný.
„Myslíš, že jsem slepý? Myslíš, že do vězení se drby nedostanou? Všichni vědí, že pro tebe má Zayn slabost a to je jeho slabina. Proč ji nevyužít. A teď už mi konečně řekni, kde jsou ty zbraně?" zacloumal mnou ze strany na stranu.
„To se od mě nikdy nedozvíš!" vyprskla jsem znechuceně. „CO se to s tebou stalo? Jsi úplně jiný..." nechápala jsem to. Lidi se asi za mřížemi mění, ale tolik?
„Dej si pozor na pusu!" vzal moje vlasy do pěsti a zatáhl, sykla jsem. „Takže?" zakroutila jsem hlavou a vydechla tiché ne. Znovu zatahal a já si vzpomněla na naše cvičení s Louisem. Dupla jsem mu na nohu, nepatrně zavrávoral, toho jsem využila a loktem mu uštědřila ránu do břicha. Jeho stisk povolil, otočila jsem se a moje koleno prudce stouplo. Předklonil se a já se dala na útěk.
Věděla jsem přesně, kam mám namířeno – hledala jsem Zayna. Zahlédla jsem naproti sobě Nialla.
„Nialle, kde je Zayn?" vykřikla jsem při běhu. Nechápavě se na mě podíval.
„Na palubě, proč?" povytáhl obočí, neodpověděla jsem mu a rozběhla se tak, kam říkal.
„Zayne!" křikla jsem, když jsem vyběhla ven. Otočil se s nechápavým pohledem. „Josh utekl!" řekla jsem okamžitě.
„Cože?" vyjekl.
„Počkej, někdo z hlídačů ho pustil, že tě prý chtějí vrhnout," vykládala jsem s naléhavým tónem.
„Počkat, jak ty to výš?" podezíravě si mě prohlédl.
„Nevěříš mi?" ukřivděně jsem se na něj podívala. „Chtěl mě využít na tvou porážku,"
„Já jsem blbec, proč jsem tě nedal hlídat, jsi v pořádku?" pozorně si mne prohlédl, jestli neuvidí nějaké zranění.
„Jsem v pořádku, jen budu mít pár modřin," pousmála jsem se. „Ale teď ho musíš chytit, je někde na lodi a vyptával se mě na zbraně," rozhlédla jsem se ze strachu, že by tu mohl být někdo nebezpečný.
„Jasně, neboj, ale nejdřív... Liame, pojď sem!" zavolal.
„Co se děje?" okamžitě přiběhl.
„Kdo včera a dneska hlídal vězně?" zeptal se podrážděně, chytila jsem ho za ruku, aby se trochu uklidnil a nevybíjel si zlost na kamarádech.
„Oba dny Jason," odpověděl.
„Tak sem toho kre*éna přiveď!"
„Hned," přikývl a odešel.
„Na kamarády protivný být nemusíš, oni za to nemůžou," vyčítavě jsem se na něj podívala.
„Promiň," špitl a pohladil mne po rameni.
„Mně se neomlouvej," zakroutila jsem hlavou.
„Po tom co to s ním vyřídím, půjdeš se mnou," řekl to trochu jako rozkaz.
„A co s ním uděláš?"
„To co musím," odsekl a šáhnul si k pasu, Podívala jsem se tam – zbraň. Jak to, že jsem si jí nevšimla?
Netrvalo dlouho a Liam byl zpět i s mužem ve středním věku. Vypadal v pohodě, i když si ho Zayn zavolal.
„Jak se vede vězňům?" zeptal se klidným hlasem. Děsil mě ten klid.
„Bez problémů, pane," zalhal.
„A co Josh?" naklonil hlavu.
„Nic, pane," odvětil.
„Lžeš!" zakřičel, až jsem sebou cukla. „Pustil jsi ho," dodal znovu klidně. Potom zvedl zbraň, „Zrádce tu mít nebudu," promluvil a následně zmáčkl spoušť, cukla jsem hlavou na stranu. Pak jsem slyšela jen ránu bezvládného těla o podlahu. Jinak vládlo hrobové tichu.
„Jestli zjistím, že je tu ještě nějaký zrádce, skončí stejně!" zakřičel po všech a zvedl zbraň do vzduchu.
Bylo ticho. Nikdo ani nemrkl.
„Tak a teď mi najděte toho zm*da!" zařval. Všichni se dali do pohybu. Zayn se usmál a otočil se na mě. „V Pohodě?" optal se a podíval se na tělo toho muže.
„Jo," řekla jsem trochu v šoku.
Ahojda! hlásím se s další částí :)
snad se líbila :)
část věnuji:DanScott769
Kattynka