Roztřesenýma rukama jsem vzal klíčky od dveří a rychlými, ačkoliv trošku třesivými pohyby jsem odemkl dveře a musel se nadechnout té dokonalé vůně, která byla pro Emily tak specifická.
Všechno v tom domě mi nahánělo slzy do očí, ale musel jsem být silný a zvládnout to aspoň já, když Emily nikoho jiného kromě mě, Gie a kluků. Musím tu být pro ni, jak jen to půjde.
Otevřel jsem dveře od její ložnice, kterou jsem poznal podle nápisu na dveřích, sedl si na postel a věnoval chvíli pozornosti všemu okolo. Nikdy jsem si to neprohlédl tak podrobně jako teď. Tedy vlastně jsem měl jen jednu možnost, ale při té jsem domu nevěnoval tolik pozornosti. Celý pokoj mi ji připomínal. Bylo to, jakoby tam stála přede mnou. V každém z těch předmětů jsem ji viděl, jak si ho pečlivě vybírá a přemýšlí nad ním.
"A dost!" zakřičel jsem hlasitě a zvedl se z vysoké měkké postele.
"Jdeme balit," mluvil jsem si sám pro sebe a podíval se pod postel jestli tam má Emily ještě kufry, když je minule odtamtud brala.
"Bingo!" pronesl jsem poprvé za pár hodin veselým nebo spíše normálním hlasem. Pohlédl jsme do jejího obrovského šatníku, který byl i po jejím prvotním balení stále plný. Živě si vzpomínám na to, jak jsem na ni zíral, když si balila a nemohl z ní spustit oči, tedy spíš z jejího pozadí. Usmál jsem se pro sebe a začal věci pomalu skládat do kufru.
*Flashback*
"Rudá jo?!" smál jsem se jí, když vytahovala ze šuplíku rudé prádlo. Bylo dokonalé, ale tuhle poznámku jsem si odpustit nemohl.
"Pomlč!" křikla na mě, ale já se musel jen zasmát. Pár poznámek jsem na její konto ještě utrousil, ale snažil jsem se krotit, protože toho zřejmě měla dost.
"Můžeme jet?" zeptala se a před sebou měla hromadu zavazadel, kterou jsem tedy nehodlal nosit bez poprošení, které se ani potom neozvalo. Ještě si prohlížela šatník, jestli tam něco nezbylo. Něco, co by se jí mohlo hodit.
*Konec flasbacku*
Kufr jsem měl plný. Sbalil jsem jen to, co se mi líbilo a řekněme si upřímně, že všechno bylo dokonalé. Emily si ke mně vzala jen věci, které nebyly úplně tak sexy, ale teď jsem se k nim dostal, takže máš smůlu Emily Roberts. Usmál jsme se nad tím a až pak si uvědomil, že musím poslat Gie adresu nemocnice.
Vytáhl jsem mobil ze zadní kapsy a naťukal tam rychlou SMS, pouze s adresou...
'Lenox Hill Hospital, East 77th Street, Manhattan,' napsal jsem rychle adresu, která se mi vryla do paměti tím nejhorším způsobem...
'Děkuju. Ve 2 jsem tam,' přišla mi rychlá odpověď, na jejíž 'odkaz' jsem se podíval na hodinky. Bylo 11 ráno... Celou noc jsem proseděl v nemocnici, ale teď bych se tam měl zase vrátit, protože tam musím být, kdyby se něco dělo...
Rychle jsem šel k posteli, u které ležela starší kniha. Teda nová, ale zdála se jako několikrát přečtená. Vzal jsem ji a hodil ji na vrch kufru, který jsem následně zavřel a vydal se s ním do auta.
Rychlým pohybem jsem za sebou zavřel a hodil tašku do kufru auta, které jsem následně obešel a sedl si na místo řidiče.
'Don't wake me up...,' ozvalo se vyzvánění mého mobilu a na displeji svítilo Niallovo jméno.
"Děje se něco?" promluvil jsem zděšeně do mobilu a čekal na odpověď.
"Emily...," promluvil do mobilu smutným hlasem, který jsem hned po vyřčení jejího jména přerušil. Bylo mi u zadku jestli jsem zdvořilý nebo ne, jde mi jen o to, jestli Emily žije!
"Co je s ní?!" vykřikl jsem na něj a šlápl na plyn jak jen se dalo.
"Měla zástavu a ...," mluvil, jako kdyby ho někdo zpomalil a na to jsem teď zrovna neměl nervy.
"Tak do háje, Niallere, co se s ní stalo?!" křičel jsme na něj a zároveň přejel červenou na semaforu.
"Měla zástavu...,' řekl a mně se v tu chvíli zastavil celý svět. Telefon jsem pustil kousek od ucha a náhle ucítil silné cuknutí boku. Mobil mi vyletěl z ruky a celé mé tělo sebou mrštilo do levé části auta. Stihl jsem se jen podíval na příčinu nehody a potom ucítil spoustu bodavých střepů na své pravé paži, zároveň se zastavením pohybu mého auta.
"Jste v pořádku?" vyběhl z druhého vozu řidič, který způsobil ten boční náraz.
"Jo jsem, ale teď musím do nemocnice," probral jsem se ze svého šoku a rychle sebral můj mobil, který zapadl až k řídícím pedálům.
"Je vám něco?" optal se opět řidič vystrašeným hlasem.
"Mám tam přítelkyni, nebo měl," řekl jsem tichým hlasem. Hodil jsem na pána jednu z vizitek, které jsem měl schované ve vnitřní kapse bundy.
"Zavolejte a já vám tu škodu zaplatím, ale teď musím jet," šlápl jsem rychle na plyn a ucítil pohyb vozu. Zezačátku jsem měl trochu problémy kvůli tomu druhému autu, které na něm bylo natlačené, ale pak už to šlo lépe. Sice po tom nárazu získalo nějaké divné ovládání, ale důležité bylo, že jsem se dostal až k nemocnici.
Schody jsem bral ani nevím po kolika, ale důlěžitější bylo, že jsem byl konečně u Emily v pokoji.
"Kde je?" vletěl jsem do pokoje úplně bez dechu a pohledem přejížděl z jednoho z kluků na druhého.
"Je na JIPce." sklopil pohled k zemi k smrti vyděšený Niall.
"Co se stalo?" opřel jsem se o futra a po chvíli si oddechl, když jsem si uvědomil, že stále žije a je nejspíš v pořádku.
"Měla zástavu srdce po nějakých lecích, ale nejspíš to způsobil ten pád atd.." říkal Liam, který seděl na kraji již opuštěné postele.
"CO přesně se stalo ?" vyzvídal jsme dále.
"Seděli jsme tu a náhle začali okolo všechny přístroje hroně pípat a blikat, na čež se do pokoje nahrnulo asi 5 doktorů s vozíkem plným injekcí s oživovacím přístrojem." objasnil všechno Harry při čemž si nás okolo absolutně nevšímal a upravoval svoje neposlušně kadeře.
"Jak můžete být tak klidní?!" vykřikl jsem náhla aniž bych tučil, kde se to vě mně vzalo. Prostě všechny hrnce trpělivosti už ořetekly.
"Kruci, jací bycho měli asi být ?!" zkřičel na mě zpět Zayn.
"My jsme tu byli celou dobu, když ty jsi si jezdil někde v autě, který jsi ještě, pode rány v mobilu, naboural!" doplnil ho Harry.
"Omlouvám se." pípl jsem pokorně a opustil místnost. Bylo mi zle. Měl pravdu. Já byl někde v háji a oni se tu klepali strachy zatímco já tu nebyl rpo někoho koho miluju. Pro ženu, kterou miluji, jsem tu nebyl v té nejtěžší chvíli...Vyběhl jsem před nemocnici a složil se na první lavičkou, kterou jsem potkal. Bylo mi špatně. Ze všeho, ze mě, ze světa.. NEmohl jsem se toho pocitu zbavit i když jsem chtěl. Prostě všechno bylo mimo jenom tenhle hnusný pocit ve mně přetrvával. Seděl jsem tam jako tělo bez duše, nemyslím to obrazně. Moje duše ležela v bezvědomí někde na JIP, zatímco moje tělo se tu třáslo pod náporem vzlyků a vzteku.
"Zayne !" uslyšel jsem od dveří nemocnice kluky a konečně spatřil jejich veselou stránku, kterou jsem už takovou chvíli neviděl.
"Co je ?" zeptal jsem se otírajíc si slzy, kterých zrovna nebylo málo a pomalu se zvedl na odchod, abych se mohl taky pobavit, když nic jiného mi nezbývalo.
"Je vzhůru!" skočil mi na záda Niall tak prudce až jsme skončili na zemi. Oba jsme se tam váleli jako blázni, smáli se hlasitěji než kdy dřív, probodáváni pohledy kluků, kteří se za nás asi styděli, když si všimli pohledů okolních lidí, kteří mi v tu chvíli, byly absolutně u zadku !
"Můžu za ní?" probral jsme se z transu a rychle vyskočil na nohy.
"Jenom na chvíli, ale Zayne....." snažil se mi něco říct Liam, ale já ho přerušil. Pro mě bylo jen důležité, že je vzhůru a můžu ji vidět, stisknout ji ruku, přitisknout svoje rty na ty její jemné polštářky a laskat je, jak dlouho mi jen bude povoleno.
S pouhým 'jdu tam.' jsem oběhl kluky a řítil se občí chodbou k Jednotce intenzivní péče. Cesta se zdála nekonečná mezi těmi bílými zdmi/y. Bylo to jako bludiště, které nemá konec, ale já ten svůj našel. Zastavil jsem se před dveřmi s nápisem 'JIP 276' a rozevřel prudce dveře.
"D-dobrý den." vykoktala ze sebe Emily, při pohledu na mě.
"A-ahoj." zakoktal jsem se zase já a zůstal s největšími obavami stát ve dveřích, které jsem předtím rozrazil.
"Vy jste doktor?" zeptal se zvednutým obočím.