„Tak co škola?" Otázala se máma, když mě další ráno výjimečně zastihla při snídani. Ten den odjížděla do práce později a nikdy předtím jsme se, i když to bylo naprosto absurdní, nesetkaly na tak dlouho, aby k této otázce došlo.
„V pohodě." Odpověděla jsem obecně. Rozhodně jsem jí nehodlala vyprávět o tom, jak to tam nenávidím, a jak má nenávist každým dnem roste i přesto, že se zdá, že už to ani víc nejde...
„Jako bych čekala, že se od tebe dozvím něco víc." Povzdychla si a z kuchyňské linky sebrala klíče od auta.
„Nedozvíš. Nic zajímavého se tam neděje a ani nikdy nebude. Je to škola..." Poznamenala jsem kousavě a zasmála se. Tu jízlivost a sarkasmus jsem samozřejmě nemyslela vážně a máma to věděla.
„Samozřejmě. Co by se také od školy dalo čekat jiného, než že se tam nic neděje, viď?" Použila stejný tón jako já a chystala se k odchodu.
„Musím vyrazit. Budeš dnes se mnou a s tátou večeřet?"
„Ráda. V kolik? Abych se vrátila včas."
„V osm. Ty taky pořád někde lítáš...Tak ahoj, užij si den." Povzdychla si znovu. V osm bylo na rodičovské poměry hodně brzy, ale svoji poznámku na tohle téma jsem radši spolkla. Nechtěla jsem rýpat.
„Ahoj, ty taky."
Práskly vchodové dveře, na vykachlíkovaném chodníčku se ozval klapot podpatků, bouchnutí dveří od auta, hukot motoru a pak už jen ticho. Byla pryč.
Všechny naše rozhovory probíhaly tímhle způsobem. Připadaly mi takové až příliš formální na to, že jsme byly stejné krve. S tátou to bylo to samé. S oběma rodiči jsem měla velmi neosobní vztah. Každý jsme měli svůj vlastní svět, život, který se zaměřoval na něco úplně jiného, co nemělo s tím druhým vůbec nic společného. Oni měli každý jen svoji práci a já si dělala, co chci. Nikdo nikomu do ničeho nekecal...Na jednu stranu mi to naprosto vyhovovalo. Nikdo neřešil, když jsem přišla domů zhulená nebo opilá, většinou ani nikdo doma nebyl, nikdo neřešil dokonce ani moji školu. Sem tam se ozvalo pár otázek podobných té dnešní, ale za rok bych je spočítala na prstech obou rukou...Na druhou stranu jsem si však v tomto světě přišla trošku osamělá. Přátelé, kterým jsem se mohla svěřit, zůstali v mém starém životě a tady opravdu nebyl nikdo, na kom by mi alespoň malinko záleželo a komu by záleželo na mně a především nikdo, komu by se dalo věřit...Všechny ty platinové barbie a ulízaní narcisové...Jen jsem na to pomyslela a dělalo se mi špatně.
Zkontrolovala jsem čas a usoudila, že bych možná měla pomalu vyrazit. Přece jen, i když na tom v podstatě nezáleželo, jsem nechtěla přijít pozdě hned první den, co máme podle rozvrhu. S kávou jsem se zavřela v pokoji a na chvíli se na sebe zadívala do zrcadla. Navenek jsem působila sebevědomě, lhostejně a neporazitelně. Avšak ten pocit, co mě svíral uvnitř, tomu právě teď vůbec neodpovídal. Většinou jsem bývala razantní a oplývala dokonce i určitým důvtipem, ale jak jsem tam tak stála a prohlížela si svůj otrávený obličej orámovaný hnědými rovnými vlasy a unavené modro-zeleno-šedé oči, připadala jsem si slabá. Zamračila jsem se na sebe. Takový pocit bych si vůbec neměla připouštět, jinak v tomhle městě nepřežiju. Mile ráda jsem tu chvilkovou slabost zahnala, rychle si nanesla na oči trochu řasenky, narazila si na hlavu snapback Hollywood Undead a byla jsem připravena k odchodu. Měla jsem těchhle „čepicí" s rovným kšiltem alespoň deset, ale tuhle jsem nosila nejradši, protože Hollywood Undead mě nejlépe vystihovali.
Tentokrát jsem se už poučila a nedělala další hloupá rozhodnutí jezdit hromadnou dopravou. Za ten risk, že by mě zase chtěl svézt hloupý Andy, mi to opravdu nestálo. Přehodila jsem nohu přes svoji motorku a mé srdce poskočilo radostí, když motor začal po nastartování vydávat známé spokojené bručení. Po vytůrování motorka zařvala a vyrazila vpřed. Hnala jsem se obrovskou rychlostí po silnici, krouhala zatáčky a má nálada stoupala výš a výš. Byl to tak nádherný pocit. Připadala jsem si volná, nespoutaná a neomezená.
Dorazila jsem před školu a zaparkovala na svém obvyklém místě. Pár lidí se otočilo za zvukem motoru, ale většinou už tu byli zvyklí. Jezdila jsem od chvíle, co jsem motorku dostala, což bylo někdy před rokem, a byla jsem tu asi jediná, kdo měl motorku místo auta. Všichni ostatní dbali na vlastní bezpečí a já se tomu vysmívala a bylo mi to ukradené. Další naprosto jasný důkaz toho, že sem nepatřím...
„Hej! Emily!" Ozvalo se nedaleko ode mě, až jsem povyskočila. Otočila jsem se za hlasem a stála tam přesně ta osoba, které jsem se obávala. Radost ze života okamžitě odezněla, když jsem spatřila Andyho, jak se jen o pár míst dál opírá o své auto.
„Co chceš?" Povzdychla jsem si.
„Přece se mstít." Ušklíbl se a přišel ke mně.
„Vzdej to. Nenecham se nachytat. To, že za mnou pořád budeš chodit, ti nepomůže." Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu a nadhodila si na ramenou batoh. Sice jsem to říkala, ale ve skutečnosti mě zrovna tohle tak vytáčelo, že bych mu nejraději omlátila hlavu o zeď. A to přesně byl jeho záměr. Pořádně mě vytočit. Dohnat mě k šílenství svojí přítomností, protože věděl, že ho nemůžu vystát.
Zkontrolovala jsem, zda jsem udělala všechno potřebné, aby mé milované motorové vozidlo zůstalo stát na místě a vydala se ke škole. Cigaretu už jsem bohužel nestíhala, a tak jsem si slíbila, že si půjdu zakouřit o obědové pauze.
„Nemyslim si, že by to nepomáhalo." Poznamenal jízlivě Andy a následoval mě k budově. Mé rozhořčení bylo bohužel velmi viditelné.
„Stejně seš kretén...Prostě se s tim smiř." Konstatovala jsem suše a on mě najednou chytil za zápěstí a donutil mě zastavit. Proti mé vůli mě otočil k sobě čelem a nenávistně si mě přeměřil.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš." Sykl a vztekle přivřel oči. Propaloval mě žhnoucíma očima a vypadal takhle celkem hrozivě. Zápěstí mi tiskl takovou silou, že jsem si byla téměř jistá, že tam budu mít modřinu. Jak vidno, slovo kretén je jeho největší slabinou...
„Proč ne? Nedovolim ti se nade mnou povyšovat jen, protože seš oblíbenej u všech těch platinovejch barbie s tunou make-upu na obličeji. Nebudu se ti plazit u nohou jenom, protože to dělaj všichni ostatní ve škole." Štvalo mě, že je o dost vyšší než já a má řeč tak trošku ztrácí na efektnosti, svůj účel to však myslím splňovalo i tak.
„Co to meleš za sračky?" Zasmál se Andy, ale opět jsem si povšimla, že ho to vytočilo doběla. Snad, i protože věděl, že je to pravda...
„Věř mi...vim přesně, jakej seš typ člověka...Arogantní zmetek, zvyklej, že dostane všechno, na co si ukáže, aniž by musel hnout prstem." Dívala jsem se mu přímo do toho jeho namyšleného ksichtu, vydržela jsem jeho nepříjemný mrazivý pohled a byla na sebe pyšná, že jsem mu to dokázala říct na rovinu. Jeho stisk na mém zápěstí zesílil, jak jsem ho ještě víc naštvala.
„Tos přehnala." Obličej mu potemněl zlobou a hned se zase „rozjasnil" ve zlém úšklebku. Po pravdě řečeno jsem se ho začínala trošku bát. Přece jen jsem ho neznala natolik, abych mohla odhadnout, co v příští vteřině udělá. Couvla jsem o krok dozadu a snažila se mu vykroutit.
„Pusť mě." Zavrčela jsem a cukla rukou.
„Ne." Usmál se přeslazeně a přistoupil ke mně zase blíž. Byl teď tak blízko, že jsme se málem dotýkali těly. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe na procházející žáky. S hrůzou jsem zjistila, že tahle naše scéna celkem dost přitahuje pozornost a začala jsem z toho být nesvá. Být středem pozornosti opravdu není můj styl.
„Můžeš mě laskavě nechat na pokoji?" Zkusila jsem to znovu na pokraji selhání nervů. Nebyla jsem si jistá, jestli v příští vteřině nevybuchnu a nezkopu toho parchanta do kuličky.
„Nemůžu. Sama ses chytila do pasti." Díval se mi do očí a teď mi bylo naprosto jasné, jak strašně moc mě nenávidí. Ovšem mé vlastní nenávisti k němu se to nemohlo vyrovnat...Od první vteřiny, co jsem ho potkala, mi znepříjemňoval život a náladu mi kazila už jen pouhá myšlenka na něj.
„Přitahuješ moc pozornosti." Konstatovala jsem suše a opět se rozhlédla kolem sebe.
„No a co? Mam rád pozornost." Zasmál se povýšeně.
„To vidim. Ale mě do toho montovat nemusíš." Stiskla jsem zuby pevně k sobě, abych se nerozeřvala a nepropadla psychotickému záchvatu vzteku.
„Pomsta...Teď už dvojnásobná." Pokrčil samolibě rameny a dřív, než jsem stačila jakkoliv zareagovat, obmotal mi ruku kolem pasu a přitiskl si mě na sebe. Musel tušit, jak mě to vytočí.
„Měj se, zlato. Ještě jsem ani zdaleka neskončil." Zašeptal mi hrozivě do ucha, rychle mě pustil, až jsem zavrávorala, a sebevědomým krokem se vydal ke škole.
„Tohle ti vrátim, ty parchante!" Zamumlala jsem si pro sebe vztekle, a kdyby někde poblíž byl jakýkoliv pevný předmět, dostal by ode mě pěstí.
Lidé procházející kolem ještě pár okamžiků jen udiveně zírali a vzpamatovávali se z toho, co právě viděli, a pak pokračovali svou vlastní cestou. Díky bohu...Opravdu jsem kvůli tomu kreténovi nestála o nějaký skandál. Bohužel bylo velmi pravděpodobné, že právě tohle se stane, jestliže se kolem mě bude pořád motat. V tom případě, ať už by byl důvod, proč se spolu „bavíme", naprosto jakýkoliv, společnost by si myslela své a viděla by nás jako pár. Při té představě jsem se oklepala. Vadila mi snad ještě víc než celá tahle Andyho stupidní pomsta.
Uvědomila jsem si, že stále ještě stojím na místě a zatínám ruce v pěsti. Uvolnila jsem je prohýbáním prstů a prokřupáním kloubů, zhluboka se nadechla a vydechla, abych se uklidnila, a až potom obrátila svůj krok ke školní budově. V tu chvíli jsem se musela hodně ovládat, abych se neotočila na patě a nevzala roha...
Rozvrhy jsme dostali už den předtím, takže jsem od skříňky zamířila přímo do učebny češtiny a celou cestu tam se modlila, abych nepotkala Andyho. Jednou za den mi to stačilo...Nevěděla jsem, z jaké je třídy, ani jaký má rozvrh, takže jsem se mu bohužel nemohla záměrně vyhnout.
Naštěstí jsem ho celé dopoledne neviděla. S úderem dvanácté jsem se svojí třídou naklusala do tělocvičny a těšila se, jak si konečně vybiju všechnu tu zlost, kterou jsem v sobě držela už od rána. Sport mě vlastně vcelku bavil, a i když jsem kouřila, mé plíce zatím nevykazovaly žádné známky znečištění, když jsem třeba běhala, nebo dělala nějaké cvičení náročnější na dech. Vůbec mi to nevadilo.
Málem jsem dostala infarkt, když jsem si prohlédla druhou třídu, se kterou jsme měli spojený tělák. Stál tam se sebevědomě rozkročenýma nohama a rukama v kapsách černé mikiny s kapucí, měl šedivé fotbalové kraťasy a na nohou značkové tenisky a něčemu se smál s partičkou kluků od něj ze třídy. Moje již tři dny nejhorší noční můra jménem Andy...Zatím si mě naštěstí nevšiml a já se pokud možno nenápadně vytratila z první řady, kde jsem až doteď stála jako přikovaná. Věděla jsem, že dřív nebo později se o mně stejně dozví, když spolu budeme mít hodinu celý rok, ale čím déle jeho nevědomí bude trvat tím líp. Získám alespoň pár minut navíc. Bylo totiž nad slunce jasné, že toho bude využívat a udělá mi tak z hodiny těláku peklo...
„Seřaďte se prosím do dvou řad naproti sobě. Na jedné straně bude áčko a na druhé béčko. Začneme." Pokynula nám tělocvikářka a všichni se zarovnali do řad. Střet byl nevyhnutelný. Sebrala jsem v sobě všechny síly, vystoupila ze stínu ostatních studentů a postavila se na konec řady. Alespoň že jsem stála na jiné straně než on...
Jen zběžně jsem přelétla pohledem spolužáky naproti. Všechny ty ksichty mi připadaly naprosto stejné. Bylo jedno, jakou třídu nám přiřadili (každý rok jsme byli spojení s někým jiným), pokaždé jsem měla problém rozeznat jednoho od druhého. Každý z nich měl na tělocvik značkové sportovní oblečení a tenisky, každá holka stejný culík a každý kluk stejně načesanou palici. Bylo to k zbláznění. Ve svém roztrhaném černém tílku, tak trošku vytahaných šortkách a obnošených teniskách jsem se sem jaksi nehodila...Peníze na tyto věci by nebyly problém. Stačilo by říct rodičům a mohla bych vypadat úplně stejně jako ostatní tady. Ale já o to nestojím. Není o co stát. Přidat se k tomuhle hloupému arogantnímu stádu? Nikdy.
„S představováním jednotlivých tříd myslím nemusíme ztrácet čas. Dneska budeme hrát volejbal a trošku vás promícháme, takže se poznáte." Učitelka si dále mlela svou a já se opatrně podívala Andyho směrem. Propaloval mě pohledem.
Sakra, už mě objevil...V duchu už jsem brala roha. Chtěla jsem se mu za každou cenu vyhnout, bohužel to však v tuto chvíli bylo nemožné. Nikdy jsem tolik nelitovala, že jsem se tu vůbec objevila. Měla jsem prostě zatáhnout...
Učitelka vybrala dva kapitány, každého z jiné třídy, a ti si začali vybírat členy svého družstva. Jedním z nich byl jako naschvál zrovna Andy...
První vybíral kluk od nás ze třídy, myslím, že se jmenuje Mike nebo tak nějak, pak přišla řada na Andyho.
„Chci Emily." Ukázal na mě a já s odporem ohrnula horní ret. Dalo se to očekávat. Když budu s ním v týmu, bude mě moct celou dobu komandovat...Mezi žáky to zašumělo, jak byli zaskočení, že zrovna my dva se známe, a já se pomalu došourala na Andyho stranu a snažila se stát od něj pokud možno co nejdál.
„Ale copak? Snad se mě nebojíš?" Ušklíbl se, zatímco vybíral kluk od nás ze třídy.
„Tebe? Ne...Akorát mam co dělat, abych se z tebe nepoblila." Prohlásila jsem suše. Na to už nic neodpověděl, protože musel vybírat dalšího člena týmu, ale věřila jsem, že kdybychom právě nebyli v tělocvičně pod dozorem učitelky, zakroutil by mi krkem.
„Tohle ti neprojde. Zničim tě." Dostal se konečně zase k řeči, když už byli všichni rozebráni a mohl mi věnovat více pozornosti.
„To jsem zvědavá jak..." Posmívala jsem se mu a založila si vyzývavě ruce na hrudi.
„Uvidíš. Radši mě moc neprovokuj, nebo to budeš mít ještě horší. Jsem schopnej ti udělat ze života peklo."
„Ale prosim tě...Moc nevyhrožuj...Zapomínáš, že i já sama bych ti mohla pěkně zavařit. Škoda jen, že mi za to nestojíš." Lhostejně jsem pokrčila rameny a nezaujatě si začala dloubat kůžičku kolem nehtu. Takovej pokrytec. Co si o sobě sakra myslí?!
Učitelka pískla na píšťalku, aby si zjednala pozornost, a byl to tak pronikavý zvuk, že jsem leknutím nadskočila.
„Tak už se uklidníme a začneme. Nemáme na to celý den. Andyho tým jde tamhle a Mikovo na druhou stranu." A hele, tak jsem se s tím jménem trefila.
Zkroušeně jsem se odebrala na druhou stranu tělocvičny. Tímto byly všechny hodiny tělocviku zkaženy a odsouzeny k naprostému fiasku...
„Emily, běž na podání." Rozkázal mi Andy a v jeho tónu zazněla ostrá jízlivost.
„A ty běž třeba doprdele." Neodpustila jsem si kousavou poznámku a vzala si od něj míč, který nám dala učitelka. Postavila jsem se na své místo a čekala, až další zapískání zahájí hru.
Nakonec to byla celkem zábava. Já i Andy jsme se zabrali do hry a díky tomu jsme si nemohli tolik lézt na nervy, každý jsme si totiž hleděli svého a hlavně míče. Prozatím jsme nad druhým družstvem vedli 13:9, a kdybych pominula tu nenávist vůči všednosti a aroganci spolužáků, mohli bychom se považovat i za docela sehraný tým.
„Točíme!" Zavelel Andy, když jsme dali další bod a já se přesunula do přední části hřiště.
„Hra!" Křikla učitelka a pískla. Míč létal mezi oběma stranami sem a tam mně nad hlavou a prozatím to vůbec nevypadalo, že by měl spadnout mým směrem. Zadívala jsem se na své spoluhráče a pozorovala, jak se ve stejném oblečení a se stejnými účesy úplně stejně pohybují, když vykrývají útoky. Byl to opravdu směšný pohled na to stádo...
„Hej, bacha!" Zařval kdosi a já zvedla hlavu právě včas, abych viděla, jak míč letí na místo kousek ode mě. Byla jsem jediná, kdo mohl tuhle ránu vykrýt, a tak jsem se pohotově rozběhla míči naproti. Úspěšně jsem ho odpálila, ale ztratila jsem rovnováhu a následně uklouzla. Hlavou jsem narazila na něco tvrdého, následoval krátký záblesk ostré bolesti v místě, kam jsem se uhodila, pocit, že mám něco mokrého ve vlasech a pak už jen černočerná tma a stále vzdálenější hlasy lidí okolo...
Nazdárek! Tak jsem se konečně rozhodla zase vydat nějakou tu další kapitolku, protože vidím, že přece jen nějaký zájem je...a opravdu moc mě to těší :) Děkuju za všechna přečtení a votes a doufám, že budou přibývat a těšit mě ještě víc ^^
Snad se vám kapitolka líbila a užili jste si ji ;) Protože jestli ano, mám alespoň nějakou naději, že můj koníček vymýšlet a psát příběhy za něco stojí a budu se o to víc snažit <3
See ya :*